NAPOLEON.

NAPOLEON.
Krev rozpálená žárem Revoluce vířila divě v lidstva arteriích, horečka silná schvátila mu duši i jasný kdysi rozum. – Bratrství, rovnost, – řinulo se z hrdla – a volnost! – v blabolení fantastickém a z nejdálnějších koutů zeměkoule ta hesla hřměla echem. To nepříčetné lidstvo, hrůza, hrůza – zrušilo boha, prelaty a svaté, zavřelo nebe, ztroskotalo peklo i svazky s minulostí. A – třikrát hrůza – sťalo s trupu hlavu královskou svatou pomazanou hlavu, a mínilo, že jeho krev je rudá jak krev každého lotra. [7] Však Prozřetelnost, která drží přísně osudy sluncí, hvězd a toho světa v kolejích, řádech věky ustálených, pohnula mračnou brvou. A felčar malý s ocelovým zrakem, třírohý klobouk na antické hlavě, masité ruce v zadu založeny, všel k lidstvu trpícímu. A odhodlaně zajel ostrým nožem do žhavých žil po starodávném zvyku, a nemocná krev vystříkla hned tryskem a zbarvila mu ruce. A chladnokrevný felčar zajel znovu a ještě znovu, znova rozohňoval se při té práci, jak to bývá zvykem u mužů odborníků. Krev stříkala na bílé domky vísek, zelená pole, na pevnostní valy, mechové skály, drsná těla stromů i zasněžené pláně, 8 do proudů řek a zelenavých moří, na rozpálený sluncem písek pouště se řinuly ty purpurové trysky, a lidstvo zmítalo se. A tlustý felčar navrátil je k bohu, k nebi a peklu, prelatům a svatým – a lidstvo pokorně šíj naklonilo – už bylo uzdraveno. Bratrství, volnost, rovnost nahradil mu přeludem slávy, hromovým děl hřměním, tituly, řády – a to milé lidstvo si libovati začlo. A dobrý felčar, když se lidstvu stesklo po králi, sám si korunu vtisk v čelo a pro jistotu stále, stále ještě mu pouštěl čile žilou. Už dílo uzdravení dokonáno. V koleje, řády věky ustálené je navráceno lidstvo. A krev jeho jde moudře, opatrně. 9 Jak mouřenín, jenž vykonal své dílo, pad felčar z neuprosně strašné dlaně Prozřetelnosti. Nepotřebný nástroj byl vržen v dálku, v dálku. Na žluté skále v moři beze hranic sedával v dumách, snil o pacientu, o horké krvi; jednou k podvečeru jak prostý šosák zemřel... I my jsme dosud zdrávi jako otci, jimž pomohl on. K jeho jmenu víže se vděčnost naše. My je vyslovujem i s obdivem i s úctou. Neb cítíme, že nástrojem byl božím, že Prozřetelnost vše to předurčila, zjev jeho hrdě naším sněním kráčí s tragikou svého žití. Se zvědavostí prostoduchých lidí si šeptáme dnes pikantní klep o něm a šťastni jsme, že postřehli jsme na něm slabůstku jakous lidskou. 10 Básníci větší pěli jemu hymny. Já, člověk prostý, suchou prostou odou mu děkuji za naše skalopevné střízlivé dobré zdraví! 11