Krev rozpálená žárem Revoluce
vířila divě v lidstva arteriích,
horečka silná schvátila mu duši
i jasný kdysi rozum.
– Bratrství, rovnost, – řinulo se z hrdla
– a volnost! – v blabolení fantastickém
a z nejdálnějších koutů zeměkoule
ta hesla hřměla echem.
To nepříčetné lidstvo, hrůza, hrůza –
zrušilo boha, prelaty a svaté,
zavřelo nebe, ztroskotalo peklo
i svazky s minulostí.
A – třikrát hrůza – sťalo s trupu hlavu
královskou svatou pomazanou hlavu,
a mínilo, že jeho krev je rudá
jak krev každého lotra.
Však Prozřetelnost, která drží přísně
osudy sluncí, hvězd a toho světa
v kolejích, řádech věky ustálených,
pohnula mračnou brvou.
A felčar malý s ocelovým zrakem,
třírohý klobouk na antické hlavě,
masité ruce v zadu založeny,
všel k lidstvu trpícímu.
A odhodlaně zajel ostrým nožem
do žhavých žil po starodávném zvyku,
a nemocná krev vystříkla hned tryskem
a zbarvila mu ruce.
A chladnokrevný felčar zajel znovu
a ještě znovu, znova rozohňoval
se při té práci, jak to bývá zvykem
u mužů odborníků.
Krev stříkala na bílé domky vísek,
zelená pole, na pevnostní valy,
mechové skály, drsná těla stromů
i zasněžené pláně,
do proudů řek a zelenavých moří,
na rozpálený sluncem písek pouště
se řinuly ty purpurové trysky,
a lidstvo zmítalo se.
A tlustý felčar navrátil je k bohu,
k nebi a peklu, prelatům a svatým –
a lidstvo pokorně šíj naklonilo –
už bylo uzdraveno.
Bratrství, volnost, rovnost nahradil mu
přeludem slávy, hromovým děl hřměním,
tituly, řády – a to milé lidstvo
si libovati začlo.
A dobrý felčar, když se lidstvu stesklo
po králi, sám si korunu vtisk v čelo
a pro jistotu stále, stále ještě
mu pouštěl čile žilou.
Už dílo uzdravení dokonáno.
V koleje, řády věky ustálené
je navráceno lidstvo. A krev jeho
jde moudře, opatrně.
Jak mouřenín, jenž vykonal své dílo,
pad felčar z neuprosně strašné dlaně
Prozřetelnosti. Nepotřebný nástroj
byl vržen v dálku, v dálku.
Na žluté skále v moři beze hranic
sedával v dumách, snil o pacientu,
o horké krvi; jednou k podvečeru
jak prostý šosák zemřel...
I my jsme dosud zdrávi jako otci,
jimž pomohl on. K jeho jmenu víže
se vděčnost naše. My je vyslovujem
i s obdivem i s úctou.
Neb cítíme, že nástrojem byl božím,
že Prozřetelnost vše to předurčila,
zjev jeho hrdě naším sněním kráčí
s tragikou svého žití.
Se zvědavostí prostoduchých lidí
si šeptáme dnes pikantní klep o něm
a šťastni jsme, že postřehli jsme na něm
slabůstku jakous lidskou.
Básníci větší pěli jemu hymny.
Já, člověk prostý, suchou prostou odou
mu děkuji za naše skalopevné
střízlivé dobré zdraví!