EVROPĚ.

EVROPĚ.
V ten Pantheon, jejž věk náš vděčně staví těm, kteří pýchou byli mu v dnů shoně, my Češi nesem jmen pár plných slávy a žádáme si čestná místa pro ně. Z učenců Palackého s Šafaříkem a Purkyni. Nám byli víc než vědci. Tři místo všech, kdo z lidu před zánikem stvořili národ. Vy jste byli svědci. Dva mistry hudby. Jistě vám už známí. Smetana genij, sudbou štvaný lítě, a Dvořák, jenž vás tonů kaskádami dovedl zalít. Duší naivní dítě. Dva malíře. Zde Mánes, jasný, čistý, jak snění panny. Mládím svým jej zveme. A Schwaiger bizarní a tvrdý místy, tak velký, že ho sami nechápeme. 149 Dva básníky. To Kollár, víno staré, dnes u nás v pavučinách sklepa leží. Neruda, český člověk – mužství jaré jak národ žil je. Poctivé a svěží. A jeden sochař. Myslbek. Lví spáry jest na všem vidět, čeho dotk se rukou. Je z těch, již rostou nad denními sváry a do nichž čas a soudy marně tlukou. A jeden vůdce. Rieger. Znali jste ho. Ved cestou křížovou nás, plnou trní. A v líchu, věře ve žně lidu svého, sil v chladnech jarních zlaté české zrní. A Masaryka. Hrobař legend, mythů a hledač boha. Srdce spravedlivé. Bil na zvon svědomí při prvním svitu a kříse mrtvé, přísně soudil živé. Los proroků jej stihl u nás plně, bylť příliš velký v trpaslíků davu. Věk dvacátý jej vznese na své vlně a svět pak s úctou skloní před ním hlavu. 150 Ta ostatní – a dlouhá jest jich řada si ponecháme zatím ještě doma, toť jmena, jež má duše naše ráda a vyslovuje vděčnýma je rtoma. Nám pýchou vzácnou v chrámech, jizbách budou, k nám nutno přijít, abyste je znali – pak uznáte, že chloubou jsou ne chudou, že jiní i ty v Pantheon by dali. 151