GOYA.

GOYA.
Dvé já v něm bylo. Ono, kterým žil, jak horský ručej, rvoucí keře, stromy a do balvanů bijící a střemhlav do hlubin padající, nezkrocené a šumnou pěnou smějící se všemu, co světa řád a pořádek zde slove – a druhé – (Shakespearova duše přísná, jež potěkala po prostorech Věčna a z vůle Osudu jdouc opět na zem to robustní a zdravé tělo našla a místo pera – velké duše jdou si i v novém žití rády k témuž cíli, leč jinou cestou – štětec zvolila si) – tak druhé já se svědomím zas stalo, jež pozoruje světa běh i lidi a dobu svoji s bláznovstvím, lží, bídou, jak soudce vyslýchá a odsuzuje. Kde prvé já se chtivě hnalo k hodům, a zábavám, jež Život-kavalír 18 svým milcům strojí v teple přízně mocných, žen těla žhavá.žhavá, peníze a obdiv, číš při hostinách, pocty, blahosklonnost – to druhé já se dívá zachmuřeně a nachází, že král je prostý hlupec; a Její Majestát je sprostou běhnou a šerednou; je oslem její milec, jenž vládne jí a králem, dvorem, říší; princ, dědic trůnu, bestií je tupou; a hrdá šlechta s dlouhánskými jmeny je sborem pošetilců, jimž už dávno byl mozek vybrán z lebek; jejich ženy kurtisán mají těla, sklony, duše; armádě směšné velí generáli, ta smečka vypestřených tatrmanů; je galejemi manželství, kde lidé jsou skuti k sobě, marně rvouce pouta, a k bohu marně o svou volnost lkají; upíři-mniši vyssávají zemi a tloustnou z hloupostí a pověr lidských; na soudech sedí soudci obmezenci či darebáci: lid, jenž marně hledal pro sebe boha, jeho spravedlnost, tmu našel, bídu, bezcitnost a posměch – toť Španělsko, toť ona hrdá říše, 19 jež vládla světem! Bědný žebrák dnes, jenž nemá nic, než roztrhaný plášť a hrdost svoji! To vše viděl soudce a vyřkl ortel. Ty pak, Osude, jsi ukázal, jak hrdost taková i neštěstím býti lidu dovede, jenž nemá nic víc, nežli prázdnotu své hrdosti,hrdosti. Vtrh Francouz do Španěl a odklidit chtěl ono hospodářství, jež zanechal tu černý středověk – to hospodářství, nad nímž vyřkl soudce své ortele. Vtip dějin bezcitný: jak v moru čas lid vítal kamením a láním lékaře, když kázali mu o čistotě a slunce přístupu – tak národ Hispanie zabouřil: Hle, cizinec chce rovnat řády naše, a krále sesadit a krále dát dle vůle svojí. Dobrý člověk snad, leč nechcem ho a dáme život svůj za krále svého! Muži, ženy, mniši, 20 nůž, pušku, sekeru, kříž, cepy v rukou, šli bojovat za svého krále-hlupce, za běhnu-královnu, za mnichy svoje, za řády stuchlé, bědné hospodářství, za celé dějinné své neštěstí... Ta hrdost Španěl dala Francii hlubokou ránu. Národ obhájil vítězně mor svůj proti lékaři, měl zase krále svého, královnu, své mnichy, šlechtu, řády a svou tmu. V tom boji Goya, soudce-svědomí, hlas rozhorlený zdvihl: hrůzy vražed a trýzeň lidu, slepých nástrojů sil zákulisních, rvaly duši mu: svůj ortel nad běsnící soldateskou dštil sírou, ohněm; tichou slzou kropil ran bezpočetných sledy krvavé a usmál se, když oškubaný orel francouzských legií hnán vidlicemi a lidu posměchem se nemotorně potácel k Pyrenejím... Potom viděl zas v plné slávě trůnit staré stvůry: ničemu krále, hlavy shnilé šlechty, a mnišské parasity v těle lidu – 21 vše, jako před tím. Vše se opakuje a hůř a v širším jaksi rozpětí než bylo před tím... Znechutilo život si prvé já v něm. Nastal tmavý večer a zhořkly číše, radosti i ženy. I druhé já si svleklo talár soudce a mlčelo. Jen duše hrůz, jež byly v něm echem uplynulé minulosti a chmurných zjevů bezútěšných dnešků, se zbavit musil. Maloval a kreslil svět temnot, kde si upíři a běsi své reje vedli. Takto čistil duši. Pak obě já v něm snila časem s láskou o dávných zálibách: o krásných ženách, o typech z lidu, obličejích přátel, o arenách, kde zápasníci s býky svou dovednost a pružnost ukazují – i maloval je, kreslil. Noc pak přišla a žitím umlčen – ne s žitím smířen – uzavřel oči soudce zachmuřený. 22