SCHŮZE.

Josef Svatopluk Machar

SCHŮZE.
A řečník ohlášený uklonil se a rozhlednuv se po nabitém sálu, zkad páry očí vzpjaty byly k němu, řeč zvolna začal. Po dvou, po třech větách už cítil, že jdou mosty od úst jeho do nitra posluchačů i vřelá milá nálada rozlila se celým sálem a každému tak povzneseně bylobylo, jak k němu jen by řečníkův hlas mluvil, a vše, co říkal, pro něho jen bylo. Tu výraz dával němým dosud citům, tu formu nejasnému přemítání, tu myšlenečku do duše mu vsadil, tu proved před ním pěkný slovní obrat, jenž udivil jej jak skok akrobatův – a když pak hlas ten vzrost a hřímat začal tu jakby duši jeho, jež se denně jak těžkopádná husa batolívá po dvorku všedních starostí a útrap, zdvih do povětří, nes ji v širou dálku 225 nad louky, lesy, kopce, do neznáma, že dech se zatajil mu, že se cítil být jiným, cizím sobě tvorem vyšším, a blaženým, že ujít moh sám sobě – a oči přivíraje obával se, by nekles dolů – a tak letěl, letěl na křídlech hlasu toho, až byl náhle výš ještě zdvižen, aby rázem klesl a posazen byl na sedadlo svoje... A náhle vidí kolem sebe lidi se zaníceným zrakem, žlutá světla, řečníka, jenž si utírá pot s čela – a tleskem dlaní přispívaje k bouři pochvaly hřmící rozžhaveným sálem děkuje takto za to povznesení, za chvíli vytržení z denní šedě a cítí, jak to všecko bylo krásné a na rozkoš se těší schůze příští. 226