EVROPĚ.
V ten Pantheon, jejž věk náš vděčně staví
těm, kteří pýchou byli mu v dnů shoně,
my Češi nesem jmen pár plných slávy
a žádáme si čestná místa pro ně.
Z učenců Palackého s Šafaříkem
a Purkyni. Nám byli víc než vědci.
Tři místo všech, kdo z lidu před zánikem
stvořili národ. Vy jste byli svědci.
Dva mistry hudby. Jistě vám už známí.
Smetana genij, sudbou štvaný lítě,
a Dvořák, jenž vás tonů kaskádami
dovedl zalít. Duší naivní dítě.
Dva malíře. Zde Mánes, jasný, čistý,
jak snění panny. Mládím svým jej zveme.
A Schwaiger bizarní a tvrdý místy,
tak velký, že ho sami nechápeme.
149
Dva básníky. To Kollár, víno staré,
dnes u nás v pavučinách sklepa leží.
Neruda, český člověk – mužství jaré
jak národ žil je. Poctivé a svěží.
A jeden sochař. Myslbek. Lví spáry
jest na všem vidět, čeho dotk se rukou.
Je z těch, již rostou nad denními sváry
a do nichž čas a soudy marně tlukou.
A jeden vůdce. Rieger. Znali jste ho.
Ved cestou křížovou nás, plnou trní.
A v líchu, věře ve žně lidu svého,
sil v chladnech jarních zlaté české zrní.
A Masaryka. Hrobař legend, mythů
a hledač boha. Srdce spravedlivé.
Bil na zvon svědomí při prvním svitu
a kříse mrtvé, přísně soudil živé.
Los proroků jej stihl u nás plně,
bylť příliš velký v trpaslíků davu.
Věk dvacátý jej vznese na své vlně
a svět pak s úctou skloní před ním hlavu.
150
Ta ostatní – a dlouhá jest jich řada
si ponecháme zatím ještě doma,
toť jmena, jež má duše naše ráda
a vyslovuje vděčnýma je rtoma.
Nám pýchou vzácnou v chrámech, jizbách budou,
k nám nutno přijít, abyste je znali –
pak uznáte, že chloubou jsou ne chudou,
že jiní i ty v Pantheon by dali.
151