NAPOLEON
Krev rozpálená žárem Revoluce vířila divě v lidstva arteriích, horečka silná schvátila mu duši i jasný kdysi rozum. – Bratrství, rovnost, – řinulo se z hrdla – a volnost! – v blabolení fantastickém a z nejdálnějších koutů zeměkoule ta hesla hřměla echem. To nepříčetné lidstvo, hrůza, hrůza – zrušilo boha, prelaty a svaté, zavřelo nebe, ztroskotalo peklo i svazky s minulostí. A – třikrát hrůza – sťalo s trupu hlavu královskou svatou pomazanou hlavu, a mínilo, že jeho krev je rudá jak krev každého lotra. Však Prozřetelnost, která drží přísně osudy sluncí, hvězd a toho světa v kolejích, řádech věky ustálených, pohnula mračnou brvou. A felčar malý s ocelovým zrakem, třírohý klobouk na antické hlavě, masité ruce v zadu založeny, všel k lidstvu trpícímu. 9 A odhodlaně zajel ostrým nožem do žhavých žil po starodávném zvyku, a nemocná krev vystříkla hned tryskem a zbarvila mu ruce. A chladnokrevný felčar zajel znovu a ještě znovu, znova rozohňoval se při té práci, jak to bývá zvykem u mužů odborníků. Krev stříkala na bílé domky vísek, zelená pole, na pevnostní valy, mechové skály, drsná těla stromů i zasněžené pláně, do proudů řek a zelenavých moří, na rozpálený sluncem písek pouště se řinuly ty purpurové trysky, a lidstvo zmítalo se. A tlustý felčar navrátil je k bohu, k nebi a peklu, prelatům a svatým – a lidstvo pokorně šíj naklonilo – už bylo uzdraveno. Bratrství, volnost, rovnost nahradil mu přeludem slávy, hromovým děl hřměním, tituly, řády – a to milé lidstvo si libovati začlo. A dobrý felčar, když se lidstvu stesklo po králi, sám si korunu vtisk v čelo a pro jistotu stále, stále ještě mu pouštěl čile žilou. 10 Už dílo uzdravení dokonáno. V koleje, řády věky ustálené je navráceno lidstvo. A krev jeho jde moudře, opatrně. Jak mouřenín, jenž vykonal své dílo, pad felčar z neuprosně strašné dlaně Prozřetelnosti. Nepotřebný nástroj byl vržen v dálku, v dálku. Na žluté skále v moři beze hranic sedával v dumách, snil o pacientu, o horké krvi; jednou k podvečeru jak prostý šosák zemřel... I my jsme dosud zdrávi jako otci, jimž pomohl on. K jeho jmenu víže se vděčnost naše. My je vyslovujem i s obdivem i s úctou. Neb cítíme, že nástrojem byl božím, že Prozřetelnost vše to předurčila, zjev jeho hrdě naším sněním kráčí s tragikou svého žití. Se zvědavostí prostoduchých lidí si šeptáme dnes pikantní klep o něm a šťastni jsme, že postřehli jsme na něm slabůstku jakous lidskou. Básníci větší pěli jemu hymny. Já, člověk prostý, suchou prostou odou mu děkuji za naše skalopevné střízlivé dobré zdraví! 11

DVA REBELOVÉ
I. Z KONCE STOLETÍ OSMNÁCTÉHO
Pět neděl bylo takhle den co den: Na vypáleném nebi vzešlo slunce a zvolna lezlo, žáry metajíc na zemi dolů, po modravé poušti. Zem rozpukaná černé rány své nebesům tvrdým ukazovala, luk tráva zhnědla, lány obilí předčasnou spoustou slámy staly se, na návsi v seschlém lůně rybníka leskla se těla leklých rybiček pod hejny pasoucích se modrých much; zpěv ptáků nezněl, bědní zpěváci seděli v zaprášeném větvoví, rozevřenými svými zobáčky zoufale lapajíce žhavý vzduch – nic nehnulo se, jenom drobný prach plul v pruzích výhně. Ani večery chlad nepřinesly. Slunce zapadlo, a nastřádaným horkem začala sálati země. Začli výti psi bolestně táhle, v chlévech bučely zděšené krávy, lidé zmoření od zápraží svých všude zírali na tvářnost nebes. Tiše, zoufale. V neděli pátou těchto suchých dnů Jan Rokos, písmák, vísky filosof, do polí vyšel, k vršku zaměřil, kde z kamene stál obraz božích muk. 12 Zde zadíval se v klenbu nebeskou zpytavým starých lidí pohledem, jak by tu báni proniknouti chtěl, jak by chtěl najít někoho tam za ní, a vyčítavě začal hovořit: „Den co den prosíme Tě v kostele a mimo kostel každým dechnutím o trochu deště; tady byli jsme už desetkrát ve zbožném procesí, bys nad námi se smilovati ráčil, a všecko marno. Kámen hnul by se i člověk změk by. Chod Tvé moudrosti prý nevýzpytný – což to platno nám, když hynou pod ní naše životy? Či trestat chceš? Zač? Pane Bože, zač? Tvé slunce pouští oheň pekelný za živa na nás! Pane Bože, zač? Kde vina naše? Jdeme pokorně po cestách všech, jak přikázal jsi nám, jdem do práce i do kostela jdem, nedáme ani sousta do svých úst, bychom se vděčně nekřižovali, před spaním poroučíme duši svou v Tvé ruce, z rána bereme ji zpět Ti děkujíce, žes nám choval ji a svěřuješ zas – a ne ze strachu, ne pro naději Tvojí odměny, než že jak děti k otci musíme jít k Tobě. Že nám ani nezbývá už nikdo, pouze Ty, Ty jediný, Tvá spravedlnost, Tvoje dobrota. Nuž, čím jsme vini, Pane Bože, čím? Chceš vyhladit nás z tváře země Své? Buď vůle Tvá, jen vyhlaď! Ale netrap! 13 Když dítě trestám, povím já mu, proč, a netrestám je nikdy z rozmaru... A jsme-li vini my před tváří Tvou, my letití (dals tělo slabé nám a ducha, jenž dost lehce umdlévá, a mnoho roků plných pokušení) – proč trpí s námi děti neviné, jimž Syn Tvůj slíbil nebes království? Proč zem ubohá? Zvířat němá tvář? Když chlapec trápí mouchu, už to hřích – Zab, hochu, zvíře, ale netrap ho! Zab, Pane Bože, ale netrap nás!“ Sinavý proužek vyvstal na nebi a dmul se v horu. Vítr zdvihl se, do prachu upad šedé silnice, kde zvířil sloup, vstal, s hukem vítězným jej hnal si v dáli. „Dobrý Bože, dík! Nebeský Bože, ty nás zachráníš! Déšť, Tvůj déšť tady! Ruko všemocná, zahynout nedáš svému stvoření! Ožijí klasy, bude na daně a bude ještě trochu živobytí – však čas byl věru, Pane Bože, čas!“ A hory mračen rostly úžasně, a plápolavé slunce ztratilo svůj lesk a jako oko slepcovo pod bělmem tkvělo. Sadů stromoví se zoufanlivě smýkat začalo. Dunělo v mračnech. Byla teskná tma. Jan Rokos rozrušen spěl k vesnici. 14 Tu žlutý mráček vylet na nebe a zlověstně se v obzor pověsil a žluté světlo padlo na zemi. Cos zaprasklo. Zešedivěl vzduch. Krup spousta jako vejce holubí zem zasypala. Na to spadl liják. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – K východu potom mraky splynuly v stříbrná horstva. Modří nejčistší se nebe skvělo, slunce smálo se hřejivě mile. Nářek v chalupách. Kde jaké okno – bylo vybito, kde jaký strom – byl hrůzně otlučen nad plody svými trče sraženými, jež válely se v kroupách tajících. A lidé vybíhali k polím svým, by hlouběji si v duše vrazili bolesti ostny. Pole ležela zdupána, mrtva. Kroupy leskly se v ubitých klasech jako démanty. Jan Rokos nešel k lánům polí svých, šel na ten vršek, dneska po druhé, tam k božím mukám. Stanul. Mrazný klid v stařeckých očích, pohled na nebe, na modrá usmívavá nebesa, zřel zpytavě v ně, jak by proniknout chtěl jich klidný úsměv, zaťal ruku v pěst a hroze vzhůru, hučel ledově; – Ty vrahu, vrahu, vrahu ničemný! – 15

GOYA
Dvé já v něm bylo. Ono, kterým žil, jak horský ručej, rvoucí keře, stromy a do balvanů bijící a střemhlav do hlubin padající, nezkrocené a šumnou pěnou smějící se všemu, co světa řád a pořádek zde slove – a druhé – (Shakespearova duše přísná, jež potěkala po prostorech Věčna a z vůle Osudu jdouc opět na zem to robustní a zdravé tělo našla a místo pera – velké duše jdou si i v novém žití rády k témuž cíli, leč jinou cestou – štětec zvolila si) – tak druhé já se svědomím zas stalo, jež pozoruje světa běh i lidi a dobu svoji s bláznovstvím, lží, bídou, jak soudce vyslýchá a odsuzuje. Kde prvé já se chtivě hnalo k hodům, a zábavám, jež Život-kavalír svým milcům strojí v teple přízně mocných, žen těla žhavá. peníze a obdiv, číš při hostinách, pocty, blahosklonost – to druhé já se dívá zachmuřeně a nachází, že král je prostý hlupec; a Její Majestát je sprostou běhnou a šerednou; je oslem její milec, jenž vládne jí a králem, dvorem, říší; princ, dědic trůnu, bestií je tupou; a hrdá šlechta s dlouhánskými jmeny 16 je sborem pošetilců, jimž už dávno byl mozek vybrán z lebek; jejich ženy kurtisán mají těla, sklony, duše; armádě směšné velí generáli, ta smečka vypestřených tatrmanů; je galejemi manželství, kde lidé jsou skuti k sobě, marně rvouce pouta, a k bohu marně o svou volnost lkají; upíři-mniši vysávají zemi a tloustnou z hloupostí a pověr lidských; na soudech sedí soudci obmezenci či darebáci: lid, jenž marně hledal pro sebe boha, jeho spravedlnost, tmu našel, bídu, bezcitnost a posměch – toť Španělsko, toť ona hrdá říše, jež vládla světem! Bědný žebrák dnes, jenž nemá nic, než roztrhaný plášť a hrdost svoji! To vše viděl soudce a vyřkl ortel. Ty pak, Osude, jsi ukázal, jak hrdost taková i neštěstím býti lidu dovede, jenž nemá nic víc, nežli prázdnotu své hrdosti. Vtrh Francouz do Španěl a odklidit chtěl ono hospodářství, jež zanechal tu černý středověk – to hospodářství, nad nímž vyřkl soudce své ortele. Vtip dějin bezcitný: jak v moru čas lid vítal kamením a láním lékaře, když kázali mu 17 o čistotě a slunce přístupu – tak národ Hispanie zabouřil: Hle, cizinec chce rovnat řády naše, a krále sesadit a krále dát dle vůle svojí. Dobrý člověk snad, leč nechcem ho a dáme život svůj za krále svého! Muži, ženy, mniši, nůž, pušku, sekeru, kříž, cepy v rukou, šli bojovat za svého krále-hlupce, za běhnu-královnu, za mnichy svoje, za řády stuchlé, bědné hospodářství, za celé dějiné své neštěstí... Ta hrdost Španěl dala Francii hlubokou ránu. Národ obhájil vítězně mor svůj proti lékaři, měl zase krále svého, královnu, své mnichy, šlechtu, řády a svou tmu. V tom boji Goya, soudce-svědomí, hlas rozhorlený zdvihl: hrůzy vražed a trýzeň lidu, slepých nástrojů sil zákulisních, rvaly duši mu: svůj ortel nad běsnící soldateskou dštil sírou, ohněm; tichou slzou kropil ran bezpočetných sledy krvavé a usmál se, když oškubaný orel francouzských legií hnán vidlicemi a lidu posměchem se nemotorně potácel k Pyrenejím... Potom viděl zas v plné slávě trůnit staré stvůry: ničemu krále, hlavy shnilé šlechty, 18 a mnišské parasity v těle lidu – vše, jako před tím. Vše se opakuje a hůř a v širším jaksi rozpětí než bylo před tím... Znechutilo život si prvé já v něm. Nastal tmavý večer a zhořkly číše, radosti i ženy. I druhé já si svleklo talár soudce a mlčelo. Jen duše hrůz, jež byly v něm echem uplynulé minulosti a chmurných zjevů bezútěšných dnešků, se zbavit musil. Maloval a kreslil svět temnot, kde si upíři a běsi své reje vedli. Takto čistil duši. Pak obě já v něm snila časem s láskou o dávných zálibách: o krásných ženách, o typech z lidu, obličejích přátel, o arenách, kde zápasníci s býky svou dovednost a pružnost ukazují – i maloval je, kreslil. Noc pak přišla a žitím umlčen – ne s žitím smířen – uzavřel oči soudce zachmuřený. 19

LIBERTÉ – ÉGALITÉ – FRATERNITÉ
Pán bůh je vysnil, ďábel praktikuje, a marno všecko – nebude už jinak. Tyrany zvěšte po okrsku světa – a bratři ve volnosti jmeně hodí na krk váš smyčky. – Nebude už jinak. A Rovnost chcete? Smrt jen rovná všecko. Ne život. Život libuje si v kopcích a propastech. A na kopcích jen leží zář sluneční a temný chlad je dole. A propast netouží se srovnat s kopcem a rovinou být potom – ne, chce sama se kopcem státi, aby měla slunce. A to je rovnost. – Nebude už jinak. A Bratrství? To je zde ode dávna. Bratrství zlostné Abela a Kaina. Krev volá krev. – A nebude už jinak. Ten trojbarevný prapor může vláti jen nad hlavami. Může šumět slavně jen v zlatém vzduchu. K zemi skloní-li se.se, je vlečen blátem, šlapán luzou, zbrocen těch slabých krví. – Nebude už jinak. Jak jinak nebylo a není se vším, co od věků kdy v hloubi duše Lidstva si vysnil bůh a praktikuje ďábel. 20

SVATÁ ALLIANCE
Ponuré domy venkovského města, od otců poděděny dostanou se zas dětem jednou. Pokoje jsou temné a nevětrané, voní levandulí a rozšafností. Tapetové stěny jsou tmavých barev, na nich visí řady obrazů zaprášených: slavné bitvy u Lipska. Waterloo a podobizny monarchů vznešených a rodin jejich. A lidé žijí v nich, jsou zbožní, krotcí, svým zeměpánům v úctě odevzdaní, daň správně platí, jejich dlouhý kabát je vždycky čist i vyholeny líce. Jdou k službám božím, mají milou touhu stát v okázalé úctě u svých bližních a umístit své syny v službách státu, což značí nejen jisté živobytí, však také vážnost u pořádných lidí. Manželka jejich je jim moudrou radou pro každou záležitost toho žití, kuchyňskou vládu svou má bez pohany, cnost mamselek svých hlídá ostražitě při bálech, výletech i promenádách, a provdá je, když lásky čas jim přijde, dle úrad nejlepších a vždycky dobře. Kruh přátelský má muž a paní kroužek. K hodině páté při šálečku kávy a dobré bábovce si sdílí dámy historky městské, kde kdo za kým chodí, jak co se nosí, kterak spokojeni jsou muži s jídly, kterak kvetou děti – co muži večer vejdou v restauraci, 21 kde duše jejich rozvírají křídla a v let se dají do širého světa: co Rus teď dělá, jaké plány kuje, co Prajz, s kým asi obmýšlí co začít, co Francouz, jak se chová po výplatách, jež dostal tenkrát od císaře pána. I vzpomíná se, jak ten Napolion jim duše děsil, Metternicha pomní, a klípky mezi novinky se pletou, leč obezřele, aby nestaly se snad zřejmou známkou rebelského ducha. Kouř při tom stoupá ze ctihodných dýmek a topas piva mnohou chválu klidí, a plyne čas – o desáté se zívne a jde se domů... Svaté ticho v městě... Na nebi hvězdy bdí a policajti na tmavé zemi. Čas je ohlašován pískáním mírným ponocného s věže... A staré domy ponořené ve tmu dýchají poklidem a němým blahem.... 22

LORD BYRON I.
Co všecko žádal svět už od básníka! Být Lordem s bledou tváří Lucifera, žít žitím plným tajemného šera, být psancem, jehož vlastní zem se zříká, nést kletbu, které člověk neuniká, když Osud vyřk ji; z rána do večera žít deně hlučně dobrodružství sterá v háv zhalen zločinného demoníka – a verše sypat před užaslé zrakyzraky, jak zlaté mince rozhazovač hází s nedbalým gestem na zem před žebráky, a naposled si zajít do Hellady a položit tam klidně beze frází za volnost Řecka ten svůj život mladý. II.
Vlast byla k němu odmítava, hlucha. Leč jinam sloky jeho zapadaly: v ty evropejské šeré kriminály, kde živořila lepších časů tucha. Rovnaly páteř, formovaly ducha, sny o volnosti tělem odívaly a símě vzpoury v duše rozsívaly – tak padá dešť do vyprahlého sucha. 23 Poláci, Němci, Rusi, Italové i u nás v Čechách – všichni vděčně pili ty verše světla, naděje a síly. A Svaté Alliance pochopové jen zuřili, že v kobky uzavřené kdos chodí živit duše uvězněné. III.
Ach, Vaše Lordstvo, popříti se nedá, že na bol všelikých těch demoníků, na hesla volnosti, na gesta vzkřiků se usadila vrstva prachu šedá. Či stáří? Stáří? Člověk v duši hledá, čím odrazil by v tomto okamžiku to slovo hrozné... Neboť slova díků a lásky má k Vám mladost naše bledá. Kain Lordstva Vašeho, kus Don Juana, i drobné verše pláčem zarosené,zarosené jak operlené květy louky z rána – ty nám i Lordstvu Vašemu dnes stačí... Dost loučení má žití zatracené – to s Vámi bylo by přec jenom k pláči. 24

U PANÍ CHARLOTTE VON STEIN (1824.)
Otevřeným oknem ze salonu vidět možno stromky tmavých laurů, jež se z kbelců jaksi povytáhly, aby popatřily, kdo kam kráčí po weimarské třídě volným krokem, i kdo v saloně je, kde se srká zlatý odpolední šálek čaje. Hladce vyholené obličeje nesou páni nad špicemi límců, s vtipkem, žertovnými poznámkami schylují je k prstencovým kšticím, pod nimiž se kryjí dámská ouška. Hostitelka, Frau von Stein je středem hledů zvědavých i pozornosti všech svých hostí; sama udržuje hovor v proudu otázkou i řečí, kterou prosypává šeptným smíchem. Stařenkou je, ve vrásčitých tvářích, v očích mdlých a v stříbře řídkých vlasů těžko nalézt sledy, co tu bylo, co tu vzaly nevrátivé časy... A co neodnesly, oloupily: štíhlou postavu o dávnou pružnost, tony hlasu o stříbrné znění, zvonky smíchu o svěžest a jasnost – a přec se zvědavou uctivostí hosté hledí na ni, naslouchají, a všem táhne duší jedno jmeno, jedna zvěst o velkém milování: 25 Goethe... V plné síle svého žití položil svou apollinskou hlavu za podnožku těchto nožek kdysi. Starší byla jeho, byla matkou sedmi dětí už Frau Hofmarschallin a přec vzala duši mu i tělo... Goethe... K spinetu sed kdosi nyní, zahrál menuett. A paní domu naklonila maně starou hlavu, tesknost rozlila se srdcem jejím: V županu as chodí po pokoji, ruce zvykle v zádech založeny, diktuje cos hlupci Eckermannu. Za chvíli pak půjde do zahrady, bude pozorovat lístky rostlin, zaslzí snad také příležitě, že to slunce nádherně dnes svítí. Je tak citliv... Mě opustil klidně, jež jsem slunečníkem mu – říkal mi tak – věrně byla... Tupou Christianu našel v lese... „Šel jsem si lesem jen tak sem tam –“ ano, šel, ji, tuponosou, našel, ji, jíž plála líc jak pijákovi – muž, čím větší duchem, tím víc vždycky sklon má k sprostotě a simplicitě... A teď vzpomínky na chvíle štěstí bolí jenom... Všecko bolí... bolí... Spinet dozněl. Vytrhla se ze snu, rozsvítila matná světla v očích pro svou společnost... 26 Dvě žabky z kouta zvědavě ji mustrují už chvíli, na to koukly sobě mžikem v oči, zasmály se šťastným bujným smíchem, jak jej údělem má ona mladost, jež nic neví, jenom to, že její přítomnost a budoucnost jsou plně, zasmály se šťastným hlučným smíchem, špitajíce: Liebe Lotte... hi hi... tahle ruina a liebe Lotte... a ten starý pedantický Goethe, pěkní milenci to... hihi... haha... 27

ROMANTIKA
V měsíční světlo bílé to za půlnoční chvíle nad kraj se zvedne hrad, a s cimbuří se sklání ta nejkrásnější z paní a její žalování do tichých padá lad: „Jdu z básně od Uhlanda, mě nazývali Wanda, můj otec králem byl. S té zdi já dívala se, jak pastýř ovce pase, hoch v mladé, luzné kráse, a byl mi nad vše mil. A vzdechy plné bolu, on nahoru, já dolů my vysílali v dál – pak nad spoustou těch vzdechů vzdýchali všichni v spěchu, když četli pro potěchu, co Uhland o nás psal. A královská já panna už jednou rozvzdýchána dál vzdychám se zdí těch –“ V tom vzkříkne kohout kdesi, hrad s princeznou pad v lesy, ta ještě zavzdychne si a krajem chví ten vzdech. 28

CHARLES X. (1830)
Potomek světce! Vladař pomazaný! Král, který Christianissimus slove! Sta roků byli jeho předchůdcové jak ve svém domě ve Francii pány! A nyní prchá jako jelen štvaný tou canaillí zde, jež se „lidem“ zove, ze země rodné. Znaky liliové jsou ztrhány a hrubě poplivány. Kde Bůh je? Jeho blesky? Spravedlnost? Či věští tyhle věci konec světa? Je možno – neb toť hříchů všech je plnost. Jde. Teď ať pařížská ta luza kletá to zkusí, kterak bude žíti dále bez Něho, Bohem daného jí krále! 29

GOETHE
Goethe zemřel. – Do knížecí hrobky jeho smrtelnou část uložili, k ní tam sedla nesmrtelná Sláva. Na hvězdnatém nebi Lidstva vzešlo jedno z bílých sluncí, které blaží plavým světlem klidné, moudré duše. Načež specialisovali se Němci – profesoři toho slunce a tak hlučně vykládali světu: že má skvrny svoje; světlo jeho že by mělo býti trochu jiné; ale v celku že jsou spokojeni – osud básníků! A národ zatím zalíbení najde v svíčkách z loje, ve fakulích, při nichž dá se řváti, v elektrických světlech při orgiích, v blescích z děl a ohních, jimiž plají zapálené lesy, vísky, města. Jiné časy přišly, jiné písně. – Příroda jen vrtí starou hlavou, neboť těm svým dětem nerozumí. 30

VERŠ PUŠKINŮV I.
Filaret metropolit psal v tom smyslu šefu policie: Je nutno, abych ukázal, jak v Rusi svaté rozvrat ryje. Vám, Excellencí, známo je to jmeno Puškin. Básník jistý, v němž není ladu, pokoje a hlavně: přímo škodliv místy. Že píše – řek mi ondy kdos – zpěv o jakémsi ničemovi (hle, co dnes stačí na epos!)epos!), Oněgin zve se plod ten nový. (Že ostatně smí ještě psát buď věru Bohu žalováno! Bdít censura má, bdít má stát i car sám, vědět račte – ano –) Což našinec hned ztiší se. – jen zeptat se buď dovoleno: „vran hejno na kříž snáší se“ smí tohle býti vytištěno?! Řeč o Moskvě prý – zatím věc dráp čertův zřejmě v sobě kryje: Tak Puškin, prosím, nevěrec, ve vranách sluhy víry bije. 31 A já ve jmenu víry té jdu k Excellenci v té naději, že ujmout se jí ráčíte a odvrátíte zkázu její. II.
Mně ctí je, Osvícenosti, že dle relací censorových dát mohu zprávu v krátkosti o oněch vranách Puškinových. Prý jisto je, že v Moskvě jsou a prokázáno také blíže, že s obzvláštní si oblibou sedají na kostelní kříže. Leč zakročit by měla zde – mní censor onen, hlava bystrá – ta ruka, která k tomu je, tož moskevského policmistra. Však už byl jemu nákaz dán, by prozkoumal, jak odpomoci a zlozvyk řečených těch vran odstranil z úřední své moci. III.
Vám, Excellencí, vřelý dík, já jist byl, pomoc vaše cená, že ani malý okamžik mi nemůže být odepřena. 32 A malou poznámku jen mám, snad smlčeti ji měl bych raděj – nu což – jdu, Excellencí, k vám, jenž nikdy nezklamal mou naděj: Hle, učí filosofie se na vysoké ruské škole – zvyk z Evropy to shnilý je a pro nás neštěstí vždy holé. Proč? K čemu? Nedal-li sám Bůh ve Svatém Písmě klíče k všemu? Co vyhloubat chce lidský duch? A není rouhání to Jemu? Já maličkost tu k úvaze zde dávám Excellenci vaší – neb toť už v mojí povaze: vše k spáse svaté Rusi naší! IV.
Vždy odaný vám služebník vám píši, Veleosvícený, zvlášť vzdávaje svůj vřelý dík za pokyn vlastenecky cený. A vděčna musí být vám zem a činost vaše velebena: dnes byla ze škol úkazem filosofie odstraněna. 33

LERMONTOV
Ne, neříkejte, že tu předčasně se skončilo nadějné žití – my tušíme jen mdle a nejasně, leč Osud ví, kam a jak jíti. Číš sobě určenou on rychle pil, dnem vzhůru ji obrátil s klidem pít do šedin by jiný vystačil, jenž čítá se k rozvážným lidem. Rmut živobytí, duše bídu, žal i dubnové rozmary všeho i sudby záhadu, muk, vášní pal i prokletí století svého – on procítil a svému okolí je řek svým ocelovým slovem – pak ležerně dal hruď v cíl pistoli a padl. Rus nad jeho rovem si zakvílela. – K čemu? – řek by sám – já kismet svůj uhádnout doved, já cítil vždy, že brzy dokonám, co určil mi, já všecko proved. 34

CAR NIKOLAJ I. (1841)
Lid – totě bestie a lze s ní žíti, když na řetězu je, má kroužek v nose, bič uzlovatý na kožichu cítí, a tolik jí, by nepošla nám. Co se už namyslilo o problemech státu! Hle, Petr Veliký a Kateřina, Fric pruský... Snílci! Mému Majestátu se podařilo všecko. Není jiná ta luza v Rusi, než je v Germanii a v Austrii a všude. Zákony? Toť slabá pouta. Hleďme na Francii! Má Robespierra... Napoleony – to proto jen, že Bohem daná vládo svou bestii zbít neumělas včas, a pastýře pak rozsápalo stádo. A ty, Evropo, zda kdy vidělas mír takový a ticho uklidněné, jak nyní, když jsi v pevné ruce mojí? Kdo vládne, musí zájmy ohrožené vždy hájit v jednání či v tuhém boji u sebe doma jako u sousedů – (neb on-li hoří, lehko oheň skočí i na tvou střechu) – proto dozor vedu na půli světa. Měl bych mít sta očí a den by měl mít aspoň tisíc hodin, neb bestie-lid není spolehliva. Jsou elementy – z vysokých i rodin, vím, i v mém vojště – zrak se pozadívá a už jim vniká v tajnou duše skrýši – a nejhorších všech – nezkázněné hlavy, 35 jež všelijaké veršíky ty píší – nu, konečně jsou částí carské slávy – leč pozor na ně. Zájem zeměpána jde nade všecko. Ostatně pak valně ti, jimž ta vloha psáti byla dána, jak žili, končí – hodně nemorálně. Hle Puškin – člověk jinak sympatický, sám jsem si přečet lecos s potěšením (vždyť vládce při všem zavázán je vždycky jít vstříc těm lidem s jistým pochopením) dá zastřelit se – zpitý žárlivostí. A druhý nyní, důstojník a šlechtic, Lermontov tuším, ne prý bez schopnosti, též v souboji pad. Ruka chtíc či nechtíc přitáhnout uzdu musí hodně ztuha, neb verše – totě kvas, jenž v duše vniká a bouří je... A nesmí žádná druhá zde vůle kázat, než má, panovníka. Já podědil Rus, já jsem zodpověden, já odevzdat ji klidnou chci i synu. Jsem na své cestě Bohem samým veden a Bohu jen dám počet ze svých činů. 36

ZE VSI
Pane bože milý.milý, už zas kvetou růže – ale té bolesti mojí nikdo nepomůže. Stvořil jsi svět, stvořil, jenže nedbáš si ho – chodí za mnou panský šafář, já mám hocha svýho. Na vojnu ho vzali a už je s ním amen – ztratil se mi v širém světě jak ve vodě kámen. Kukačky já v lese, kdy se vrátí, ptala, bylo roků k nespočtení, co mi nakukala. Rodiče mě nutí, šafář nepovolí a já jsem tu opuštěná,opuštěná jako hruška v poli. Co já vyvzdoruju! – poslechnout se musí – vdám se, až po tom svém hochu oči vypláču si, 37 abych neviděla, s kým jdu do kostela a jak pánbůh zapomenul na ten svět docela. 38

KISMET
Má duše čekala tě, Ibrahime, a proto ji tvůj vstup sem nepřekvapil. Noc významná už přešla nad Stambulem, můj kismet zde je – nevíš, co to značí? Když malým Čerkesem byls na Kavkaze, a učitel vám, dětem, Koran čítal – tu nevykládal vám o této noci? Ty, Ibrahime, znáš sklon mého ducha: jsou cizí jemu věci politické i o vojáky nestará se nijak a vzdáleny jsou mu i pletky s Franky – v běh věci hledím, jako v proudy vody, jež plynou mimo mě a kamsi k cíli, jenž lhostejen mi. V zahradě své chodím, na život rostlin s účastenstvím patřím a radostí mě plní každý lístek, jenž přes noc přibyl. V Koran zahloubám se a jeho moudrost ducha mého nese jak anděl boží nad tím celým světem tak vysoko, že jako mraveniště se dole hemží jeho strast i tužby. Sbor dobrých Ginnů u mě dlel a bydlel – až k oné noci. Na konci kdes ráje strom lotosový stojí, strom všech stromů, do výše, šířky, velký, nedozírný. Má miliony milionů listů, ten čerstvý je, ten svadlý, světlý, tmavý, a na každém je psáno lidské jmeno. Tak člověk každý – effendi i tulák – má lísteček tam, tak je vůle boží. 39 A v noci osudu se tohle stalo: šel Allah rájem, přišel k stromu lidstva a vlastnoručně zatřás jím, a listy se snesly k zemi. Asrael šel za ním, ten černý anděl Smrti, listy sebral a vešli potom oba v onu síni, kde v péči archanděla Gabriela je kniha života. V ní zaznamenán jest osud nezvratný všech zemských tvorů, v ní Allah listuje a porovnává, zda shodna jmena s těmi, které sebral pod stromem lidstva černý anděl Smrti. I stává se, že neshodne se seznam s záznamem knihy, nebo Allahovi se zalíbí – je velká moudrost jeho – to, ono opravit – vše Allah může, on Jediný, on Mocný, Nevýzpytný – i předříkává, Gabriel pak píše – tak stalo se, jak vždy se takto děje v té noci osudu, jež matkou byla té noci dnešní. Vše je rozhodnuto. Bůh ustanovil – nutno poslechnouti a není vyhnutí a vyváznutí. Můj bratr Medšid, Bůh se smiluj nad ním, šel k branám ráje. Šejch ul Islam připjal meč Osmanův v mešitě Ejubově dnes bratru mému, Abd ul Asisovi. Má syny padišah – je dává nebe i nám i jemu, aby rozmnožen byl lid milý bohu. Každý otec touží to vše, co má a čím je na tom světě, zanechat synům, padišah i žebrák, 40 a touha ta je dobrá, spravedlivá, neb do srdcí ji lidem vložil Allah. A žádný otec nemiluje dosti svých bratrů ani, když té svaté touze se jako překážka do cesty staví. I padišah ne. Bylo, jest a bude tak v domě Osmana dle vůle boží, Noc osudu už byla, Ibrahime, a já tě čekal. Přiznávám se, doufal jsem pošetile, že snad třeba měsíc, či týden, několik dní osud počká – leč Allah rozhod. Padišah tě poslal, – a černý stín zřím, za tebou jak stojí, a vím, to Asrael je, anděl Smrti – list s jmenem mojím setřás tedy Allah v té noci, anděl Asrael jej zdvihl a knihou osudů to potvrzeno. Můj bratr, Abd ul Asis sultán, mou smrtí není, nesmí býti viněn, vím já to, ty víš. Kismet. Chce tak Allah. Tvá ruka netřese se, Ibrahime? Což – zkušenost máš... Kolika už pašům a vezírům jsi pomoh k bráně ráje! A, Ibrahime, šňůra ta je pevna? A neužita? Nuž, zde moje hrdlo! 41

ŽIVOT
Osud ji vtlačil do fasonky: choť gubernálního rady – ne žena, obraz jen důstojně vznáší se životem města. Vysoko je tak nade vším, daleka všech lidských věcí – sama je, příkopy dělí ji od světa, od lidí, všeho. Muž, suchý hodnostář, srdce má svinuté do paragrafů a místo krve má inkoust jen – jak je s ním zoufale teskno! V zrcadlo časem se zadívá: ty oči, ty rty, šíj, ňadra – k čemu má vše to a ostatní, k čemu má to svoje mládí! Lidé jdou a vždycky dva a dva, vídá je chodit tak v parku, jen ona všudy tak samotna s tesklivou, hladovou duší! Kde kdo se klaní jí uctivě, kde kdo je potěšen zřejmě, když dík mu s pohledem laskavým za pozdrav ševelně dává. 42 Leč chvíle hladové, noci ty, kdy tělo v samotě stárne! Nejraděj z duše by proklela tu uctívanou svou výšku! A hříchůplné obrazy hoří jí v horečné krvi – modlí se a pláče nad sebou, smutný a ubohý život! Jdou roky – lesk z očí vzaly jí, do čela vyryly vrásky – nebylo kuráže, neutrh nikdo tu vznešenou růži. Jest jako báseň nečtěná, jež nemá vulgárních rýmů, tak vyzní stroze a na plano – krás jejich nepronik nikdo. Suchá a přísná a strojená, studeno v očích i v duši, stala se soudcem pak bezcitným všech poruch cností svých bližních. 43

DVĚ DOBY ŘÍMSKÉHO ČLOVĚKA
I. (1838.)
V zámeckém parku v odpoledním stínu se sešla vrchnost právě na svačinu, pan hrabě, paní, komtesa. Jak vždycky pan farář doplnil kruh idylický. S odkrytou hlavou čekal stranou chvíli, než páni sejít dolů uráčili, pak kynem hlav byv vítán blahoskloně, se blížil stále uctivě se kloně ku svému místu. Kávu posvačili, pan hrabě voný doutník zapálili a ráčili i panu faráři též podat. Že byla chvíle hovoru se odat, pan farář, vyzván novinky své říci, vyprávěl řečí měkce ševelící: jak podaní se včera ochmelili v hospodě dolní, ale slušni byli; že po žních svatba má být u Donátů, neb Dorotka prý uprosila tátu, by vdát se dovolil jí za Jeníka, ač hoch jest jenom synkem chalupníka, – ten domek poslední tam při potoce – že hoch je dobrý, vždy se chová krotce, a on pan farář prosí tady za ně, by milostivá vrchnost shledla na ně příznivým zrakem. Na to líčil dále jak celá ves se rozplývala v chvále 44 komtesy slečny, když ji uviděla, jak na koníku včera letem spěla přes náves v pole. Jeho milost kýval pochvalně hlavou, do dálky se díval, kde na panském mu lidé robotili, i Její milost dívala se chvíli na pole zlatem slunce ozářená, pak jakby tím vším byla unavena, hlasitě zívla. Hledíc v neurčito komtesa nechá plynout řeči tyto, jí nuda v unavených očích leží a bůh ví, co jí mladou duší běží. Pan hrabě přerušil pak chvíli tichaticha, pochvalně vzpomínaje Metternicha velebil jeho moudrou politiku – němčinu nosem mluvě podle zvyku a zvolna táhle, kdo jej takto slyší, hned uzná, že zde mluví bytost vyší – prý pokoj máme; lid je bohabojný a není třeba obávat se vojny, aurea aetas – zásluha to jeho – se snesla v duše světa širokého. I na Vídeň si vzpomněl s toužným steskem, že duch tam vzplane životnějším leskem, že člověk žitím zvýšeným tam žije s rovnými sobě, u dvora, jenž vždy je zářivým sluncem, dárcem tepla, světla. Po líci Její Milosti teď letla lehounká červeň, ňadra se jí vzdmula, vzdech vyplynul. I komtesa se hnula 45 a k papa živě obrátila oči – Ten tajnůstkářsky hledě kníry točí a míní zvolna, že je počkat nutno, že ví, jak oběma je tady smutno, že až ta sklizeň bude ve stodole a až tam bude po té svatbě dole – tam – jak ta holka uprosila tátu... Pan farář spěchal dodat: U Donátů... 46

METTERNICH
Je pokoj po Evropě, ale klidu tu člověk nemá. Ve dne v noci hlídá bezpečnost států, podaného lidu, neb korunám on za vše odpovídá. To ono neschvaluje ve Francii, i v Německu jsou prostořeká pera a šprýmy obrázkové. Policii je nutno honit z rána do večera. Je dlužno pozor dávat na zednáře, na noviny a verše všelijaké, a v Italii honit karbonáře a kluky, jak ten Mazzini je, také – nu, aspoň v Rakousku vše v pořádku je – buď bohu chvála. Dobré národnosti, a nejvyší pán stále parýruje a pěkné ženy máme v společnosti. On parýruje, pravda. Člověk dělá, co on si přeje, on pak to si přeje, o čem já vím, že bude mu to zcela i prospěšno i zdrávo. Tak se děje. A při tom člověk není zpátečníkem, ne, mohu vyznat hrdě, bez okolků; plán mnohý svědkem, jenž byl přijat s díkem a zavřen nejvyším mým pánem v stolku. 47 Což konečně mi jedno. Člověk musí svědomí svému sousto hodit časem – pak lehčej jaksi chvilku šťastnou zkusí ulovit pod zářících očí jasem. Jen sluch by člověku měl lépe sloužit, je hloupě nepříjemno nedoslýchat – to dámám vadí, těžko jim pak toužit a před nahluchlým marno také vzdychat. 48

PAŘÍŽ 1848
Tak vedli jej – pan Hruška*) s pomocníky – on odán v osud, šel jak leta chodí, býk rozšafný, jenž k výstavám se vodí a koná vše, nač vůbec máme býky. Leč – pozor! Únor je tu, v němž se rodí taškářské plány! Býk má nectné zvyky: mžik – vysmek šíj z pout! Hrůzné okamžiky a panem Hruškou kamsi stranou hodí. Pan Hruška utek. Býk si řve a řádí, až lidé chví se. Co s ním nyní dělat? Pan Badinquet a jeho kamarádi mu náhle chomout na šíj vhodí zase, Hle, býk už táhne, pokojně se pase a otcem zase poslušných je telat. * Hruška = přezdívka krále Louisa Philipa. Badinquet = přezdívka císaře Napoleona III. 49

1848
Zaduly větry v stromů větve nahé dny s mladým sluncem přišly pěkné, vlahé, v zrcadlech vod se modro nebe shlíží – pochyby není, jaro se nám blíží! Jak vlny moře – myšlenka se valí. Ta jedna plna ohně, přišla z dáli, z Paříže bouřně Evropou se lila a duše chvátila a zapálila! Že národ má sám osudy své řídit, že lid se nedá o svá práva šidit, že možno sesadit i krále tady – a rostlo nadšení i barikády. Pár třesklo ran. A tak to s jarem bývá: umrzla stromů zeleň důvěřivá, ožily šibenice, kriminály – a vlna zpět se ku Paříži valí – bez ohně, plna rmutu. Dnů těch mála tesknota lidí chvíli vzpomínala. Pak uvykli si šerým mrazům zase. „Nu, jsou to děti“ – Osud usmívá se. 50

BALZAC
I stopy jeho Paříže, těch ulic, náměstí, domů, obydlí, bys marně dnes hledal, nikde nenašel bys také venkovská sídla, zahrady a parky, jak on je líčí – nebylo jich tenkrát, jak všeho nebylo, co pyšně staví na podívání užaslým tvým očím. I lidí nebylo, jež popisuje a řeči jejich, jež ti předříkává a bolestí a zápletek a činů, k nimž svědkem tebe, čtenáře, si přizve, Vše odehrálo se jen v lebi jeho, on, kyklop, tvůrce osudů a dramat na jeviště je vstavil, jež sbil ze snů ve výhni ducha. Krev svou a své nervy jim dal a přelil, aby žíti mohly – a jimi žili, jimi žijí do dnes. Tys svědkem, čtenáři, jenž třebas jednou jsi chodil s nimi po Paříži jejich, na venkov zajel, poslouchal jich řeči a sběhy osudů jich pozorovals – ty dosvědčíš, že žili jistě tenkrát, že žijí dneska. Prvý usměješ se všech kritiků a soudců střízlivosti, jež tvrdí opak. Prvý dokážeš jim, že dojista se znají s celým světem těch postav, příběhů a temné sudby, jak Shakespeare kdys, jak potom Dostojevskij je k žití vyvolali. Prvý povíš, že za to ti, kdož mní být z masa, kostí a míní, že jsou živoucími lidmi, neb jedí, pijou, množí se a umrou – 51 jsou mátohami, přeludy a stíny, jsou pouze jepicemi – podeňkami – a lidmi ti jen, kdož svůj život žijí ve stránkách knih těch. Vždyť ty, čtenáři, sám jsi stal se pouhou matnou efemerou, když naslouchals jim, ba, tvůj vlastní život ti unik, zmizel, necítil jsi ani, že dýcháš ještě, okolo že trvá tvůj svět, tvůj vzduch, tvé město, venkov – všecko, co svým tu zoveš... 52

HEREC
Prý není pro nás věnců v budoucnosti – co z toho? Vždyť nám přítomný čas stačí. Kdo neví, čím je pro nás potlesk domu, zářící oči, rozpálené tváře a květy, věnce, navoněné lístky a všecky důkazy, jichž dostává se našincům v mlčenlivém pokojíku od nadšených dam – neví, co je sláva. Že budoucnost? – Eh, je-li člověk v hrobě, a hošík ve školách se učit musí s kyselým pocitem, že malovali, že psali jsme, že formovali hlínu – to zvete slávou? Děkujeme pěkně. Když zahraje si člověk jeden večer slavného krále, druhý vojevůdce a třetí ministra – v tu chvíli cítícítí, že je, co hraje. A to cítit dáme i divákům. A naopak my víme, že král, že ministr, že vojevůdce – kým jsou, že toho vždy se snaží hráti. A často bídně, velmi často bídně. Zde vidíte, jak rozdíl jde v náš prospěch, – my snažíme se vždycky dobře hráti. Při hodech světa arci zase oni se mají lépe. Pohár se šampaňským my zdvihnem pouze – oni pít jej mohou a pijí; kdy my nápodobujeme účinky jeho – oni mívají je – – leč pochybuji, že by slušný herec chtěl měnit s nimi: celý den být králem a zítra zas a pozítří a vždycky 53 a nesmět vysvleknout se z toho všeho a jako pagoda tkvít na světu trůně – ne. Pro nás není. Poletat jak ptáci dny pestrými a měnícím se světem a zažít tady to a tamo ono – to značí: žíti. Ostatní je – shnilost a úděl podagristů. Ondy hráli jsme Loupežníky kdesi. My jen vdechnem básnickým dílům duši, pohyb, život – Kleist, Raupach, Birch a Nestroy, Schiller, Goethe – jsou bez nás mlčícími mumiemi, my v koutech světa nejzažších jim dáme promluvit k lidem, k nimž by slovo jejich se nikdy nedostalo – já hrál tedy v těch Loupežnících ondy Franze Moora. A jak jsem hrál! Když potom šel jsem domů, sedláci rozuření vyčkali mě a zbili mě za podlost na jevišti – toť prosím sláva! Takto vládnout lidmi! A není na vlas to jak revoluce, jíž Metternich se útěkem jen vyhnul, sic byl by za svou hru též dostal bití? Zas důkaz, umění že naše není daleko od těch praktik velkých pánů, že v jádru kolegy jsme – hra však naše jen dobré city v lidech probuzuje a povznáší je, šlechtí; také známo, že není proklínána nikým v světě památka herce, což jak vidno z dějin i z našich dnů se nedá stejně říci o králích, ministrech a pánech velkých. 54 Jsem hercem rád. A zrodím-li se znovu po smrti k žití jinému, chci zas býti potulným hercem. Člověkem jsem volným, a nositelem světla, především však mám deně slávu jako dobré pivo vždy čerstvé od čepu – a ne jak pije ji taký básník, malíř nebo sochař tu odstálou svou teplou tekutinu bez chuti, řízu, jež se tak tak hodí k much otravování a hnusných švábů. 55

VANDR
Sluníčko plá žhavě – lež tu hochu, lež, lež v té měkké trávě, je tak lehko v hlavě, v srdci lehko též. Nebe se sem dívá snětmi borovic, tamhle čtveračivá pěnkavka si zpívá hledíc tobě v líc. Až to horko mine, vstaneš vesele: z dálky tobě kyne město pohostiné, vítá přítele. V herberku je čistě, pinkl si tam dáš, na rynku pak jistě budeš na svém místě, kašnu vyhledáš. Člověk nikdy neví – věř jen v náhodu, až se měsíc zjeví, s konvemi tam děvy přijdou pro vodu. 56 Slůvko sem tam skočí, věc se zaplete – snad se příběh stočí, že ti z jedněch očí štěstí vykvete. 57

ŽURNALISMUS
Svůj poznal čas, kdy Veličenstvo Jeho, Majestát Lidu, z místa podružného do dějin vešel. On, jenž do té chvíle jsa drábem jen, svým bubnem hlásil čile, kde kterým panstvům syn se zrodil právě a tele o dvou hlavách které krávě, kde kdo a koho krutě zamordoval a jak byl pověšen – on zpozoroval, že poslání a smysl jeho žití začíná velmi důležito býti: neb Lidu Majestát má nedostatky, jež mohou zrodit povážlivé zmatky, víc síly v pažích má než světla v hlavě, má kuráž, která chtivě, nedočkavě osudy státu řídit chce a vésti, leč rozvaha jí chybí na neštěstí a k tomu slep je jako kotě malé – tož on jde bystře k uším toho krále a mínění mu tvoří, vysvětluje, varuje časem, o všem uvažujeuvažuje, pak jmenem jeho žaluje i soudí. I názor dá mu – kde se snadno bloudí – o věcech minulých i temném příští, on loví pro něj z myšlenkových tříští co hodí se mu, co mu jistě zdrávo, vždy akcentuje jeho moc i právo, ba, boje svádí za něj nekrvavé a ke krvavým budí pudy dravé. By netrpěl král náladami zlými, on pobaví jej žertovnými šprýmy, 58 neb o vše stará se mu, na vše stačí, co Majestátu napadnout kdy ráčí: vše ovládá od dějin do kuchyně, od správy státu k zájmům podruhyně, od hvězd až k žabí kolonii v tůni, hlas jeho káže, šeptá, hřmí a duní, vždy prsní ton má, pevný, neochvějný, je přímý, v přesvědčení vždycky stejný, třebaže zvrátí večer, co řek ráno a „ne“ kde tvrdil, bouří nyní „ano“ – tak zjevně slouže, anonymně vládne. A Majestátu ani nenapadne, by setřás jej. Vždyť není možno ani. A Veličenstvo blahoskloně sklání se k práci jeho, velmocí jej zove a uznání mu dává stále nové. Má zápach jeho rád, i přesnost cení, jež stravu ducha přináší mu dení vždy akurátně s večerem a ránem. On netuší, že sluha ten je pánem, jenž koupit dá se, že pak v předpokoji s šibalským úsměvem si tiše stojí a libuje si v sdílné, sladké chvíli: Ty hlupáčku můj... jak jsi dobrý... milý... 59

VÁLKA KRYMSKÁ (1854-1855.)
Když zabíjet – tož podle regulí válečných uměn: jak když šachy hrají. Jsme estety. A tedy, zhynu-li, ať rány umělecky dopadají. Ó Kryme, do dnes na tvých chlumů žluti na pláních pustých, nebi, jež tu visí, děs leží tragický a ustrnutí z těch dějů, jejichž jevištěm byls kdysi. Z všech konců světa stáda nevědomá sem svezli: Francouze i Angličany, Italy, Turky – Rus tu byl už doma – jak v dálce poručeno bylo pány. A tu je, za tisícem tisíce, bez pravidel a uměn poráželi dny, týdny, celé dlouhé měsíce řezníci-amatéři neumělí. 60

FORMAN
Těžký vůz se šine po silnici, bílá plachta nitro jeho skrývá, potem hruď se leskne silných koní, postroj jejich pronikavě zvoní. Forman v haleně jde rozepjaté, pokuřuje z malované dýmky, bičem práská – ne na koní záda – ty jen za čas křikem popobádá. Topoly se podle cesty klátí, vrány v houfech houpají se na nich, lidé v polích zbožná pozdravení s formanem si pronikavě mění. Míjí kraje, vsi i les a města, výhled se a dálky proměňují – zná tu každý rybník, les i horu, lidi z blízka, města na obzoru. Pod plachtou si potom usedává, myslí na zájezdní brzký nocleh, myslí, jak to zařízeno tady, že vůz jeho váže dohromady jeho město s velkým dálným městem, kam on veze, pánbůh ví, co všecko a zas lidem našim přivážívá, čeho komu odtamtud se chtívá; 61 chlapce na studie, do učení, holky do služeb. Co už jich bylo! Mistři jsou z nich, tuze velcí páni, už by se jich nedopočet ani! Prádlo vozil, buchty, psaní, vzkazy tenkrát vozil, jak je vozí nyní dvakrát týdně na jaře i v letě – jak to moudře zřízeno je v světě! Z dýmky vybaf velký bílý oblak, zaprásk bičem do božího vzduchu, zadíval se s láskou k šíjím koní, jak se v taktu zvedají a kloní. 62

METTERNICH 1855
Let osmdesátšest už jdu tím žitím... Prý nezemru. Prý musím nesmrtelným býti. To prvé – nevím. Druhé – dneska cítím, že správno. S houpačky té svého žití před párma roky já jsem upaloval, až příliš dole byla. Jsem zas tady. Jak děd, můj pán kdys, vždycky pariroval, tak pariruje dnes vnuk jeho mladý. Jsem u hvězd. Dole rozložitá říše – mé dílo. Po otřesech, chvílích trudu mou duší žije, dychem mým zase dýše – snad zemru – v ní však nesmrtelným budu. 63

H. HEINE
Jsem německým básníkem, veršů mých bič do Michla hloupého bije; z Židovstva duši mám, z Německa slávu a pensi od Francie. Tak kosmopolitou jsem – blázní můj svět, masky se za sebou honí, já viděl, že všude lze dobře žít, když monety v kapsách nám zvoní. Jen veršů by svět měl mít trochu míň, ty stačí, jež člověk sám píše. Už z Německa stvořily očistec ty verše německé říše! Mé sladké verše rostly mi jen z hořkých lásek. Pak přestal jsem psát je, neb pámbů, v nějž nevěřím, mě tuze citelně ztrestal. A pámbů ví, že v něj nevěřím, ač si s ním přátelsky tykám. Teď revoluce jsem tamborem, bez ní svět nehne se nikam. Já revoluce jsem tamborem, svět potřebuje korektury – hned při stvoření byl sfušován mým špatným přítelem s hůry. 64 A revoluce-li nepřijde a buben můj darmo vás straší – též dobrá. Smluvme se; dá se žít i tak na té planetě naší. 65 „STRUMENTI CIECHI“ G. Giusti. Custozza, Magenta a Solferino! Čech, Polák, Horvat, Slovinec a Rumun, v kabátcích bílých, vojáčkové prostí, tam bojovali za císaře pána a prospěch přejasného rodu jeho. Nástroje slepé... děti, jejichž domov v jhu nevolnickém po svobodě vzdychal, na cizí rozkaz, v službě cizích zájmů šli škrtit svobodu a volnost jiných. A žluté kosti jejich mrví do dnes ty vinice na bocích sluných chlumů a v bílých ossariích poskytují turistům pohled hodný pozornosti... Vy chudáčkové bědní, bezejmenní. vy statisty jste byli v episodce nicotných časů – zahráli svůj úkol a vešli za kulisy – za mzdu dáno vám místo v dějepise, kde vždy hlásí nějaké číslo sudbu takých žití: tož padlo jich tam tak a tolik tisíc. A to je všecko. Mír těm kostem vašim! 66

ARTHUR SCHOPENHAUER.
„Je klamem, co vám hlásá náboženství a dvakrát klamem, co vám namlouvají s katheder školometští filosofi! Svět stvořen byl ve chvíli nepříčetnénepříčetné, a proto nese kletbu zatíženýchzatížených, a proto hůř se ani povést nemoh, než povedl se. Žíti – nemá smyslu, leč že by útrapy a strázně byly života smyslem. Lidé – bědní tvoři! My ženeme se stále za přeludy jakéhos štěstí: rozkoš, sláva, pocty – a buď jich dostihnem a poznáváme, že bublinky to z mýdla, jak je pouští do vzduchu hrající si hloupé dítě; neb uniknou nám a zas duše naše se trápí, vzdychá hořem touhy po nich. Toť život. Kletba člověka, dar pekel. Neb šťastni jsou zde ti, kdož nezrodí se a po nich ti, kdož odcházejí dříve, než rozhlednout se mohli po tom světě a pít než začli hořký nápoj jeho. Hlas jediný tu bez falše a klamu – toť ten, jenž z hrobů mluví k vám, těm živým: „Mdlý putovníče, jenž tu chvátáš mimo, buď jist, že dojdeš cíle cesty svojí – leč sebe víc se vzdaluj, přec jen dojdeš sem, kde jsme my.....“ A s tímto jedem v duši, jejž vydali jsme pro vnímavé mozky Evropy naší, dožili jsme klidně v tom městě, jež za nejzdravější máme, let žalmistových. Však jsme také dali 67 si pozor na počasů proměnlivost a střehli zdraví své jak zřítelnici. A věru neradi jsme umírali, neb marno všecko: mocně poutá k zemi nás „sladké zvyknutí si v živobytí“, jak Goethe poznal v šťastné chvíli jedné. 68

POLSKÁ EMIGRACE
Vlast rozdělena – vydána v plen vrahům – z map vyhlazena – dokonání jisté. – Ne. S duší Její šli jste k cizím prahům a krví srdcí svých Ji živili jste. Vy, básníci, vy, mistři žalných tonů, jmen slavných dědici, vy, psanci štvaní, vy věřili jste v hlahol jitřních zvonů a v matky svojí slavné zmrtvýchvstání. A v Nemesi, že pomstí muka kletá, té třikrát zbité, třikrát křižované – tak otřásali svědomím jste světa a v hrob pak kladli hlavy ustarané. 69

VIKTOR HUGO
Je článkem v řadě těch, kdož tvoří duši, jak jednotlivců, tak národa svého. Je vykladačem času minulého i prorokem, jenž příští děje tuší. Je hlasem němých, uchem, kterým hluší slyšeti mohou. Svědomím je všeho i tlumočníkem. Strážcem velikého je zákoníka, jenž se neporuší. Je stavitelem pověčného dómu, jenž stále staven, nikdy dohotoven, z příboje dějin k obloze se týčí. A přečasto i biřiči je roven, jenž velké toho světa spráská biči, když jeho svědomí dá rozkaz k tomu. 70

CAROL I., KNÍŽE RUMUNSKÝ (1866.)
Trůn – pěkná věc. A býti panovníkem, je slušné zaměstnání po případě. Leč dynastie své být prvním v řadě, je povážlivo. Ale vezmem s díkem. Lid rumunský – hm, každým okamžikem hnal vládce k čertu... Inu, je to mládě... Jist armádou být, mínil Bismarck radě, jist každým seržantem i plukovníkem, a půjde všecko. Lid ten řeč má svoji, prý divnou trochu – náboženství také – i šlechtictvo je tam prý všelijaké – nu, trochu učit budeme se nyní, vždyť trůn je trůn přec a, jak Bismarck míní, pro život za vzpomínku vždycky stojí. 71

NA BOJIŠTI U SADOVÉ
Kraj v čistém ránu v šír i dáli leží. Jak koberce se strou těch polí lány, cest alejemi místy zprotínány, a vsi v nich stojí se stožáry věží. Po stříbře žit a v pšenic zlatě matném se větřík válí: tu je rozhaluje, krev máků, modro chrp hned ukazuje a hned je skryje v žertování chvatném. Už pruhy řípy žárem zamodraly i vzduchem chví se žhaví, dlouzí hadi, neb slunce stoupá. Větřík mírně chladí. A vztekle chřestí cvrčci vytrvalí. S temene chlumu zří les v kraje tyto a šumě listím cosi vypovídá. Věž s vyhlídkou tu, dědouš invalida u vchodu kouří hledě v neurčito. A pomníky zde. Společnost ta bílá v ztrnulých gestech porůznu tu stojí, jak strašidla, jež v půlnoci se rojí a jež zde záře slunce překvapila. 72

MAXMILIAN, CÍSAŘ MEXICKÝ
Kde sen? kde život? Osudu se chtělo, by v život přešel básnický sen vzňatý – i podal císařský jim vínek zlatý, v skráň plavou jemu, ženě v bílé čelo. Kraj palem v tropech, žhavým sluncem hřátý, jejž dávných bájí kouzlo obestřelo... Dědictví otců... vždyť tam poroučelo kdys žezlo, jímž vlád předek... Karel Pátý... Tam kulturu nést evropského jara, v němž k blahu lidstva zkvetou všechny dumy, co vysnila jich jeho duše smělá – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – leč divů říš má dávno pušky, děla, Juarez tam vzrost z krve Montezumy a za trůn – chlum tam blíže Queretara... 73

POLITIKOVÉ
Tři kmotři v šenku usedli si, sníh venku chumelí. „To se zas všichni čerti žení – být raděj v posteli!“ „No, myslím, džbánek nahořklého nám duši zahřeje – spát člověku se vlastně nechce, a tady teplo je.“ „Co říkáte té politice? Mně se tak podobá: Rus tady stojí – támhle Prušák – a Francouz na oba že číhá – psal tak syn mi, kaprál, že jako tohle to –“ „Ba, když to vezme člověk kolem: je svět jak řešeto.“ „Tak, tak – má řeč to. Jsou tu daně a taky příklady –“ „A Francouz má prý nové flinty zas u své armády.“ „Jo, Francouz, mluvíš s ním a mluvíš – on čerta toho ví –“ „No, to zas ne! Já myslím, Bárto, žes člověk bláhový!“ 74 „Jen ty se nenaparuj, Myško, my víme, co a jak – když mi to napsal syn můj kaprál, tož bude tomu tak.“ „Jen žádné hádky, kmoši, tady a žádné nadávky! My mluvme klidně o těch věcech, vždyť jsou to rozprávky – má Bárta pravdu: Francouzovi je těžko rozumět – půl slova zahuhňá, půl spolkne, to poznal už můj děd, byl u Lipska a mašíroval až k samé Paříži – ten vyprávěl, co francouzština mu ďála obtíží.“ „No, počkejme – to jdeme s cesty – já vlastně Bártovi – a co jsem mu to chtěl jen říci? Čert vem to – kdož to ví!“ – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tré kmotrů tak se situací evropskou bavilo – až v starých hodinách to hrklo, a deset odbilo. 75 „No, půjdu.“ „Taky.“ „A já taky.“ „To se to bude spát.“ „Je dobře, kmotři, politiku si časem rozebrat.“ 76

CHARLES DARWIN
Ne, nelze přijmout toho učení, že pocházel by člověk od opice... zde odporuje církev převelice, neb starozákoní má zjevení. I šlechta ovšem má své mínění. I rody vzácné, které panujíce z milosti boží, roků na tisíce jsou rodokmenem nad vše vznešeni. Ne. Vyloučeno. Že by prapraděda v chlupaté koži, nekryt uniformou, od stromu k stromu skákal pitvorně! A tvrdí-li cos takového věda, pak pro tu canailli to můž být normou, již možno „lidem“ nazvat souborně. 77

BŮH, CÍSAŘ, ČEST
Do hrobky předků v těžké rakvi – erb rozbitý jest na ni dán – poslední prastarého rodu jest spouštěn navždy mladý pán. Pad v souboji. Sok proťal jemu svou šavlí tepnu na hrdle – přáteli byli do té chvíle, kdy srazili se ve při zlé. Zvětralá mamsel ze šantánu zkalila přátelský jim tok, když s jízdním plukem na manevry na venkov přišel přítel – sok. Do chvíle té žil na svém zámku obvyklou svoji selanku, hon, výlet do hlavního města, a řadu krátkých románků. Když studia svá skončil skvěle, zhas otec mu. Byl moudrý muž, jenž do škol poslal syna s knězem a nestaral se o něj už. Bylť přesvědčen, že smysl žití syn nadaný už v krvi měl: tož císaře, čest, boha – tenkrát jen formálně mu připomněl. 78 Půl mládí byla za ním tehdy, půl mládí zvykle ztrávená: psy, lokaj, pony, guvernantka a panská, holka červená. Máť zemřela mu při porodu – leč smutek ten byl plesem smyt, že syn a udržitel rodu se ráčil právě narodit. Jak vidím, romance má stojí na hlavě, vzhůru nohama – já tímhle koncem začíti měl, no, už se stalo. Vina má. Tož skončím, Muso, vzývaje tě, dej, nechť se zpěv ten podaří o zdobě vyší společnosti. Žil bohu, cti a císaři. 79

UMUČENÍ SV. PETRA
Stál za vesnicí. Čtyři staré lípy jej skrývaly před slunečními šípy. A celá Lhota poctivě ho dbala, což právem jeho, rok co rok mu dala, plášť na modro a sukni do červena, líc v růžovo a kštice postříbřena i klíče pozlaceny – k jeho svátku jej vždycky dali takto do pořádku. O svátku pak se s procesím tam brali, občanstvo pělo, muzikanti hráli. A světec, zdá se, uznale vše brával a díků důkazy svým Lhotským dával: déšť chtěli mít – a možno-li to bylo – tu na Lhotu se jako z konve lilo; a sucho chtěli – bylo-li to možná – Saharu takřka měla Lhota zbožná. Až nastalo – a dávno tomu není – i světcovo i Lhoty utrpení. O deštík ždali – spadlo krupobití, to začlo Lhotským trochu hlavou jíti. Pak prosili – snad záchrana tu ještě – o trochu sucha – začly hrozné deště. 80 A Lhotští stáli nad loužemi v poli – kde vezmou daně, jak žít život holý! Tu ozval hlas se Čápa pudivětra: Tak sousedé, zde máte svého Petra! Dva zlaté ročně, ješita ta stará, však o počasí se nám nepostará! Já pravím: K němu! – Šli, a svatý stojí tu pod lípami v čerstvé kráse svojí. Plášť modrý, sukně jako mák do červena, líc růžová a kštice postříbřena i klíče září – stálo to dva zlatý! A takto odvděčil se Petr svatý! A usmívá se ještě škodolibě, jak žert by viděl v nelidské své chybě! – A ty jsi pěkný svatý! – Hanba na těl – – A smát se nemusíš nám jedovatě! – – Jsi falešník! – Tvá hanba v písmě psána, však víme, jak jsi zradil Krista pána! – – Židovský žide! – Pak se člověk diví: vždy prolhaný a nikdy spolehlivý! – Ty žide, žide! – Lidé, krista pána, vždyť neznali jste, co to za krajana! – 81 – Ty ohavo! – Ty smrade! – Lidé vizte, jak směje se nám! – Směje, to je jisté! Tak láli mu, tak dostali se v ráži, až soused Čáp jej v posled k zemi sráží. Tu leží. Zmazán, klíče uraženy, a nad ním běsní houfec rozuřený. Oh, svatý Petře, dál ti lají, bijí, kopají, šlapou, do lící ti plijí. A v posled na hranici tebe dají a zapálí a stále proklínají. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Tak trpěl, skonal svatý Petr v Lhotě – jediné věrné vypsání hle totě. Leč ptát se v Lhotě po tom není radno, jsouť Lhotští chytlaví a zuří snadno. Ba, zdá se, svědomí že těchto lidí se za katanství ono do dnes stydí. Pod lípy byla nová socha dána; leč krajana a z Nepomuku Jana. 82

GEORGE SAND
Oh, Madame, Madame, té své generaci jsme byli kdysi zjevením a passí... Prach usedá na každou lidskou práci a novou modu mají nové časy. Odejde sláva, za ní klípek přijde a u jmena pak pevně usadí se... George Sand, ach vím už – vzpomínají lidé – toť ta, již rád měl Chopin... taky Musset... 83

NAPOLEON III.
Vykopal poklad, ujcem uložený do hlíny Svaté Heleny. Pak zchytra ohlásil příchod velikého jitra a v plášť se oblek krví pobarvený. A dobrodruzi, polonahé ženy kol trůnu stáli. Francii pak mitra za čapku frygickou a touhám nitra dán přelud slávy, krví zaplacený v dalekých zemích. Vesele se žije, horlení Huga čile přehlušuje Offenbachova svižná melodie. Když u Sedanu dohřmělo děl peklo: – jak se to milé lidstvo opakuje, leč, groteskně jen – Waterloo si řeklo. 84

1870-1871
I národové poklesnou v svém čase a nemoc, zdá se, tělo jejich zžírá – leč dopřejte mu klidu, vystoná se a okřeje zas – národ neumírá. Berlínští starci vyčíhali chvíli, kdy Francii při poháru a zpěvu horečkou zhoubnou oči zasvítily, ač nutila se dále do úsměvu – a studenýma rukama jí vhnali železo germánské do hrudi její, pak v střízlivé své město odvlekali nábytek, skvosty po svém obyčeji. Řval národ pýchou. V dějin pergamenty zanesli čin ten jako věčnou slávu, těm starcům postavili monumenty a laurem věnčili jim lysou hlavu. Snad chtěl tak Osud... Jehla nebo dýka... Snad horečná krev měla puštěna být... Leč vyvolil si k tomu lazebníka, jenž okrad nemocnou a chtěl ji zabít. 85

A. DUMAS PÈRE. (1870.)
Ten obr živelný si stvořil svět pimprlat drobných, jimiž čile hrál dějiny věků. Sám žil s nimi, kvet, bojoval, tesknil, trpěl, miloval. A dech se tajil v prsou divákům, a dech se tajil v prsou autoru, hořících zraků pln byl stále dům, tep jeho krve šuměl v prostoru. A náhle z venčí z otevřených žil krev skutečná mu vstřikla v horkou líc, krev Francie, již barbar poranil – a rázem nedalo se bájit víc. Děs, hrůzu sily tyto nestvůry. V hrách jeho nikdy Vlast tak nepadla. Pln hoře nechal stát své figury, jda navždy s hnusem z dějin divadla. 86

KAISER WILHELM I.
Hle, stalo se, jak rozhodl se Bismarck, a německá říš císaře má zase tož vedle Barbarossy – Barbablanca. A vavřín slávy takřka vnutil Bismarck těm skráním našim. Chtěli my jsme válce s Rakouskem kdysi? On jí chtěl, on, Bismarck. A po Králové Hradci kázal Bismarck hlad po kořisti opatrně zkrotit – prý prozřetelná moudrost v politice vždy ruku podá na zem hozenému – a jisto, že měl pravdu tenkrát Bismarck. I válku s Francií chtěl míti Bismarck, a uznali jsme jeho argumenty: My vedli válku proti králi-slunci, jenž před sty lety Lotrinsko a Alsas vzal bezohledně staré svaté říši – tak vyrovnali dějiné jsme účty, a parvenu ten Napoleon Třetí byl prázdný panák, nemorální člověk – tož válka byla nutna, jak řek Bismarck. Leč Francii jsme dali na šíj botu, jak Bismarck chtěl – prý klesající rasa, již nutno radikálně vyřaditi z jeviště dějin, stála dlouho v slunci a v stínu my – my na ně máme právo, neb máme moc, jak správně praví Bismarck. A Bismarck dí, že nutno zabezpečit se pro budoucnost: získat Rakušany a Italii – v středu Evropy stát od moře k moři, s východem žít v míru a hrozbou západu být – tak chce Bismarck. 87 A je to správné, jak je správně všecko, co Bismarck chce, Bůh vždy dal k tomu souhlas. Zde marny rozklady jsou – ať je dělá můj syn, či žena moje, císařovna, ba, vlastní moje myšlenky a sklony: čím my jsme a čím Německo má býti – to provedl a provede jen Bismarck. Nám nezbývá, než říci k všemu „ano“„ano“, co Bismarck chce a ve všem, čemu nechce, my musíme svým „ne“ jej podpořiti – vždyť vše to děje řízením se božím a Bůh nám při všem poskytl svou pomoc. 88

BYZANC
Ferdinand Pátý... Vavřín vojevůdce si neurvaly chabé jeho ruce. Den vlády každý byl mu těžký, dlouhý a trudnou námahou už podpis pouhý. Neb ničemu on nerozuměl vůbec, rodiny sešlé nemotorný trubec. A kde kdo národům vlád místo něho, až složili jej, hlupstvím nemocného. Leč co s ním teď? Jde přece v historii! Jak neurazit jasnou familii? Oh Byzančíci čilí, vymýšliví! Přízviskem zakryli vše: Dobrotivý. 89

VOJÁČEK
Při taktech třeskutého pochodu sny hrdiné mu mladou hlavou vlají: o praporech, jež ctí mu býti mají, o službě císaři a národu... Dohřměla hudba – kroků takt jde ztěžka a všedně životem tím střízlivým s včerejškem rmutným, těžkým prázdnem dneška a zítřkem bezútěšným šedivým. 90

PIUS IX.
Něčí život podobá se chůzi, něčí proudům valící se vody, něčí jízdě na komoni bystrém, něčí cestě vozem formanským – svatý otče Pie, vy jste zapad do houpačky připevněné kdesi mezi hluchým nebem, hříšnou zemí – v nebi pánbůh zdál se neslyšeti, zemi ohrozil ďas proklatý – houpačka tak s vámi sem tam letí, svatý otče, Pie Devátý! Byla chvíle, hlasové kdy vroucí vítali vás z celé Italie; Revoluční papež! Sjednotitel! Svatý otče, živ a zdráv nám buď! Údy vlasti pokrop odumřelé živým slovem, spoj je zase v tělo, buď jim hlavou drahou, milovanou! V důvěře tu voláme, tvé děti, zrak náš k tobě v Řím je upjatý! Houpačka tak s vámi vzhůru letí, svatý otče, Pie Devátý! Lekl jste se slova „revoluce“, proklel jste to hříšné horování. – V hrozby změnila se rázem láska, se všech stran se šklebil na vás hněv. Chvěl jste se a utíkal jste z Říma, spínal ruce k cizím bajonetům, bajonety v Řím vás nazpět vedly. 91 Ach, je ta tam vroucnost vašich dětí, rty jsou tichým vztekem zaťaty – houpačka tak s vámi dolů letí, svatý otče, Pie Devátý! Potom začla duše Vaše sníti o duševní vládě nade světem, jak ji třímal kdysi v časech dávných velký papež, Třetí Innocenc; zmobilisoval jste jesuity, pěší vojsko svoje na té zemi, pannu Marji o přímluvu žádal, aby pánbůh ráčil vyslyšeti, po čem toužil duch váš rozňatý – houpačka tak s vámi vzhůru letí, svatý otče, Pie Devátý! Ale pánbůh jak by nedoslýchal, neboť divnou věc hned uplet ďábel: Stát jste míval svatý otče, sporý, ale s pěknou věků patinou, a – jak řádné státy vůbec mají – ministry své, vojsko, šibenice. – Z toho náhle savojský vám lupič kusy vyrval – zločin bez paměti – – – to vám uplet satan proklatý – houpačka tak s vámi dolů letí, svatý otče, Pie Devátý! V Římě samém musily vás chránit cizí chassepotky. Tu jste povstal proti modním heslům, jak je zplodil synek ďáblův, liberalismus. 92 Jako svatý Petr ťal kdys mečem, tak vy bojoval jste hněvným perem – svět se nehnul, jasné bylo nebe, buď bůh váhal k pomoci vám spěti či zas pikle skul ďas proklatý – houpačka tak s vámi sem tam letí, svatý otče, Pie Devátý! Pánbůh tedy nechce uslyšeti? Nebe mlčí, zemí vládne ďábel? Provedl jste proti pánubohu na té zemi malou revoltu: přivlastnil si jeho neomylnost, aby bůh byl nucen otevřeně přiznat, že je za vámi a s vámi, aby rozhod se vás vyslyšeti, sic zajásá jen ďas proklatý – houpačka tak s vámi vzhůru letí, svatý otče, Pie Devátý! Slyšel pánbůh? Dal vám odpovědi? Zahřměl ji snad děl hlas od Sedanu?... Stál jste náhle v Římě bez obrany, jak strom v poli, všemi opuštěn. Lupič savojský teď Řím vám sebral, v Kvirinal si sedl, zřel vám klidně v okna vatikanská. V Římě jásot, jak už dávno, dávno neslyšeti, oheň nespad na dav proklatý – houpačka tak s vámi dolů letí, svatý otče, Pie Devátý! Zavřel jste se ve zdech Vatikanu klna všemu: savojskému lotru, 93 bezbožnému světu, zimě, letu, peklu, ďáblům, lživé svobodě. Den jde za dnem, za zimou jde jaro, modré nebe na svět usmívá se, lidé rodí se a umírají, mine rok i druhý, míjí třetí – ticho nebe, tich svět proklatý – houpačka tak s vámi mdle už letí, svatý otče, Pie Devátý! Jednou z rána uviděl jste vláti z Kvirinalu černý prapor smutku – položil se tam a zemřel tiše nepřítel váš, lupič savojský. Duše jeho k božímu jde soudu – honem za ní! Jen se neopozdit! Celé hoře Pánu vyžalovat, prosit, aspoň teď by vyslyšeti a vám ráčil dáti odplaty – houpačka tak v posled k nebi letí, svatý otče, Pie Devátý! Poznámka. Král Viktor Emanuel II. zemřel 9. ledna 1878. Papež Pius IX. nato 7. února téhož roku.
94

CAR ALEXANDER II. I.
„Ne! Dosti! Duše hněvem plane, jak štván je pravoslavný lid! Bulhara rdousí musulmané – kdo může při tom kliden být! Rus záštitou všem býti musí, kdož krví, vírou bratry mu! Den velký nastal svaté Rusi: být mečem soudu božímu! Dej povel svému lidu, caři! Hřmí dějiny, Rus slyší je! Kříž pravoslavný vzplát má v září na klenbě Aje Sofie.“ – Tak žurnálů hlas bouří, duje, tak oratoři volají. Car kyne, voják pochoduje v slunečním žáru k Dunaji. II.
„Jsme k smíchu světu! Ruská duše a ruský rozum v poutech spjat – a svatá Rus teď hbitě kluše kams koho osvobozovat! My, mloci, světlo nesem z domu, my, hladovci, chléb dáti chcem! 95 Kdo porozumí všemu tomu! Rus peklem je a blázincem! Zem policistů, činovníků, zem vzdechů, kleteb, potopy, svobody prapor v pustém křiku do dějin nese Evropy!“ Tak podzemní Rus reptá, klne, zrak v rozpálených lících plá, a sny a plány hrůzy plné si spřádá duše její zlá. III.
Dny plny změn. A náhle zjevno, že Turek tuhým sokem jest... Kars v Asii... A dole Plevno... A Balkán jaksi těžko slézt. Je hořko... Intendance krade... I vyší kradou... O závod neschopní generáli všade lid k jatkám vedou jako skot... Je nutno napnout všechny síly – ať zdecimujem armádu! – – – Konečně naši zvítězili, car stanul u Cařihradu. – Dál ani krok! – tu hřmí mu v líce s anglických lodí jícny děl – car pokořený zrudl sice, leč s Turkem mír v ráz uzavřel. 96 IV.
„Ten mír“ – a podle kynů s hůry se státníci ho uchopí – „by ohrozil – bez korektury – snad stabilitu Evropy. Sil rovnováhou vybuduje se základ pro mír trvalý“ – tak v Berlíně se parlíruje a nový mír tam sjednali. Je po kongresu. Mozky říší jdou domů s pyšnou hrdostí. A páni nejvyší i vyší mnou ruce škodolibostí: Ten ruský medvěd, jenž tam přišel jak vítěz, zle byl pocuchán. Odešel obrán, vztekem čišel, a ránu dostal jeho pán. V.
Rus celá hněvem rozvířena: Hle, tak se děje vítězi! Car pokořen, říš pohaněna a bída všude bez mezí! Tak řečníci a oratoři svůj hněvný pozvedají hlas. A podzemní Rus zahovoří: Je dvanáctá a činů čas! 97 Roztrhán bombou desperadů car dokonal. Tak ortel ten i Evropy i Petrohradu na samovládci proveden... Car nový, šibenice nové, v žalářích nové obětě – a svaté Rusi hněvní snové sní o krvavé odvetě. VI.
A velcí po Evropě k tomu si mnuli ruce. Není mil a dobře, je-li pryč ten, komu náš egoismus ublížil. Ó pošetilci krátkozrací! Když Nemesis je vzbuzena, vždy s účtem krvavým se vrací i do třetího kolena! A podzemní Rus hledí v dálku, má bělmo krví zalito: čas musí přinést novou válku a pomstí vše, co ubito. Myšlenku nezničíte, kati, ta roztrhá své řetězy, vy můžete nám život bráti, leč v posled ona zvítězí! 98

CAR ALEXANDER III.
I v ruských mozcích už se rozsvítilo to světlo vlastní lidské důstojnosti: nic nepomůže, care pravoslavný, čas nejvyší je podělit se s lidem o správu věcí jejich, svatá Rus je poslední říší – – Oh, vy západníci, po parlamentních žvastech vám je teskno, mužická moudrost má se vykládati na oči světu, jak váš Tolstoj žádá, ne – vůlí boží jsem já carem vaším a vůle boží vložila v mé ruce osudy říše, vůlí boží bylo, že svatá Rus tak došla k hrdé výši, kde v potaz brána vždycky býti musí, když řeč je o rovnání věcí světa. Ne – vládu převzal jsem i zodpovědnost a předám neztenčeně synu svému, co bohem svěřeno mi. Ne a nikdy. – Oh, care, care, care pravoslavný, je slovo na počátku všechněch věcí a slovo vždy je roditelem činů a slovo vždy je otcem nejstrašnějším. To tvoje „ne“, ty care pravoslavný, jde svatou Rusí, rozpaluje duše, jde do komůrek snílků – desperadů a plní bomby, připravuje podkop pod paláce a supějící vlaky, i pušky nabíjí, jichž ranou klesnou opory trůnu... důstojník i dvořan... 99 i generáli... i trůn sám... i říše... i ten, kdož korunu tvou nésti bude... malinké slovo, caři pravoslavný, to tvoje „ne“ – a ejhle co vše zplodí... 100

KARL MARX
Pryč s národností! Jest jen přežitkem těch malých časů, časy ty se ztrácí. Pryč s formou starou! Obrodí se zem, co bylo, mizí, víc se nenavrací. Vším žaludek je. Centrem dějům všem. On táže se, a příštích roků prací jest odpovědít. Lidstva pojítkem jest On a čistou demokratisací. – Ty bratře Ignacia z Loyoly tak jemu podobný i nepodobný, jenž vyklešťuješ čas svůj odbornicky, jsi příštím lidstva? Či jen neúzdobný sen černých dílen? Otaz ironický, nad nímž věk příští mávne: Nikoli!-? 101

DVĚ DOBY ŘÍMSKÉHO ČLOVĚKA
II. (1883.)
Už táhne k osmé. V krčmě „U legrace“ u stolu naší veské honorace se natahují krky, pohled těká od hodin k dveřím, zřejmě, že se čeká host jakýs, jenž je hlavou toho sboru a zlatou nit má vplésti do hovoru. – No, pan farář si dneska na čas dává – s výčitkou skoro vzdychla jedna hlava. – Jen nereptejte, však on jistě přijde. – – Což, farská vrchnost naše, drazí lidé, tu pohledat! Jak s člověkem on jedná, jak pohovoří! Minulého ledna, když stonala mi plavka, setkám se s ním, – jdu pro felčara – na palouku lesním, on, láry, fáry, doktora prý krávě a poradil tak rozumně a právě, že obrátil jsem, dal jí napit piva a milá kráva do dneška je živa – – Jo, to je pravda – představený na to, pan farář to je člověk, slovem, zlato, je s námi jedna duše, jedno tělo, našinec takřka, říci by se chtělo. Teď vemte našeho si učitele: jde jako monštranc o Božím si Těle, 102 člověka sotva pozdravit že ráčí, žebrota holá! – – Inu, přejinačí se člověk, pravda. Však jsme byli kdysi mu dobří dosti, když jed z naší mísy, a sedal s námi u tohoto stolu. Teď nelze prý mu zanedbávat školu a čte prý knihy – téhle pitomosti teď přednost dá před naší společností! – – Pan farář nejde! – – Přijde, sázím hlavu! Nás, sebe nepřipraví o zábavu, snad panna Andulka ho – tento, trochu – – Fuj, takhle nemluví se o něm, kmochu! – – A vždyť je taky člověk, drazí bratři! – – No víme, ale jenom co se patří! – – A jak se vyzná, páni, v politice! Já jemu vidím trochu do ambice, a řeknu vám to, – nač to zatajovat? – do říšské rady chce prý kandidovat! – – Což, tohle nebylo by zrovna špatné! – – Já taky myslím – – Pravda, kde on zatne, tam ukousne též – – Nezadá si v ničem, německy mluví, jak když práská bičem, 103 má figuru a rozumí, jak víte, na světě všemu. Tedy souhlasíte, že můžem do té zatrolené Vídně co svého zástupce jej poslat klidně. – – No, navrhnem ho, budem agitovat, vždyť vlastencem je, že se musí schovat sok před ním každý, škoda by to byla pro národ takřka, kdyby taká síla uvadnout měla tady v nečinosti – – Leč jaká ztráta naší společnosti! – – Pro národ, sousedé, na oltář vlasti jsme povini přec každou oběť klásti a časem máme jej přec také doma – – Pan farář vstoupil. Úsměvnýma rtoma pozdravil blahoskloně, potřás rukou, sed do čela a již ty klouby tlukou do plochy stolu: – Hospodo, sem pivo, tak, přátelé, teď bude zase živo, já opozdil se, doženem to v mžiku, tož sem těch dvaatřicet loupežníků. – 104

BEDŘICH SMETANA I.
Žil mezi námi... My jej vídali v určitě době přejít ulicí, byl nevysoký, trochu sehnutý, skla na očích a v ruce vždycky hůl; my setkávali se s ním v kavárně a ťukli loktem svého souseda: – Hle, Smetana! – A soused řekl: – Ah! Toť tedy on? Prý roky neslyší, nu, je to ironie Osudu, když hudebník je sluchu pozbaven. A jeho Prodanou mám dosti rád, i Dalibora chci si poslechnout. A Beethoven prý také tak byl hluch? – Tak mezi námi nes svůj zemský los, litován mnohým pro svou chorobu, málokým ceněn, leckýms přezírán, jenž slynul vlastí jako výtečník – až jedenkrát se městem rozneslo a noviny to potvrdily pak, že jeho choroba se zhoršila, duch jeho šílenství že propadl. A potom umřel. Skvělý pohřeb měl, neb národ pohřby strojit dovede, žurnály jeho slávu zjistily a čestnou paměť přislíbily mu – tak dělá se to. A ten dobrý lid kol jeho jmena chodil uctivě, však s jistou skepsí. Sám jsa zakřiknut 105 a nesmělý a malověrný jsa nevěří citům svým a úsudkům. A to byl jeho u nás zemský los... II.
A se skepsí se díval národ náš, když mrtvý mistr krokem nesmělým se vydal těžkou cestou do světa v říš nesmrtelnou duchů největších. A nemohli jsme ještě věřiti, když přišla první zpráva radostná, že mistr v první cizí stanici byl vítán s uctivostí nadšenou. – Snad zmýlili se... snad to pozornost, již prokazují slušně pouze nám, a kterou bude nutno zaplatit snad těžce dost a v úkor našich práv. – Však z další cesty přišla nová zvěst: jak kníže přijat skromný mistr byl a prokázán mu tak nadšený hold, že věru zná se málo podobných... Tu řekli jsme si: – Možná a proč ne? je správno to tak všecko konečně, vždyť nevšedním byl zjevem mistr náš, jak ostatně jde u nás jeden soud. – A mrtvý mistr šel svou cestou dál. Kam vkročil, rostl hold a nadšení – my spokojeně četli zprávy ty – a chválili jej všichni nesporně – 106 neb národ chudák, světu neznámý, se pyšní každým synem velikým a slávu jeho za svou bere čest... III.
Teď vrací se k nám – snad se ukázat, snad odpočinout doma na chvíli, než k dalším triumfům se rozjede. Čtvrt století my s dechem stajeným sledujem cestu jeho vítěznou, teď vrací se k nám – mistře, vítán buď! IV.
Je On to? Hvězdnou zář má v zraku, temenem sahá do oblaků a svěží jest jak mladý bůh – Je On to? V čele laur má zlatý, má bílé, zlatem tkané šaty a zlatou září chví se vzduch. Na triumfálném voze stojí, tré ořů spřaženo je k voji a Sláva řídí opratě; je divus, imperator skvělý svět podmanil své moci celý, a tak jej zříme v návratě. Je On to! Dech se v prsou tají a slzy zrak nám zalévají tou řídkou pýchou chudáka, 107 jenž vidí, že syn jeho jeden je v počtu slavných knížat veden a slávou sahá v oblaka! A teď jsme šťastni, že jsme zřeli jej mezi sebou, že jsme směli vzduch jeden dýchat kdysi s Ním, a viděli, jak žití prosté nad čas a prostor divem roste a k Věčnosti hřmí letem svým! 108

KATOLICISMUS
Je Velký Pátek. V San Pietro v Římě na hlavě hlava. Pod rozpjatou klenbou se mravenečky zdají ženy, muži, ti poutníčkové ze všech končin přišlí. Dubnové slunce barevnými okny se lije v pestrých proudech v basiliku, na zlatých sloupů hlavicích se láme, na mosaikách oltářů se tříští, a na kloboucích, čepcích, šátcích ženských a na kštici těch mužů plavě leží – vše, jak to jeho poviností tady. Je hlučno, rušno. Kdesi v jedné kapli pašije pějí. Kostelníci chodí a milodary sbírajíce zvoní schránkami z plechu. Jiní klestí cestu turistům, kteří se zvědavým chvatem chrám shlednout touží. Zpovědnice plny, a kněží unuděni, mechanicky v sluch dají padat zločinům a hříchům, jež potom řemeslně odpouštějí. Na křesle vyvýšeném v plném slunci kardinal rudý dává požehnání ovečkám zbožným. Nádherný je barvou. A poutníčkové klekají si řadou, jak jim to kostelníci nařizují, před církve knížetem a kloní hlavy až k dlažbě podlahy. On vznáší ruku – a ruku tu mu vede statný klerik – a dlouhou tyčí ťuká na temena hlav skloněných, a tyč se zvedá, klesá v tak odměřeném taktu, jak by byla řízena strojem. Když je odťukáno, 109 poutníčků řetěz blaženě se zdvihne a klekne druhý – jak se také dává i Sua Eminenza vystřídati, když znavena je, kardinalem jiným. 110

SADI CARNOT
Vous jeho vždy byl mírně přistřižený, šat – podle vážné mody – bez vady, řeč bezosobní, postoj odměřený a pohled, jak jej mají úřady – náčelník státu, vážně umírněný na výstavách, na revui armády, s cizími vládci vždycky přiměřený při banketech i v tajích porady. Když v Lyoně kles pod bodnutím dýky a biskup tona v slzách nad bolestmi mu děl: Jsme u vás, přátelé. – Řek: Díky, přítomnost vaše, pane, štěstím jest mi – a zhas. – A korektní a přesný stín šel ze života tiše do dějin. 111

KRÁL MILAN
Hle, jeden, jak jich znají mnoho dějiny. – Sebevědomě na výškách stojí věku toho, jenž nese je tak pitomě. Sem hleďte! Lidu zotročitel i stát i národ zaprodal, všech neřestí a hříchů ctitel, vrah, pijan, cynik – ejhle, král! Ostatně – ani hořko není z těch králů, tuze mnoho jich. A milé lidstvo bez zardění je houfem rabů pokorných. – Je divno, kterak v sebechvále na dějinný soud věk ten jde, jenž zrodil lidstvo to, ty krále – a osvíceným sebe zve. 112

KOMMODORE DEWEY,
– – – toť plané řeči – ano, u sta hromů! že New York slavil největší svůj svátek, když kommodore náš z Filipin se vrátil, že obě strany – a v tom poprvé že se shodly spolu – nabízely jemu Dům Bílý a s ním funkci presidenta – co myslíte si při tom, zemské krysy? To povýšiti mělo Dewey George? Řek „hlupáci“ bych, řeknu: pošetilci. Jsou činy, kterých nelze odměniti, jest rostlina, jež nikdy nemá květu – a odměň jej – už ubereš mu ceny a u toho jej snížíš, kdo jej proved. – No, kalíšek sem! Hrdlo námořníka být musí svlaženo a duše dostat se do nálady, má-li vzpomínati na chvíli, kdy se tenkrát zahoupala od světla deního ku branám pekla, ba, skorem byla v pekle! – To jsou činy, jež provedeny, odměnou jsou sobě a všecko, co by svět chtěl přidat k tomu, je stáhlo by z té říše hvězdné slávy do bláta země. Provedou se jednou, snad za sta roků jednou. – Ale výklad si složte sami. Dám vám jen text k tomu jak pastor boží slovo o neděli. Já povím prostě, jak a kde to bylo. 113 – Tak, správně nalils, zelený ty hochu, tu vědu nalévání pěstuj vždycky, když osud přivede tě do okolí starého námořníka. – Pozvedne-li však jednou Vlast ten hvězdnatý náš prapor a nutno bude jíti na fregatu – jdi na fregatu, jak šel bez reptání ten starý námořník, jenž dopřává ti cti, žes mu dát směl sklenku k povzbuzení. Vy sotva znáte záliv u Manily. To, braši, představte si velkou kapsu s uzounkým vchodem, vchod ten uzavřen je ostrovů řadou, každý ostrov – pevnost, zkad jícny děl jak duté oči lebek se dívají a smělci smrtí hrozí. A celý přístav uvnitř obtažen je – jsouť Španělové od vždy zbožní páni – růžencem tvrzí. V této velké kapse je kapsa menší – záliv u Cavite. Tam Španělsko má svoje arsenály a růženec dvoj- až i trojnásobný. V té menší kapse stálo loďstvo jejich a – jak snad rozumíte – ochráněno i přírodou i dovedností lidskou. Byl první máj a čistě prané ráno, když stanuli jsme u té velké kapsy – což „stanuli“ – my ani na vteřinu se nezastavili a plnou parou jak labutě jsme pluli modrou vodou za admirálskou lodí – do zálivu. Loď za lodí, a všechny pěkně v šňůře.šňůře, 114 jak při manevru. Plachých ran pár padlo z těch očních jam, a přední naše lodi jim vrátily ten pozdrav desetkráte. – Jen nalej, hochu! – Bylo to, jak dáš-li slovíčko ženské. Zpět dostaneš deset. Tak vepluli jsme do veliké kapsy – a byl to pohled! V levo dosahuje až k nebi takřka věnec temných vrchů a dole vyhlížejí z hájů, zahrad bělounká města. V pravo jako klenot Manila svítí do čistého vzduchu báněmi, věžmi, domy světlých barev. A lodi naše manevrují směle do malé kapsy, přímo do Cavite. Kouř z komínů plul do čistého vzduchu a ve výši se roztáh na baldachýn – snad andělové to tak nastrojili, by pánubohu zakryli tu zkázu, jež zbožné Španěly zde stihnout měla. Oh, žertuje se dneska, milé krysy, však tenkrát – no, nám bylo jinak tenkrát. U Cavite, jak řek jsem, stáli oni. Loď vedle lodi, všechny houpaly se na modré vodě lehce, bezstarostně, jak slečny v bále, když si muzikanti nástroje ladí, a ty krasavice se čepýří už na své tanečníky – ba, žertuje se dneska, ale tenkrát nám Španěl mohl zahrát pochod smrti, 115 jen kdyby – inu řeknem přímo: kdyby na místě Španěla byl AmerikánAmerikán, na místě Montoja náš George Dewey. Smrt nežli zabí, vždycky ochromuje a činí bezbranou tu oběť svoji – jen měl by vědět člověk, obětí kdo, a komu Osud zvítěziti určil, a půl dne často, často hodiny jen je potřebí, by bylo trochu jasno – tak jícny tvrzí bouchaly a hřměly a v půlhodině všem nám bylo jasno, že bouchají a hřmí, by rámusily. Jich rány netrefily, naše bomby v ně padaly, zmar nesouce a oheň a přísně mlčení jim kázajíce. I lodi jejich ozvaly se krátce a byl to spíše výkřik uděšení než obrany. My vpluli v malou kapsu a v jedné přímce jsme se postavili loď proti lodi – jako při manevru. Pak na komando poslali jsme salvu do španělských těch krasavic a druhou a třetí, čtvrtou – inu, výzva k tanci, jak dovede jen naše Amerika. A krasavice začly se nám klonit a pýřily se, promlouvaly trochu, bok zdvihly jedny, druhé, nestydaté, své zadky vystrčily na nebesa a třetí zahořely náhlou vášní a syčíce a šumíce se nesly po rozbouřeně vodě rozběsněně, až jako vyčerpány klesly do vln. 116 Tu pustili jsme čluny na záchranu tonoucích lidí – – – Nalej sklenku ještě, jsem hotov skorem se svou povídačkou – oh, krysy, krysy, takový den zažít, dost pro život je. A teď představte si: náš kommodore vsadil ten den v sázku čest Ameriky, život svůj, svou pověst a život všech nás, nechceme-li mluvit o eskadře a všem, co vezla sebou a zahrál va banque – můžete se vmyslit v tu duši jeho? Víte, co v ní nechá den takový, když dobře dopadlo to? A pak mu přijdou s poctou, presidentstvím, a čerti vědí, ještě s čím! Já viděl, jak na můstku stál admirálské lodi, praporek v ruce, v zubech lulku svoji a k předu hleděl – ne na jícny tvrzí, ne na španělské lodě – zíral v prostor, kde viděl Cos, s čím vešel v onu sázku, s čím hrál a toužil vyhrát. Ano. Slovem: to první máj byl tenkrát. Náš i Jeho. 117

PAUL VERLAINE
Clown života jde v stříbře luny domů – ach, kdyby znal jen, kde ten domov jeho! Kdes v koutě parku usedá v stín stromů a zírá k divům nebe hvězdnatého. A tiše zpívá... o světicích z ráje... o ženských tělech... o životním hloží... A odevzdává sebe usínaje v ochranu andělů a vůli boží. Pak zdá se sen té duši hladovící, že všechny její touhy splněny tu: je rozšafníkem... ctí jej domovníci... a holedbá se v slušném blahobytu... 118

ŘÍM
I vynoří se v duši krajina: pláň rezavá a němá smutkem svým, pár světlých skvrn a modrá bublina na šedém nebi – urbs aeterna, Řím. Tak z dálných končin přišlí barbaři zor upírali k němu dychtící, tak stávali zde mocní císaři, tak poklekali zbožní poutníci – leč sotva kdo z nich více vidět moh než rezavou a smutkuplnou pláň a v dálce trochu malých světlých ploch a nad vším šedivého nebe báň. 119

VAGABUND
Byl zdejším rodákem a starší lidé dovedli o něm lecos vypovědít: hoch pěkně rostlý, s otevřenou hlavou, leč nestálý jak duben, všecko začal, nic nedokončil, sběhl se studií i s panské služby, ducha dar měl k houslím, a nechal toho, ke kupci jej dali, a za čtrnáct dní znechutilo se mu – jen poli chodit, po lesích se toulat a pískáním zpěv ptačí napodobit, to bylo jeho. Potom začal chodit za zahradníkovic – a v tom byl stálý, v zámecké zahradě a kolem zámku od rána do večera. Když ji vdali – a holka rozumná si dala říci, neb viděla, že tohle milování by šlo jen v plano – hoch ten zmizel z města a zapad někam v široširém světě. Pak proslechlo se, že byl za vojáka v papežských vojskách, v Mexiku že sloužil a ve Francii v roce sedmdesát – a najednou se vrátil. Silný, černý, s divokým vousem, v cárech uniformy, na prsou plno medailek a křížků. Leč dlouho nepobyl. Byl na řeč skoupý a sklamal všechny, kteří slyšet chtěli o jeho příhodách a krajích cizích. V hospodách sedal, do kořalen zašel a mlčky pil a díval se jak mračno. A jednou čekal u školy, když děti šly domů. Dal si ukázati holku 120 své dávné lásky, cizí zlatý peníz vtisk v ručičku jí, v oči se jí díval a potom zmizel. Holčička má oči po mámě svojí. – Nebyl více spatřen a víc už o něm nic se neproslechlo. Krev neklidná a povaha jak vítr, list utržený, širým světem hnaný. 121

EVROPĚ
V ten Pantheon, jejž věk náš vděčně staví těm, kteří pýchou byli mu v dnů shoně, my Češi nesem jmen pár plných slávy a žádáme si čestná místa pro ně. Z učenců Palackého s Šafaříkem a Purkyni. Nám byli víc než vědci. Tři místo všech, kdo z lidu před zánikem stvořili národ. Vy jste byli svědci. Dva mistry hudby. Jistě vám už známí. Smetana genij, sudbou štvaný lítě, a Dvořák, jenž vás tonů kaskádami dovedl zalít. Duší naivní dítě. Dva malíře. Zde Mánes, jasný, čistý, jak snění panny. Mládím svým jej zveme. A Schwaiger bizarní a tvrdý místy, tak velký, že ho sami nechápeme. Dva básníky. To Kollár, víno staré, dnes u nás v pavučinách sklepa leží. Neruda, český člověk – mužství jaré jak národ žil je. Poctivé a svěží. A jeden sochař. Myslbek. Lví spáry jest na všem vidět, čeho dotk se rukou. Je z těch, již rostou nad deními sváry a do nichž čas a soudy marně tlukou. 122 A jeden vůdce. Rieger. Znali jste ho. Ved cestou křížovou nás, plnou trní. A v líchu, věře ve žně lidu svého, sil v chladnech jarních zlaté české zrní. Ty ostatní – a dlouhá jest jich řada si ponecháme zatím ještě doma, toť jmena, jež má duše naše ráda a vyslovuje vděčnýma je rtoma. Nám pýchou vzácnou v chrámech, jizbách budou, k nám nutno přijít, abyste je znali – pak uznáte, že chloubou jsou ne chudou, že jiní i ty v Pantheon by dali. 123

TICHÉ DRAMA
Šel z továrny – ňák nebylo mu volno. A přišel nenadále: zastih ženu v horoucím laškování s oním Lojzou, jenž tulákem je, šidí život, lidi, čas krade bohu, okouní a slídí, kde lapit sklenku kořalky či piva a holku štípnout. Katil se jak zvíře muž oklamaný – Lojza skočil oknem a ten tam v prachu – na ženu se vrhl a bil a mlátil. Stenala jen tiše a nevykřikla. Padla potom k plotně, jak mrtva padla. Jemu hlavou táhlo, jak chodil za ní... jak se při muzikách vždy k němu tiskla... a jak netýkavkou bývala vždycky. Zlítostnil se trochu a šel ji zdvihnout. Otevřela oči a slzami se na něj podívala – ten pohled projel, jak by řízl břitvou. Mozolnou rukou pohladil jí vlasy a bruče cosi objal ji jak medvěd – smír slavili. Na svatební noc myslil, kdy poprvé s ní takto žhavě splynul – a ona na Lojzu, ach, toho Lojzu, jenž svižný byl a laskati tak uměl... Za šera procit... cosi pálilo jej jak dravý oheň v duši, hlavě, očích, – ten lump, ten Lojza... na novo zbil ženu. 124 Šel do továrny. Jako těžký kámen se válela mu bolest v celém těle, že konce dne se ani dočkat nemoh – Když přišel domů – na novo ji ztloukl A potom smířil se s ní... jako včera. A ráno – zas ten ostrý oheň pálí a zase zbil ji. Takto jde den za dnem a každý s bouřkou za rána i večer a každý s nocí nalhaného smíru. 125

LEO XIII.
To, co kdys bylo duší Voltairovou, těkalo dlouho prostorami Věčna, leč nikde nebylo lze nalézt místa, v němž by se poněkud mu zalíbilo i vrátilo se k zemi. K malé zemi, kde život lidský, nesen sladkým hříchem, jde mimo kamenité cesty ctností, a jeden den při dobrém jídlu, vínu a prozářený leskem krásných očí je cenější než celá mrazná Věčnost – i vrátila se tedy rychle na zem ta duše moudrá, Voltairova kdysi. A v touze vtěliti se, našla sobě podobnou masku, jakou nesla ondy: tvar těla drobný, suchý, vzdorující co nejdél nemocem a tíží roků i baziliščí oči, které nejsou do duše oknem, ale jak dvě jehly k ní přístup brání – vklouzla spokojena do pevné schránky, shledala ji vhodnou, a co kdys Monsieur Arouet, pak Voltaire, to zve se Pecci, potom papa Leo. A Leo spravit chtěl, co Voltaire kdysi tak těžce zkrušil – snad dle řádů Kosmu má v činech člověka být rovnováha a žití druhé spraví, čím ji prvé kdys porušilo – Leo opravoval Petrovu skálu, odloupnuté kusy přibíjel perem k studenému trupu 126 s tím satirickým tichým smíchem v očích, jimž Voltaire smál se, když ji bořívával. Za verše necudné, jež v řeči Gallů psal jedenkráte, básnil ody nyní církevním stilem, pannu Orleanskou s Madonnou změnil – leč ty skoupé Musy laur odepřely jemu teď, jak tenkrát. Že advokátem Voltaire býval kdysi, jenž hrdla neviná bral šibenicím, tož Leo nyní jako vážný soudce spor těžký rovnal svářících se států a s ironickým úsměvem bral díky, jež svět mu platil. Byl si vůbec věren v zálibách dřevních; rád měl slávu světa, tabuli dobrou a ten kov, kov žlutý, jenž silou magickou zná poutat duše jsa jedním z nesmrtelných vládců dějin. Tělesnou schránku dobře zvolil sobě. Sto roků skoro vzdorovala časům a sudbě lidské – když měl odevzdati ji zničení a hrobu, poručil si, by složili ji v chrámu lateranském u hrobu velikého Innocence – vždyť v Pantheonu dáno místo tomu, co pode jmenem Voltaire nosil kdysi. Tam leží nyní. Baziliščí oči jsou uzavřeny, kolem rtů však hrá mu ten ironický úsměv, jímž se Voltaire kdys díval v sladký nesmysl, zde zvaný životem lidským... Jediná věc tady, 127 jež solidní má jádro, Všecko druhé: odplata ctností – nebeská říš skvělá – a radost v sboru svatých – bubliny jsou, jež lidský duch si vytvořuje z mýdla a do paprsků slunečních je pouští na obdiv, na útěchu prostým duším. 128

MONOLOG STARÉHO VÉVODY (Z dramy: Hora ruit...)
Chtěl spát bych... Položit svou lysou hlavu vedle svých otců v tiché širé hrobce... Spát... klid mít... Ale nejít tam jak syn můj, jak žena má, jak bratr – ne. Jít tiše jak děd, jak otec šel... Byl to vír vodní, jenž mě kdys schvátil, točil mnou a stále mě tiskl ke dnu? Jak se to vše stalo? Proč stále mluví se jen o mé smrti? O dělení mých panství? Jsem čím vinen? Je bůh mým svědkem, svědkem Ježíš Kristus a svatá Panna, že mou snahou bylo dědici svému předat nezkráceně, co po otcích jsem přejal... A syn dědic je v hrobě. O tom pak, jenž podědí mě, víc nevím, než že ždá, bych zavřel oči. Však dědictví se stalo neveselým, jak neveselým je teď hrad můj pustý a ubohý můj život... Jak to přišlo? Jak se to stalo? Přece vůle boží řídila kroky moje, vůle boží vnukla vše, co jsem činil – jak to přišlo tedy?... Jak ve spletitých uvázl bych chodbách, kde není východu a není rady – jak, rady? Komu věřit ještě nyní? Lhou, přetváří se, počítají všichni jen s vlastním cílem, jenom s dědicem mým... 129 Proč opět vstupuje muž s oním jmenem* v můj život? Tenkrát ovšem při východu života mého stál jak drzý rebel a dnes, kdy slunce moje zvolna hasne, syn jeho přišel, přišel s řečí sladkou na poslech mírnou – – ale krev je jedna. On nezapomněl, také ne ti druzí – vždyť také já jsem nemoh zapomenout... Proč nedopřejí v poklidu mi umřít? Hle, všichni druzí ctí mé bědné stáří a všichni vidí ve mně svého pána, jen ti tam ne – proč? Proč to všecko? Je vůlí boží, že má být můj večer tak plný krve, jako bylo ráno? A zase tam... tam v zelených těch stepích... Spát... klid mít... Ale ne jít tak jak syn můj, jak žena má, jak bratr... Mdlo je... bolí skráně... Ó Bože, chtěl bych usnout v ruce Tvojí!... *Košut. 130

MOLTKE
K Náchodu na bojiště vždycky vyjel si z blízkých lázní, kde si pravidelně stroj svého těla dával do pořádku, stařeček suchý, polní maršál, hrabě a z tvůrců říše jeden z neposledních. Náchodem projel, mířil k Vysokovu a polní cestou potom k Václavicům, kde stanul u starého kostelíka. Zved kukátko si k ocvikřeným očím a rozhledl se; v zlaté záři slunce kraj širý ležel před ním jako mapa a s vysokého plateau maršál zíral na tiché svědky živé pruské slávy, Na sklonku června v šestašedesátém zde Ramming zdržet Steinmetzův chtěl předvoj, zde Prusi stáli mezi Dlouhým Lesem a školkou – dnes už lesem – tamhle v levo. Od Vrchoviny vyrazil zde Hertweck s brigádou svojí. Von Löwenfeld měl zde jen deset kumpanií avantgardy. Tam přes ten druhý kostel zaútočil Rakušan na nás sevřenými čtverci, cíl dobrý našim jehlovkám. A tamhle se čtverce jeho kolísati začly, zlé znamení to vždycky při útoku. Svou zálohu ved Hertweck k posilnění řad prořídlých a marně. Přišel Ramming s divisí čerstvou. Naši ustoupili do lesa Branky. Zde to. V kmenech stromů jsou dosud rakouských ran jizvy živé a stromy – invalidi přece žijou –. 131 Byl kritický to moment: v šiky naše byl vnesen nepokoj a zmatek jízdou, vrženou na nás. Steinmetz přijel kouře – ta dýmka byla součástkou úst jeho – a pohledem a klidem jako vždycky pořádek znovu zaved v řadách našich. Ach Steinmetz... Chudák... vojákovo štěstí a osud jeho se vždy točí kolem a dokud zrak nezavřeš, nikdy nevíš, zda neoctneš se náhle v prachu cesty a zda tě kolo tvoje nepřejede... Pak všecky fáse boje prošly živě lbí maršalovou – až jak odpoledne kol čtvrté útočivá vlna slední se odrazila, zpět šla, rozplynula se v širém kraji v žlutých lánech polí. A jako žluté moře do daleka i dnes kraj leží v teplé záři slunce. Vsi bílé v něm a tmavé skvrny zahrad a pruhy luk – a vše to mluvit bude k všem příštím časům o dnech pruské slávy... Tak podumal si starý maršál zase, jak obyčejně, když si vyjel z lázní, kde těla stroj si dával do pořádku, sem na bojiště. Kukátko snes s očí a kraj se zúžil – viděl už jen matně svým ocvikřeným zrakem vísky Kleny a Šerc a Domkov, které zdola zírat se zdály k němu, bělavý dým míru z komínů dýchajíce k modru nebes; 132 vzdych s hluboka a sejmul cvikr s očí, leč viděl sotva už jen blízké stromky a kousek polní cesty. Trochu vzpřímil hřbet lety shrbený a opíraje se o hůl, řídil po drobounké trávě stroj sešlý těla svého ke kočáru. 133

DVA REBELOVÉ
II. Z KONCE STOLETÍ DEVATENÁCTÉHO
I.
„Oznamuji přátelům a známým, že má žena, Anna Špatenková, po nemoci zlé a tuze trapné na svět onen byla povolána atd.“ se četlo na cedulích s širokými smutečními rámy, které natisknout dal v blízkém městě „Špatenka Jan, zarmoucený manžel, pekař na náměstí, číslo dvacet.“ II.
Vdovec hudbu objednal i hudce, na faru šel... A když vyšel z fary, supě vrazil farář do kuchyně zlostí zrudlý, s planoucími zraky: „Špína člověk! Objedná své ženě poloviční kondukt! Jidáš špatný! Nemoc prý ho strhla, omlouval se. Nemoc – ano, tu je vždycky dosti pro doktory, loupežníky kapes, na briol a letkvar z apatyky, ale na poslední poctu groš dát, chraň nás pánbů, nemá peněz, špína! Poloviční kondukt! Počkej, chlape! 134 Dám ti kondukt! Ode dneška, Fando, ať mi od něho nic nekoupíte! Ani housky už ne, ani chleba! Vánočky též dáte péci jinam! Poloviční kondukt! Když tak jedná držgrešle ta tlustě zazobaná, co má člověk chtít na podruhovi? Nádeníku? Poloviční kondukt!“ takto sluha Hospodinův kázal služce svojí, tlusté hospodyňce. III.
Rozneslo se záhy po dědině, velebný že pán už chléb svůj dení nekupuje z čísla dvacátého na náměstí. Divné myšlenky šly hlavou zbožných ovcí, a z nich záhy divnější se řeči vyvinuly, poznámky a úvahy a soudy, a z těch řečí, poznámek a úvah vyplynula rázem rozhodnutí. Neboť dá-li na pravo se pastýř, v pravo berou se i dobré ovce: kominice přestala brát chleba z čísla dvacátého na náměstí, taktéž Kvítek, šenkýř od „Medvěda“ začal hocha posílat jinam, paní Kydlíčková, žena ševce, Špatenkovi pozdrav nevrátila – nad kterýmiž zjevy vdovec pekař zamyslil se, zadumal se tuze. 135 IV.
Po několik nocí dumal pekař opíraje prořídlou skráň dlaní – až pak jednou vyskočil a vydych, zamnul ruce, potom luskl prsty a leh s klidem v osiřelou postel, po tolika nocích trudu s klidem. Ráno vesel vstal. A odpoledne z almary vzal sváteční svůj oblek, vypravil se a dal se bystře v pochod dlouhou alejí, jež vede k městu. V.
Na cest křižovatce kaple stojí, v kapli visí obraz svaté Anny. Kapli postavil, jak nápis hlásá, soused Schönfeld na zázraku pamět, že zde vyšel tenkrát bez pohromy, když kůň splašil se a vůz mu převrh – což se stalo asi před sto lety. Dnes však tohle se tam přihodilo: zrovna pod obrazem sv. Anny nová lampa byla zavěšena, v lampě olej, v oleji knot ploval a jak žlutá slza v slepém oku třesavě plál v sluneční jas dení. Špatenka Jan přines lampu z města, zavěsil ji večer vlastní rukou „na památku nebožky prý ženy“, jak se rozhlásilo po dědině. 136 Arci, pravdě nutno dáti průchod: ne tak na památku ženy, Anny, jako spíš, že obětí být měla lampa tato hněvu velebníčka. VI.
Ale znovu velebný pán zrudl, když byl zvěděl o plamené žertvě: „Špína! Vida, takhle chce lézt k kříži! Takhle na mě?! Koupí svaté Anně blikaviště za dva desetníky! Počkej, lotře, posvítím ti taky!“ – Řek a klobouk vzal a vyšel v pole, na křižovatky šel, kde je kaple, vlastní rukou strhl blikaviště, o zem lampou mrštil, kopl do ní slova spravedlivých hněvů soptě z útrob nesmiřitelného nitra. VII.
Hrdý vzdor tu procit v Špatenkovi: „Aby věděl! Do kostela nejdu! Ne a nejdu! Mě už neuvidí!“ Beztoho jsou to jen samé kejkle Husa upálila banda římská! Balamutí nás ti černí ptáci komedií na hloupení lidu! Ne a nejdu! Mě už neuvidí! – 137 VIII.
Nešel do kostela. Ale v nitru červ mu vězel, vrtal bez ustání: „Tak. Tys rozhněval se na faráře, ale pánbůh hněv tvůj odnést musí. Do kostela nejdeš. To je pěkné! Co si pomyslí o tobě pánbůh? Co tvá žena Anna nad hvězdami?“ Takto dumal vdovec. A hlas varhan zněl mu smutně v duši, voskovice voněly mu s kadidlovým dýmem jako mlsek, jenž jest zapovězen, z dálky voněly mu luzně teskně jako vůně ztraceného ráje. Pozlacený Petr s Pavlem, kteří od oltáře hledí na věřící, pokývali hlavou ve sny jeho: „Tak, Špatenko, pěkně ty to vedeš!“ Andílkové, kteří nad oltářem řetěz růží drží, mračili se, jazyk plazili a volali mu: „Táhni k čertu, ancikriste špatný!“ IX.
V neděli to bylo. Slavně zněly do jarního vzduchu hlasy zvonů, ve chrám otevřený jako k úlu hrnuly se lidské zbožné včelky. Vdovec pekař chodil po náměstí. A když varhany a zpěvné hlasy 138 slavným kyrie se ozývaly, zvolna přišoural se ke kostelu, ode dveří pohled jeho běžel přes skloněné hlavy zbožných lidí na Petra a Pavla u oltáře, letmo na andílky podíval se, kteří drží věnec nad oltářem, vdychl vůni kadidla a svíček – potom, ruce v kapsách, ledabyle jako procházkou si chodil kolem poslouchaje zpěv a hlasy varhan. X.
A tak chodí do dnes. V obci platí za hrdinu, skoro za kacíře. Neboť často v hospodě se pouští do hovorů zlých a nebezpečných... „Bůh je všude. Kostel tyátr je. Samé hejble, kejkle. Nejdu na to. Kněz má pána boha v monopolu, ale Husa upálili, banda! Ze zásady nejdu do kostela! Hejble, kejkle!“ Do půlnoci bouří, do půlnoci rozhorleně metá kacířství svá... Dobrý český člověk! 139

POGROM
Je pravda, Vídeň je veliké město – náš Kijev – vesničan-hlupáček vedle, hlavu tu bezpečně položit můžeš, na věc tvou nesáhne nikdo ti prstem; našinci v úctě tu: Rotschild a Taussig a Guttmann a Reitzes – kdo potká, smekne – a přec má stále našinec tu tosku po starém Kijevě – a proč jsem, pane, utekl z Kijeva, sám nevím do dnes. Věc už je taková; provedeš něco a když jsi provedl, ťukneš si v čelo: proč jsi to udělal, hlupáku, blázne.blázne, čert tě bral, nebo co. – Měl jsem tam, pane, v tom starém Kijevě domeček slušný, obchůdek dobrý a v ulici známý, Chaimovo zboží to – dosvědčí kde kdo – solidní zboží, a Chaim Rubín, pane, jsem dobrý člověk a přišel-li chudák, od Chaima nevyšel se smutnou dlaní – kde kdo vám dosvědčí. Proč že jsem ušel, proč žiju tady pod cizím tím nebem, proč, kdo mi vysvětlí? Měl jsem vám dceru, jar čtrnáct teprve bylo jí, pane, má Sarah, můj poklad, mé veliké štěstí, jak polorozkvetlá růžička byla, z očí jí zpívala písnička milá, bělounké zoubečky, jeden jak druhý, motýlek – životem tančila kruhy – má Sarah, můj poklad, mé veliké štěstí – Strojili pogrom a v ulici naší vrazili s křikem ti opilí braši, 140 od domu k domu šli, našince bili, loupili, pálili. My jsme se skryli s Rebekou ve sklepě, nedýšem ani, najednou bleskne mi: kde pak je Sarah, má Sarah, můj poklad, mé veliké štěstí – jistě, že skryla se, na půdě bude, možná že k sousedům utekla taky – sklep mají slavný tam, nevnikl dosud žádný z těch pogromů do jeho hloubi – jistě tam Sarah má ukryta bude, jistě že, – Nebyla, nebyla, pane. Pogromščik vybil tu ulici naši, my vyšli ze sklepa. Krámek byl zničen, domek byl rozbitý – a moje Sarah, má Sarah, můj poklad, mé veliké štěstí, v zahradě na trávě ležela tiše, šat na ní roztrhán, a její bříško, bělounké bříško rozťato bylo jako když beránka rozříznou v půli – má Sarah, můj poklad, mé veliké štěstí, na trávě ležela, očička v sloupech. A teď mi řekněte, dobrý můj pane, proč jsme jen utekli z Kijeva, proč pak? Má Sarah, můj poklad, mé veliké štěstí, už není na světě, obchod můj zničen, domek můj rozbit je – co my v té Vídni s Rebekou hledali, proč jsme sem prchli, jaký je smysl v tom, dobrý můj pane? 141

NA KONCI STOLETÍ
Na nebi šedé mraky váznou, z luk stoupá omrzelý dým, jak plachý žebrák s mošnou prázdnou jde století k tmám lhostejným. Je prázdno v duši, mdlo je v čele, zrak jenom s tupou nudou zří na spáleniště vyhořelé svých dnešků, zítřka, pozítří. Syt lásky, nenávistí znaven, se nemá člověk za co bít – fond života je žitím ztráven a není proč a z čeho žít. 142

KRITICISMUS
Věk, jenž nás zrodil, k sklonku svého žití skla nasadil a svraštiv vážně tvář, zkoumavě začal na své zjevy zříti, jak do hodinek mistr hodinář. Pro všecko našel systém ku posledu, dal theorie v chaos spletitý. i na umění narouboval vědu, neb rád měl experiment složitý. A mluvil, mluvil – šetřit neznal slovy, rty úsměšným stah někdy výrazem, vždyť po svém otci, velkém skeptikovi, kus ironie dostal odkazem. Já, jenž jej soudím, synem jsa mu vždycky, jdu method jeho stopou vezdejší, půl vědec a půl básník ironický, snad v řeči trochu malomluvnější. 143

BISMARCK
A zdálo se, že přišel z mythů dávných, z ponurých Nibelungů: mračný heros, na hrudi kyrys, pod blýskavou helmou dvé pánovitých, bezohledných očí. Chrám vztýčil germánskému geniovi, a dějinami roztrhané tělo národa svého k oltáři tam snesl a krví omýval, až v síle vstalo. Pak za šíj uchopil je nešetrně, ved k výšině, kam plné slunce plálo, svět širý ukázal mu, dálné moře, a předurčil mu panování nad ním. Nad dílem svým a nad malými časy stál s tvrdou pěstí jako pyšný vladař, směr kroků dějiných a sudby států se zdály poslouchati vůle jeho – a je to pravda? Byl on pánem časů, či sluhou jejich? – Řevnivost či rozmar malého mozku shodily jej s výše a odsoudily ku neplodným glosám... Až přejde věk, snad ustálí se obraz: jde líchou dějin dělník jejich prostý a seje, žne, jak požadují časy. Je bez viny i zásluh, plálo slunce, 144 sít musilo se, musilo se žnouti. A kdyby on ne – byl tu dělník jiný, snad méně tvrdší, trochu šetrnější, jak by si právě povolal jej Osud. 145

PASTEL
Jak z porcelánu panenka má pěknou hlavičku, ty oči – každé pomněnka, pel broskve na líčku. A v hlavičce té mnoho snů a mnohý těžký žel o věčné lásky plamenu, jak svět jí neviděl, o praporčíku milenci, jenž knír už zřejmě má, o tajné korespondenci, jež může oběma zmar jistojistý přinésti – oh, sny ty přitmělé, jež hovoří jí o štěstí jen potem na čele! A jinak – rovna poupěti zří ve svět zvesela – co z tebe za čtvrt století as život udělá? Pastelku, z barev otrou tě, a celý ten tvůj skvost i v malilinkém kornoutě mít bude místa dost. 146

BALADA
Bestie v cirkusu viděl jsem, jak vidíváme, soudruzi, každá má skrytý vztek v oku zlém, vy znáte vztek ten, soudruzi! Každý stroj v továrně živý je, vy dosvědčíte, soudruzi, každý je poťouchlá bestie, však vy je znáte, soudruzi! Mažeš ji, čistíš ji, hráš si s ním, to všichni víme, soudruzi, každý tě stopuje okem zlým, ten pohled znáte, soudruzi! Proto je každý z nich vztekem štván, jak bývá už to, soudruzi, žes jeho strážce, žes jeho pán, a to ho zlobí, soudruzi! Hučení, dunění, ostrý svist, ty zvuky znáte, soudruzi, hněv je to, vztek je to, nenávist, těmi on žije, soudruzi! Já znám je veskrz už třicet let, ba, vzpomeňte si, soudruzi, třicet let už jsou mi celý svět, tak jako vám všem, soudruzi! 147 Kola jdou, řemeny běhají, tak deně je zde, soudruzi, já vím jen, jak po mně chňapají, po mně i po vás, soudruzi! Bestie proklaté, jsem váš pán, jsme pány jejich, soudruzi, – Fi, čerte! Pomozte. Pro pět ran – má ruka, ruka, soudruzi! – – (Smyk řemen tělem si – soudruh kles – pomozte honem, soudruzi! Transmissí řemen si ruku nes – jak stříká to z ní, soudruzi! Už mrsk jí k zemi. Už soudruh vstal – nu sláva bohu, soudruzi! Zdvih ruku s podlahy, rozkládal – a potácí se, soudruzi!) Jak si teď – houpá svým řemenem – jen podívejte – soudruzi! Radost má – bestie! – Čert tě vem! – Tak končívá to, – soudruzi! Hvízdá si – vítězně – posměšně – utrh mi ruku, – soudruzi – chtěl bych jej práskat – a nelze mně – jdou na mě – mdloby, – soudruzi – 148

MINIATURA
„Tak dávno již...“ tu skotskou píseň znáte? Dva setkají se spolu po letech, a rozchod dávný nezrušil jich lásku: zas cítí ona, jak jej ráda má a píseň tu mu zpívá... O radosti, že on zas je tu, vzpomíná dál teskně na pěšinku, kde po prvé se zřeli, a o rtech krásných mluví, jež as líbal, když rozloučeni byli... Tuto píseň mi zpíval jednou prostý básník – kněz. My večeřeli v jeho pokojíku, kde na stěně kříž s velkým Kristem visel, jejž samouk as zrobil naivní. Byl rozteskněný vlažný večer jarní a po večeři hovořili jsme, co otevřeným oknem vnikalo k nám zahrady spící tiché šumění. Můj hostitel sed potom k harmoniu a preludoval chvíli nejistě, pak klátě se jak větrem rvaný strom as uvažoval tiše: mám či nemám? – a náhle spustil roztouženým hlasem: „Tak dávno již.“ Tu starou skotskou píseň, jak dva se setkali zas po letech, jak rozchod dávný nezničil jich lásku, jak ona cítí, že je šťastna zas, jak vzpomíná si na tu pěšinu, kde viděli se prvně dávno již... a lhostejno jí, že snad líbal jiné, v té době odloučení... ráda je, 149 že přišel zas a bude navždy jejím, jak dávno již... Kněz dopěl, sklonil hlavu, a velké kapky slz se řinuly z těch bleděmodrých očí dobráckých a řinuly se dál, když hlavu zved a v zraky pohleděl mi prosebně, jak omlouval by minulého cos, jež mrtvo je a žije, cností bylo a hříchem jest před dřevěným tím Kristem a pláčem jen se k světu hlásit smí. 150

CIKÁNI.
Nad ohněm kotel. Starý cikán kouří a žena, děcko u prsu, zří v plamen pohledem tupým. Polonahé děti ve škarpě válí se, co velké oči se dívají, kdo silnicí se blíží, jenž moh by požádán být o almužnu. Vůz se špinavou plachtou stojí stranou, a herka vychrtlá tak kloní hlavu, jak šeptala by holé zemi tiše života bídu. Četníci dva blíží se od vesnice. Na bodácích, přilbách jim blýská červencové žhavé slunce, a jdou tou rozvážnou a pevnou chůzí, jak chodí spravedlnost. Děti vlezly pod plachtu vozu, cikánka jen těsněj přitáhla nemluvně k té chudé hrudi, a cikán zírá s chvějnou resignací, vstříc příští chvíli. Přišli. Krátký výslech. Slepice v kotli... ukradl ji právě... a již jej odvádějí. Romantiko, sny nade všemi cikánskými verši, jak psal je Puškin, Vrchlický a Lenau, buď s bohem, s bohem! Bodáky se lesknou, a cikán mezi nimi svěsiv hlavu jde šouravě, leč četníci jdou těžce a neúprosně jako přísný Osud. 151

FR. NIETZSCHE
A byl to rámus kolem jmena jeho! Filistři vzdělanosti táhnou v zbroji, a horké hlavy obránců se rojí, by pána hájili a mistra svého. On, pohled k předu obrácený maje, se hnal – kam? Odpověď i pro něj těžká, neb jeho Zítřek byl vždy vrahem Dneška, bůh včírka – modlou byl dnes, jíž se laje. Jak žena nestálý, jak žena jemný, zřel smrtelný boj titěrného věku: o síle života snil, nadčlověku, o slunci, jež pronikne všemi temny. I v duši jeho hrozný boj se vedl: tma zalít bránící se světlo chtěla, o pomoc lkalo, duše se mu chvěla – leč světla uchránit už nedovedl. – Dědictvím zbylo po něm moře písku, v němž zlatých zrn se na tisíce válí, a zlatachtivci z blízka jdou i z dáli – sta mozkům žít lze dobře z toho zisku. 152

VĚK XIX.
Věk sebevědomý (chtěl mocné sledy v analech zanechati historických), věk vynálezů, uměn, zkumů vědy, věk pestrých -ismů, cifer statistických. Zahýbal formou řádů archaických a nechal vše, jak bylo, naposledy o bohu rozhod: že prý je as tedy – a kněžím předal klíče duší lidských. K dějinám lidstva přispěl po zvyklosti: ved války s málem smyslu, mnohem bídy, trůn zbořil časem, postavil dva nové – zhas, když se naplnili jeho dnové, neželen nikým, pohřben do věčnosti bez pompy, tiše, pohřbem třetí třídy. 153

BALADA Z ROKU 1905
Na mandžurských horách třicet stupňů mrazu, chvílemi tam děla jako ze sna hřmí. Co by kámen letěl, sráz je proti srázu, vedety dvě na nich. Jedna takto sní: – Od svaté hory Fidži-yamy jde v údol teplý větru van, květ broskve rdí se zahradami a v dál se modrá ocean. V kavárně živo, luzné gejši tam tančí k písním sester svých a sijí blesky nejčernější z přivřených očí mandlových. A je tam kdesi jedna chýže a sad a hnědá plodná zem... Teď zaseta je asi rýže a zrnka pestrých chrysanthem. – Nade hlavou bodák, zhalen ve plášť šedý po protějším srázu mladý pěšák jde, z pláště vykukují poctivé dva hledy, zírá k nepříteli... sny jsou bůh ví kde... – Šest neděl se tak jeti musí a ještě dlouho pěšky jít... je víska v dálné svaté Rusi, ze slámy střecha, z dřeva štít. Po dvoře ušlapaným sněhem jde k chlévu děvče kypící, pes štěká, hoši ryčným během skotačí bílou silnicí, 154 stařičký mužík, drahá hlava, před chatou stanul u vchodu, uvadlou ruku k očím dává a napjatě zří k Východu... – Na mandžurských horách bují život svěží, děla rozhřměla se v hymnus úžasný... Se sklenými zraky v zmrzlém sněhu leží bláhové dvě hlavy s bláhovými sny – – – 155

BITVA U MUKDENU
Tramway. Rozhodiv se na sedadle břichatý pán protřel zlatý cvikr, zapálil si drahý, voný doutník, žurnál vytáh z kapsy, a co oči s důstojností začly sestupovat serpentinou řádků úvodníku, s níž se jevil jasný obraz bitvy, přesné místo její v dějepise, pohled na Rusko a na Evropu – lehl v obličej mu milý poklid, jaký snáší se tam po obědě, záclony než očí spustí duše. Dýchání mu působilo obtíž, neboť funěl, ale funěl s klidem. Na zastávce vstoupil v tramway známý. Také břichatý pán s podlaločím, také funěl, také vybafoval modravý dým z cigary své voné. Ležerně si dali špičky prstů, v časový se pozabrali hovor: „Tedy Rusi dostali zas bití.“ „Chvála Bohu! Na stotisíc mrtvých, zajatých pak víc než dvakrát tolik. Děla, munice a zásobárny, všecko dnes už v japonských je rukách, zbylá troska Rusů na útěku.“ „Čekal jsem to, kdepak Kuropatkin! Špatný paskvil jenom Cunctatora! 156 V boj se dát měl, nežli přišel Nogi z Port Arthuru s velikými děly, však i tu hra prohranou už byla.“ „Shnilý stát to. Krade se jen, krade. Čet jste, v pumách že nebylo prachu? Vojsku že se nedostává všeho, šatstva, bot a munice i jídla? Já však myslím: i morální síly. Zač má bojovat ten ruský voják? Za hnilobu a ten rozmar carský? Že chce činovnictvo Mandžurii? Bojovat má za stát, jenž jej cení sotva víc než zvíře? Úžasno je, jak se zachází v tom Rusku s lidem. Čet jsem ondy, že prý beze všeho z postelí tam vytahují lidi, vrazí v saně – a marš do Sibíře! Bez výslechu, bez soudu, ba viny!“ „Bude jinak. Po téhleté ráně se přec Rusko více nezotaví. Taký stát by měl se vůbec zničit, kolonisovat by měl se Němci, neboť Rus je dobrým pracovníkem, mnoho svede, je-li moudře řízen.“ „Japonci! Eh! Čertovský to národ! Jak se rvou a jaká disciplina! Do ohně je vedou – tu však příkop, generál ví, pět tisíc těl třeba, aby příkop celý naplnil se: pět tisíc jich nechá tam svá těla, by pět tisíc jiných mohlo přejít! 157 Ukázal se Japan slavně světu, Evropa pak, jeho učitelka, stojí plna úcty před kulturou dosud neznámého svého žáka.“ „Můj list dneska ostře v úvodníku činí za vše zodpovědným cara. Trefně s Neronem a Caligulou srovnává jej – pěkný, svižný článek!“ „List váš nedávno měl jakýs proces s jedním z bývalých svých redaktorů? Pěkné poměry tam! Vydavatel hotovým být musí plantážníkem, jenž dře redakci svou hůř než koně. Čet jste ostatně, že list ten slouží Apponyimu? Myslíte, že zdarma?“ „Pro boha vás prosím! Je to žurnál, veřejného mínění hlas je to, a to nevěstkou je: toho bude, kdo jí platí.“ „Uhři ostatně se dobře drží, vyhrají to jistě.“ „Vyhrají to, protože je shnilo všecko u nás. Nahoře i dole. Vyhrají to. Budem otročiti.“ „Mně už se ta politika hnusí.“ „Tak i mně. Líp nestarat se o ni.“ 158 „Stávka tedy u vás ukončena. Stála mnoho?“ „Dvacet, třicet tisíc, cifra není ostatně dnes pevna. Ah, ta banda! Naše neštěstí je, že ta čeládka se učí čísti, že jde do schůzí! Tu taký člověk, který dřív byl někde v sedmém nebi, když měl chleba, mísu brambor deně, nějaký ten žejdlík kořaličky, slyší nyní, že je zvěří, rabem, vypočtou mu, co pán vydělává, a to víte: chlap a tyhle cifry.“ „A já míním, že jen stát tím vinen, olovem má bystře rozhodovat v každé stávce. Však by chlapi potom takovou si drzost rozvážili. Ale náš stát zrovna jak ti druzí: ministři jsou dnes jen demagogy... Ostatně jsem slyšel, že se Herma vdávat bude?“ „Ano, Hermička je nevěstou už.“ „Gratuluji vřele.“ „Vroucí díky. On je z Budapešti. Neznáme ho, ale reference nejlepší má. Továrnu chce koupit v Temešvaru. Já dám Hermě zatím dvě stě tisíc korun. On chtěl více, ale povolil a shodli jsme se.“ 159 „Nu, a Herma?“ „Trochu vzdychá, pláče, měla asi nějakou tu lásku, jako každá, která romany čte. Hloupost.“ „Gratuluji. Také vaší paní a pak, prosím, Hermě.“ Tramway stane. Oba tlustí páni vystupují... 160

DĚJINY I.
Ach, kdyby bůh tak řídil dějiny a jeho moudrost se v nich zrcadlila! Snad snesly by je nervy dívčiny a škola by z nich lecos vytěžila! Leč my, my lidé, s hříchy, zločiny a podlostmi jsme strůjci toho díla – proud krve je to, výkřik jediný vražděných duší, řev, jímž jásá síla. A nejvíc se v nich bědná Pravda škrtí; má ruce v poutech, oči zavázané a roubík v ústech, v líci barvu smrti. A což? Jsme lidé. Přírodopis praví, že z rodu dravců. Proto, milý pane, je dějepis náš brutální a dravý. II.
Však svědomí přec žije ve člověku i morálky cit. Tolik nutno říci. On ví, jak jest. A od dávných už věků jak být by mělo. Svědomí je bdící. A proto boha stvořil. Dal mu skvící všech cností soubor, hrdou přímost reků, dobrotu vzácnou, lásku vítězící a soudcem zval jej podlostí svých, vzteků. 161 Leč, chytrák... dal jej kamsi v modro nebe za slunce, hvězdy, hezky do daleka – chtěl ošálit tím vlastně trochu sebe? Či bál se, že by mu jej mohla střísnit ta dějin jeho hrozná rudá řeka? Kdo ví? On hrd je, že si jej moh vysnít. 162

RUSKO V LEDNU 1905 I.
CAR-HAMLET,
jenž chtěl být spasitelem všehomíru – hnus přátel sklízí, posměch nepřátel, jenž o humanitě snil a věčném míru – teď strojí hekatomby z lidských těl. II.
„V PETROHRADĚ TICHO...“ Policejní raport.
V Petrohradě ticho. Zametají sníh, poněvadž byl zrudlý krví zabitých. Opraví se dlažba, holých ruk zbraň mdlá, do vybitých oken dají nová skla. Ve špitálech pilno: oheň na tváři obvazují, řežou údy felčaři. Pilno u soudů je, živo v pevnostech, řetězy tam řinčí v černých mokrých zdech. Tesaři mnou ruce: Není bídy víc, stát objednal u nás řadu šibenic. V divadlech zas hrají, vracejí se tam velkoknížata ctná ku svým baletkám. 163 Žurnálů zas deně spousta vyletá a že v Rusi klidno, hlásá do světa. Klidno v svaté Rusi... Denně vlaky jdou, vezou reservisty na pláň mandžurskou. V továrnách se robí děla, kulky, zbraň pro případy všechny – – Bože, cara chraň! III.
V ŘÍŠI STÍNŮ
Majesty Charley a Sir Louis dlouhý čas pospolu tráví. Ten Francouz, onen Angličan, a oba nemají hlavy. Majesty Charley a Sir Louis, dva tristní dějiné stíny, souzeni oba svým národem za své i předků svých viny. Majesty Charley a Sir Louis o zašlém hovoří čase, jak bývalo, jak není víc, jak jednou být může zasezase. Majesty Charley a Sir Louis se nudí řečí tou z husta a nezpůsobně zívli by, však s hlavou chybí též ústa. 164 Majesty Charley a Sir Louis jsou jedné myšlenky děti: – My stačíme si zcela sic, však moh by tu býti též třetí – Majesty Charley a Sir Louis i bez hlav chápají zcela, že ve dvou smutná je společnost, že teprv třetí ji dělá. Majesty Charley a Sir Louis, snad nenadáte se ani, a milosrdné dějiny splní vám toužebné přání! Majesty Charley a Sir Louis, slyšíte z daleka hřmění? Slyšíte hlasy tak známé vám? a krve horečné chvění? Majesty Charley a Sir Louis, hleďte tam na ruské kruhy! Moh by se jmenovat Nikolaj, Nikolaj baťuška druhý... IV.
Rus podzemní se chví a čeká. Petropavlovská sklepení jsou naplněna. Žandarmové pracují dle svých určení. Rus podzemní se chví a čeká: stín smrti chodí ději dní – 165 noc nejčernější bývá k ránu, k té chvíli než se rozední. Rus podzemní se chví a čeká. Tma. Mrazy pálí ledově: jen jednu ještě válku venku, pak poslední bouř v domově! 166

IBSEN
„Solidní pravda trvá dvacet let, pak začne hnít a stane otravou se –“ i tahle pravda – hleďme trochu zpět – let dvacet žila. Abstrakta ta rvou se a zabíjejí. Před lety jak dnes. Mannequini jimi žonglerují chvíli, a svět, jenž chce míti svoje circenses, jim potlesk vzdává. Svět je pošetilý. Vtrh industrialismus v umění, tož básník konstruuje lidské stroje, problémů zápas, tuhé válčení. Což obecenstvu velmi příjemno je. Tu zatváří se vážně, ctí se hned, neb cítí, že i mudrcem se stává – tu ilusi pak mělo dvacet let – jak dlouho trvá básníkova sláva? 167 NĚKOLIK AKORDŮ ZE SYMFONIE ŽIVOTA 1.
Byla doba, kdy lidé věděli, že žije všecko, co kolem nich jest. Stromy, trávy, kameny, řeky, větry, echa skal, oblaka, sny, touhy. I Matka Země žila. A Slunce bylo zlatým vozem plavovlasého krásného boha. Bylo to v Antice, za dob poctivého čistého mládí evropejského lidstva. Jed z Judey zničil Antiku, zakalil lidské oči, ohnul člověku páteř, vytrhl jej z přírody a postavil do černé komory živoření – a tenkrát se rozlehl teskný výkřik: Jest mrtev, mrtev velký Pan! Byla zabita Příroda. – Přešly věky. Tisíc a několik set let. Člověk cítil, že život jest něčím jistějším, než všechny sliby a báje náboženské metafysiky. Vyšel zas na světlo slunce, těšil se z něho a začal pozorovat, zda žije ještě co kolem něho. Přestal věřit náboženství a svěřil se Vědě. A Věda mu ukázala, že žije všecko, nač jeho zrak padne: stromy, trávy, kameny, řeky, vzduch – vše o sobě a dohromady tvoří veliký život, jímž žije Matka Země... Nezakalené oči mladosti jeho kdysi viděly to rázem – rozum potřeboval věků k tomuto poznání... Ovšem, nebyl-li při té katastrofě tehdy i rozum smrtelně poraněn...
168 2.
Ty zlaté Slunce, dárce všeho života! Jak chápu tu svou sestru slunečnici, která zírá ráno vesele v tvou líc, která otáčí pomalu během dne svou hlavu po tvé dráze a večer, když zapadneš, smutně ji skloní a čeká!... Jak rozumím všem těm květům druhým, které se na noc zavírají; ptákům, kteří při tvém východu se rozezpívávají; stromům, které se pod tvým teplem blahem chvějí; řekám, které v tvém lesku spokojeně valí své vody k dálným mořím; mořím, která volně a klidně odychují, že ti smí držet svou hladinu jako zrcadlo! Vždyť sám pociťuji nevlídné podzimky a brutální zimy jako osobní neštěstí, a s každým jarem cítím, jak se duch probouzí ze ztrnulosti a zrají v něm verše, sny a touhy, chuť k zápasům a radost z žití. Živým paprskem tvým jest i duše moje – tak věřím. Tak věřil i Julian, poslední veliký syn Antiky.
169 3.
Věda vrátila život Přírodě, Věda stala se i tvůrkyní života nového. Parní stroj žije svým individuálním životem. Má své tělo, své údy, a zákon jeho života jest týž jako tvorů jiných. Buď je nehybný jako strom nebo mění místo jako zvíře. Živen je uhlím, dřívím a vodou, která se chemickým procesem proměňuje v páru, jež jest jeho silou a dechem. Není-li potravy, není života v něm. Zahálka jej vraždí, nečistota rozežírá. A život jeho jest pochodem k smrti. Přijde stáří, údy přestávají sloužit, trávení se horší – stáří je mrzutý stav pro všecky tvory. Dají mu umřít obyčejně hladem, tělo jeho potom v proměně povstává k životu novému – – „Alexander umřel, Alexander byl pochován, Alexander proměnil se v prach, prach se stal zemí, ze země děláme hlínu, a proč bychom nemohli tou hlínou, v kterouž byl obrácen, zacpati díru pivního sudu? Máte pravdu, Hamlete, princi dánský. –
170 4.
Ví člověk, který utrhne květ rostliny, co tím ničí? Dojista při tom nemyslí. A dojista mu nenapadne, že kdyby dal vše, co má a kdyby dal všecku krev svou, tomu květu již života nenavrátí. A rostlina jest nejčistším a nejnevinějším zjevem ve všem stvoření a květ jest korunou jejího krátkého života, štěstím jejího času lásky... – Ale snad takový červený květ aspoň do vlasů své milé, když vlas ten jest černý jak eben? – Není krásnější ozdoby pro takové vlasy než rudé korály řeřábu – strom je dá rád, vždyť by je beztoho za nějaký den odhodil – zkus a vetkni ty řeřáby do těch drahých černých vlasů! Udělal jsem tak jednou. Jeli jsme vozem slunnou krajinou, řeřáb nám sklonil svou větev do kočáru. A hlava ta neměla dojista nikdy ozdoby nádhernější. Proserpina, kněžna antického Podsvětí vyměnila by svůj asfodel za ně, kdyby je byla znala. Jak je vlastně dávno tomu, kdy jsme tou alejí řeřábů jeli? Ach, v paměti tak, jakoby to bylo včera, ale srdce ví, že je to dlouho a daleko – – Slovem: nevražděte květiny!
171 5.
Na rozžhavený plát plotny padla voda. Rozstřikla se v spoustu malých kuliček, které se v šíleném běhu otáčejí po smrtící ploše. Koule má tu vlastnost, že se jen jediným bodem dotýká předmětu, na němž stojí. Otáčí-li se, mění se bod ten. Všecko, co žije, má jedinou touhu: trpět co nejméně bolesti. Bolest vraždí život. Proto se voda rozstřikne v kuličky, dotýkající se jen jediným bodem vražedného plátu, a proto se rychle otáčí, aby se i ten bod co nejvíce měnil. Všecko žije – a základní zákony Přírody platí jak pro člověka tak pro kapku vody.
172 6.
Živá rána bolí. I člověka i Matku Zemi. Dívej se na skalní lom a neubráníš se smutku. I čerstvě vylomený kámen, kus těla Země, má teskný, vlhký pohled. Rozumím, proč se na bocích takového lomu objeví najednou nějaká travička, v příštím roce už keřík, za čas na to i stromek – Matička Země si hledí zajízvit svou bolest. Zajizvené rány už tolik nebolí.
173 7.
Mám v Římě lásku. Je stará několik tisíc roků a svěží a krásná, jak by jí bylo včera bývalo – ne, patnáct let nelze říci, nelze vůbec udat počet, bohové nemají stupňů lidského stáří. Je to Venuše, stojí v Museu Kapitolinském, ale není to ona slavná Venuše, před níž stále stojí hromada lidí s Baedekry v ruce – moje Venuše byla vykopána před několika roky kdesi z hlíny země, Mumius či Sulla přivezl ji z Řecka, já ji viděl a zamiloval jsem se do ní. Je bílá, nádherná, vítězná, ví to, a dívá se v náš svět nesmrtelným úsměvem, a kdykoli přijdu do Říma, navštěvuji ji a stávám před ní celé hodiny. Když jsem tam byl posledně a přišel k ní, stalo se toto: Měla návštěvu. Jeden obchodník jedem z Judey stál těsně před ní. Ducatý červený páter civěl hladovým pohledem na její čistá ňadra, na její boky – má milá nemá krom své krásy ničeho na sobě. A páter ten díval se na ni tak mlsně, tak nestydatě, že jsem se nezdržel a řekl hlasitě: Porco, prase, Schwein! Jednomu z těch výrazů asi porozuměl – byli jsme v sále sami dva – jako přistižený hříšník zamžikal očima, schlípil hlavu a klidil se ze sálu – – Úsměv mé Venuše byl v té chvíli ještě živější než jindy, ba, trochu pozemského šelmovství jsem viděl v něm zcela zřetelně. – – – – Neboť když už zas žije celá Příroda, jak by neměla žít i nesmrtelná božstva Antiky?
174 8.
Papež Pius nebo Leo či vůbec Quidam. Papež, který věří v záhrobní život a je přesvědčen, že jemu, jako místodržiteli Kristovu bude vyhrazeno pěkné místo v blaženostech rajských. Papež, který věří, že život tento jest pouze ouverturou k životu jinému, k životu blaženému a věčnému. Papež, který věří, že život tento jest zlem a smrt vykoupením z něho. Papež, o němž byste předpokládali, že se třese nedočkavostí, vyjít z toho údolí hříchů, slz a žalů – – A papež ten onemocní. Jen trochu třeba. A zavolá lékaře. Nic platno: zatřese-li se plamenek života v lampě těla a hrozí-li zhasnutím – pak s bohem ráji a tvé blaženosti, s bohem ty účastenství na radostech světců, s bohem víro, která hory přenášíš – „doktore, zachraňte mě!“ Beneš Třebízský umíral v Marianských Lázních... „Doktore, zachraňte mně!“ Přítomný žurnalista mu připomínal, že je knězem, že posmrtný život a kdesi cosi... „Ale tady je to přece jen jistější!“ zahořekoval klecanský kaplánek. A umřel. Jak papež, tak kaplan – v tom momentu jsou skeptiky, rázem mizí i ta nejsilnější víra, a všecky radosti rajské jsou jim ničím proti životu na slunci světa tohoto...
175 9.
Na křižovatce tramwaye čekám na svůj vůz. Za chvilku stane vedle mne stará paní v nedělním úboru. A Vídeňáci jsou už tak rázem sdílní – vykládá: „Na osmičku čekám. Chci jet do patnáctého okresu.“ Dívá se mi do očí přátelsky důvěřivě, usmál jsem se. „Moje snacha jede totiž zítra z Vídně, je nemocna, jede na venek, chci se s ní rozloučit. Já byla také nemocna“. „Nu, kde co chybělo?“ povzbuzuji ji. „Ach, zle mi bylo, velmi zle. Dýchat jsem nemohla. V noci jsem vstát musila a proseděla celé hodiny, abych se nezadusila. Doktorovi jsem říkala: Dejte mi, pane doktore, nějakého prášku, ať už jdu, odkud se lidé nevracejí. A doktor se smál: Abych byl zavřen, ne? Myslila jsem si: Mohl by mi něco dát, co z toho? Seděl by pár měsíců a mně by bylo pomoženo“. „A vždyť jste ještě čilá jako mladice,“ poznamenávám. „Ach čilá – byla jsem. Ale teď mám osmdesátosm roků na zádech!“ „Nemožno. Šedesát bych byl hádal.“ „Osmdesátosm,“ opakuje zřejmě potěšena. „Ale snacha je špatná. Doktor jen kroutí hlavou. Čtyřicet roků je jí a usýchá jak stará vrba. Zle je s ní. A teď jede hledat zdraví. Já byla v celém životě jen jednou z Vídně pryč. V Mariazell. Před padesáti roky. Ale víc ani krok. A sama jsem, nikoho nemám v bytě. Zemře-li snacha, dostanu pěkných věcí. Ta má věcí! Syn by šel zas ke mně. A tak bychom hospodařili. A do Mariazell bych se ještě jednou vypravila. Jedna sousedka tam 176 se chce za dva roky podívat, šla bych s ní –“ „Osmička jede, babičko!“ upozorňuji. Vstoupila do ní čile a zakývala mi, jak bychom se leta znali. Bude dědit a těší se na dědictví. A za dva roky pojede ještě do Mariazell. Proč ne? Síla života...
177 10.
Májové vítězné slunce. Jdu pěšinou po louce. Třpytí se zlatem pampelišek, šumí bzučením neviditelného hmyzu a oddychuje silnou spokojenou vůní. Síla krásného dne, síla jara, síla života! A co je silné, je zdravé a jen co je zdravé, je dobré. Dobré před tváří Věčnosti, dobré po zákonech Přírody. Na pěšině přede mnou se bojuje. Přišlápnutá veliká housenka a měděný střevlík. V noci pršelo. Čísi krok rozmáčkl zde půl těla housenčina a zatlačil je v zem. Kovový střevlík, rozdrážděn patrně již déle trvajícím odporem, útočí široce rozevřenými kusadly, a housenka hájí zoufale trosku svého života. Kolikrát již asi střevlíka odhodila, kolikrát se s ním vypjala, aby jím mrštila o zem! Ale vrah její jest neunavitelný. Znovu se jí vepne v roztahující se a smrskující kroužky těla, znovu se jí věsí na vzpínající se špičku na hlavičce. A tam je asi zvlášť citliva – housenka vyjede špičkou tou do výšky a uhodí broukem o zem, až mu měděné brnění zachrastí. Střevlík poodstoupil. Zdá se, že přemýšlí. A housenka bije tělem sem tam, ale s místa nemůže, je přikuta nad svou sílu. K té mokvající části se vrhl střevlík nyní a začal ji požírat. Pracuje hladově a krutě. Housenka uhodila sebou několikráte na zad, ale vraha svého už neodstrašila. Najednou se natáhla. Není ještě po ní, jenom se odevzdala svému osudu. A měděný oděnec žere... Tvrdý, krutý a neúprosný zákon Přírody. 178 A člověčenstvo se chce emancipovat od něho. Pro takové přišlápnuté životy staví špitály. Ale ti zdraví? Ach, jakým utěšitelným čtením jsou dějiny lidstva, historie států, válek, lupů, vražd, znásilňování, přepadů a tak dále! A jakých pláštíků se tomu dává a jak se vysvětlují věci ty pro potřebu školní a pro povzbuzení občanů. Příroda je poctivější...
179 11.
Ulice malého města. Sluneční zář leží v ní. Houf kluků v poradě. Mezi nimi já. Je mi osm roků. Chytili jsme vrabce. Všichni jsme ho už drželi v ruce, abychom cítili, „jak mu tluče srdéčko“. Úzkostí o život. Červencový den. Prázdniny. „Co s vrabcem?“ Udělejme„Udělejme mu červenou čepičku! Tamhle je barva.“ Hrnek červené barvy stál před krámem pana Vokurky, malíře a natěrače. Štětka trčela v něm. Tabule byla opřena o zeď, aby uschla. „Prodej všeho druhu lihových nápojů“ bylo na ní tužkou nakresleno a nápis ten čekal, až se rukou pana Vokurky zastkví v barvě červené. Namalovali jsme ustrašenému vrabci červenou čepičku. A pustili jej. Vyletěl na střechu, rozčepýřil se a svým způsobem vykřikl. Ve chvilce tu bylo klubko vrabců jiných. Křičeli všichni jako na poplach a jiní a jiní vrabci přiletali. A najednou byli všichni v chumlu kolem vrabce našeho. Pískali, sípali, vřískali zuřivě, chumel jejich se válel po střeše, za chvíli – skulil se náš vrabec se střechy. Oči potaženy blánkami, byl mrtev. A celý krvavý. Uštípali jej. – – Kolikrát jsem již na něj vzpomněl, jak často vidím celou tu malou příhodu! Je zřejmo, že revolucionářská čepička může být velmi nebezpečným odznakem i u tak demokratického národa, jakým je národ vrabčí. 180 Ale – kdo ví? Možno, že vznikla za čas legenda, kterou staří vrabci vypravovali a do dnes vypravují mladým: o hrdinovi revolucionáři, který si směle posadil jakobínskou čepičku na hlavu, plnou snů o povznesení svých spolubratrů z bědné existence a který byl vlastním národem umučen a ubit... Možno – má-li ovšem vrabčí národ legendy vůbec...
181 12.
Zářijový den před několika roky. Sevastopol. Tragické město, tragický kraj kolem. V roce 1854-5 dobývali město to Francouzové s Angličany a Rusové je hájili jako lvi. Šestnáct a půl milionů ran z pušek, jeden milion třikrátstotisíc ran z děl poslali spojenci do města Rusům. Rusové odpověděli dvacetiosmi miliony ran z pušek, jedním a půl milionem ran z děl; čtyřicetpět tisíc Francouzů a osmnáct tisíc Angličanů nevrátilo se víc domů, Rusů padlo přes jedenkrátstotisíc. A oděleně spí tu i po smrti svým spánkem smrti. Angličané mají svůj hřbitov. Francouzi svůj a svůj také Rusové. Bratskoje Kladbišče. Je to mírný, rozložitý vrch, nahoře chrám. Chodím tu v záříjovém dni. S věže chrámu zní melancholické zvony, ty smutné, nepohnuté ruské zvony, jichž srdcem bije se do kovového těla. Zvoní k panichidě, jeť nějaký památný den hrozného zápolení z let oněch. Hrob vedle hrobu. Hromadně odpočinky. Zlaté litery na kamenech hlásají počet, příslušenství vojskové a datum. A stromy nade vším. A tráva kolkolem. Starý Totleben, generál inženýr, tvůrce sevastopolských opevnění, jež stavěl takřka v dešti nepřátelských střel, má tu též svůj hrob; po letech řídil ještě obléhání Plevna, ale odpočívat přál si tady, mezi těmi, s nimiž tehdy tu bojoval. Generál Chrulev má tu hrob s hermou a spartanským nápisem: Chrulevu – Rusko. 182 A jiných slavných hrdin hroby jsou tu. Spousta generálů, plukovníků atd., vesměs hrdinové. Zamával šavlí asi, křičel: Ku předu, molodci! – v tom kule nebo bodák, zapotácel se a konec. Teď tu má slavný hrob. A všichni jsou tu poctěni. Ti menší jsou obsaženi v hromadných číslicích: „20. září, z pluku semenovského 400 mužů“. A podobně. Hrob vedle hrobu, celé město takových hrobů – vždyť jich tu leží přes jedenkrátstotisíc... A s hora věže zvou melancholické zvony k panichidě... A najednou stojím u hrobu, jenž jest jásavým tonem vítězné hymny životní! Hrob toho a toho regimentu, tolik a tolik mrtvých, toho a toho dne, obrovský pískovcový plát kryje němý sen tlících těl a v prostředku kamene – nádherná břízka! Jako ruka silná, trčí z pískovce, probila jím své bílé tílko a muselínovým hávem svým třepotá v čistém průzračném vzduchu. Vesele se dívá kolem jako patnáctiletá dívka, bez zájmu pro minulost, bez myšlenek do budoucnosti – vyrostla, zdráva je, dobře jest jí – nádherná břízka, miloučký strom! A možno vůbec chtít, aby snad truchlila? Není v tom bílém tílku více moudrosti, než ve všech těch stotisíci tělech tlících tam dole v smutné tmě. Vždyť jen živí mají pravdu...
183

VYPRAVOVÁNÍ ARCHIVÁŘOVO
Hraběnka psala – gotickým tím písmem, jež vlastní šlechtě je a důstojníkům – bych na měsíc – prý stačí měsíc, myslí – na zámek přijel, spořádati archiv a knihovnu. Já slíbil. Znal jsem rod ten už ovšem dobře: Hlavu prapraděda meč kata Mydláře sťal v exekuci na rynku Staroměstském; v Saském vpádu ji sňali s věže mostecké a nyní prý v zámku chovají ji. Víte, tuším, že osud hlav těch popravených pánů mě zvláště zajímá, že chystám knihu, kde shrnu studie své; tvrdím směle, že mnoho legend bude rozptýleno mým slovem posledním, o věci této. Tož přijal jsem, a srpen, měsíc prázdnin, jsem navrhl – my, knihovničtí moli, žít nemůžeme bez prostředí svého a dají-li nám prázdno v jednom místě, my odletíme tam, kde zahrabat se zas do lejster a foliantů možno. Prvého srpna čekal na nádraží vůz na mě – hraběcí erb na kočáru i na knoflíkách kočího, ten stařík byl od řeči a v několika větách mi maně zjasnil situaci v zámku. Prý Její Milost všechno je, pan hrabě je dobrý člověk, vlídně pohovoří, však o nic nestará se, Její Milost je za každým a všude jako ostříž. Pan hrabě má své psy, své hony, sklenku vína, rád polaškuje s ženským pokolením, 184 a kdyby Jí nebylo, ví sám pámbů, jak by to vyhlíželo v hospodářství... Nu, jeli jsme. A díval jsem se kolem po zralých polích, na háj bílých břízek, na zamodralé hory na obzoru – taková chvíle našinci je svátkem a myslím ostatně že každý člověk, se lepším stává v přírodě té boží. My dojeli. Ten zámek z těch je jedním, jež zbudovány ze starých jsou hradů, jak v Čechách několik jich, Konopiště, a Brandýs, Orlík, Benátky a jiné – kvádrové základy, zdi tlusté, věže, památky zaniklého středověku, jsou přizpůsobeny těm novým časům, jež mluví římsami a teploměry, a záclonami. A ti, kdož v nich žijí, jsou jak ty zámky – lidé dávných tradic a moderní jen v šatech, řeči, zvycích. Hraběnka přijala mě. Dáma milá, leč se studenou jaksi srdečností a mluví-li, máš mimoděk ten pocit, že potřebu má mluvit, že jí jedno, zda nasloucháš, že mluvila by stejně, i kdyby tebe nebylo v té jizbě. Němčina její byla rázná, pádná, jak u všech, kdož jsou zvyklí rozkazovat. Tak seznámila s domácím mě řádem, mluvila o žních, o podzimku příštím, prý do Vídně chce přesídlit, kde hodlá „die Familie wieder bissel heben“, strýc její konexe má, u dvora je persona grata; člověk na venkově prý zkyselí a zhloupne proto nutno, 185 své místo reklamovat „an der Sonne“. Vysoká byla, štíhlá v bocích, vkusná a měla nelítostné modré oči – nu – pěkná paní. V knihovnu mě vedla – a já se zděsil! Jaký vandalismus! Tu folianty starých děl jsou v změti s knihami o koních, disiecta membra německých klasiků jsou proházena se svazky memoirů, jež jsou zdobou století minulého ve Francii, balíky účtů mezi listinami, jichž papír na první mi pohled svědčil o věku šestnáctém a sedmnáctém, Babylon opravdový v každém směru! Na stěnách vedle starých podobizen anglické sceny z dostihů a štvanic, červené fraky, cylindry – nu víte, ty obrázky, jak zdobou jsou všech zámků. Ve středu sálu zaprášený klavír – a všecko bylo vám tak zaprášeno, že svědčilo, jak zřídka noha lidská v ten prostor vejde – u klavíru pultík, na něm noty, maně jen jsem zahled, že repertoir šantánů to z Vídně – a hraběnka tu stála, kol rtů měla lehounký úsměv, jak by bavilo ji to divoké, jí cizí hospodářství! Tu z kouta se mi zabělelo cosi, já přistoup: lebka leží na podstavci, na rudém plyši, pod skleněným zvonem, jak bábovka se jím tak přikrývává, plyš vyrudlý, pln prachu – tak jsem našel tu hlavu mučeníka. 186 Stál jsem tiše a slzy zdržoval, jež tiskly se mi v dojaté oči. Hraběnka jde ke mně a jakby mínila v mém zraku čísti otázku tichou, řekla ledabyle: „Ein Ahne halt’s“. A víte, v této chvilce já cítil, že i vraždit může člověk a surovost, jíž dosud nikdy v žití z úst nevypustil, vmetnouti jí v líce... – No, ňáký předek! – Takhle mluvit může krev zkažená, um zdegenerovaný o nejvzácnější chloubě svého rodu!... Leč archivní mol – zůstane vždy molem a nezradí svou plachou přirozenost, já přikývl. A celý měsíc srpen mi tato lebka společníkem byla a konečně jsem uvykl jí také... 187

SCHŮZE
A řečník ohlášený uklonil se a rozhlednuv se po nabitém sálu, zkad páry očí vzpjaty byly k němu, řeč zvolna začal. Po dvou, po třech větách už cítil, že jdou mosty od úst jeho do nitra posluchačů, vřelá milá nálada rozlila se celým sálem a každému tak povzneseně bylobylo, jak k němu jen by řečníkův hlas mluvil, a vše, co říkal, pro něho jen bylo. Tu výraz dával němým dosud citům, tu formu nejasnému přemítání, tu myšlenečku do duše mu vsadil, tu proved před ním pěkný slovní obrat, jenž udivil jej jak skok akrobatův – a když pak hlas ten vzrost a hřímat začal tu jakby duši jeho, jež se deně jak těžkopádná husa batolívá po dvorku všedních starostí a útrap, zdvih do povětří, nes ji v širou dálku nad louky, lesy, kopce, do neznáma, že dech se zatajil mu, že se cítil být jiným, cizím sobě tvorem vyším, a blaženým, že ujít moh sám sobě – a oči přivíraje obával se, by nekles dolů – a tak letěl, letěl na křídlech hlasu toho, až byl náhle výš ještě zdvižen, aby rázem klesl a posazen byl na sedadlo svoje... A náhle vidí kolem sebe lidi se zaníceným zrakem, žlutá světla, řečníka, jenž si utírá pot s čela – 188 a tleskem dlaní přispívaje k bouři pochvaly hřmící rozžhaveným sálem děkuje takto za to povznesení, za chvíli vytržení z dení šedě a cítí, jak to všecko bylo krásné a na rozkoš se těší schůze příští. 189

PŘÍRODOPIS BYROKRATISMU
Má bez počtu hlav, očí, ruk a uší a jednu suchou povznesenou duši. A zdržuje se v jizbě zaprášené a horko rád má v míře netušené. Živ papírem je, inkoustem a pery a nadějemi brzké kariery. Své obzory má, logiku má svoji, a nepřítel, kdo v postupu mu stojí. Dny počítá mu lačná pretense, kdy jeho nápředník jde do pense. Má nazbyt času: hlemýždí chod všude vážnosti znakem jest mu, byl a bude. Zří v občanu vždy pouze poplatníka a institucí svojich nevolníka. Neb: Stát jsem já! – tak jeho břitká pýcha z gest, pohledů i slov úsečných dýchá. 190

DĚLNÍK
Jsem soudruhem, mám legitimaci a nezanedbám ani jedné schůze, i s druhy hovořívám po práci o všem tom, co mě zajímá tak tuze. Otázka naše.... co chtít.. a kam jít... a – bych to řekl našinskými slovy: až něco stane se, jak potom žít, a co nám vlastně přinést má řád nový... Ach, káží nám a píší tam a sem... že přijde pro nás velké, slavné ráno... že dojdem v jakous zaslíbenou zem... A všecko to je tuze načechráno! Ráj na zemi... nu dobrá... Možno-li boj třídní shladit, boj by nevznik jiný? Lze srovnat propasti s hor vrcholy? A bratrství chtít mezi Kaina syny? Hle buržoust – chlebodárce s rodinou! Jsou syti, dobře šaceni a zdrávi – Já potkám je, vzdám počest povinou, a oni děkují jak pyšní pávi. Leč zkoumám-li se – srdce, s pravdou ven: nic víc bych nechtěl, než žít jako oni, svou ženu obléct dle mod jejich žen, to příjemno by bylo mě i pro ni, 191 a dětem pomoct, aby jedenkrát líp žíti mohly nežli jejich táta, jim vzdělání a titul moci dát – vy děti moje, kuřátka má zlatá, chtěl bych mít jistotu, že budete tak čistě chodit si jak buržousti ti, že zdraví na lících vám pokvete – a měké dlaně budete vždy míti. 192

J. VRCHLICKÝ
Ba, nevíš, nebudou-li verše tyto tím posledním, cos vůbec napsal v žití, a kniha, kterous dočet, nemá-li to poslední lekturou tvou navždy býti. I jasný den, i stromy v novém květu, stisk ruky přátelské, i slovo vlídné, i polibek, jenž dán byl tvému retu, i všední kus z kaleidoskopu týdne – být mohou nyní, budou v jisté době posledním douškem z číše nedopité. Ty světu ztratíš se a svět zas tobě a potom sobě nic už nepovíte. Dnes – zítra – ale jedno je tu jisté: ty svazky asi lehce rozvážete – se světem na chuť sobě nepřišli jste a proto se as klidně rozejdete. 193

LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ 20.(20. listopadu 1910)
Nad vychladlým tělem stanul Satan. Rozhlížel se. Jizba na stanici. Venku tma a telegrafní dráty skučí jednotvárně nářky svoje. Světlo svíčky zmítá se a hází žlutý odlesk po vyhublých lících. Zadíval se Satan teskně do nich: „Galilejský, zase jedna oběť!... Zase jeden, který uvěřil Ti, zase jeden, jemuž kříž Tvůj těžký zlomil páteř!... Neblahý ty kmete, nikdo ze všech lidí bez pokuty nedá vejít Jemu do své duše, Jeho nenechá v ní hospodařit!... Moudrost života zní, starče, jinak, tu má metropolit, patriarcha v paláci svém u plného stolu, taškář pop ji má, jenž s odevzdáním tučné bříško celým žitím nese, činovník i kupec, velmož šlechtic, měšťan rozvážlivý – a ti všichni zavrou na dva západy svou duši, nedovolí vejít ničiteli, nedají svou páteř za terč kříži. Namalují si jej na praporec. Na zeď pověsí a lampu rozžhnou. V kostele mu o hodině jisté činí visitu. A jmeno Jeho na jazyku mají, neboť vědí, 194 že je Galilejský dobrá firma, že má artikly, jichž titul táhne po vlasti a valně části světa. V rodině to zboží svědčí dětem, stát i škola při nich prosperují, kostel kvete. A co lidí živí, schopných, tuze přičinlivých lidí! A já také k účtu svému přijdu, co svět světem, tak můj obchod nešel, jak teď s touhle galilejskou firmou! Obchod nad obchody chacha, chacha! Ale otvírat Mu brány duše? Svěřit mu v ní celé hospodářství? Dům svůj opustit dle slova Jeho, ženu, děti, kříž svůj vložit na hřbet a jít za Ním? Neviděl jsi, starče, když jsi pad a ztrhanými zraky zíral po Něm – že byl vzdálenější, než se ti zdál v dřívějším být žití? Kmete pošetilý, kostelníček na poslední vísce moh by býti šedé lebce tvojí učitelem! Všecko účelně tu zařízeno: bůh má nebe, já ten kšeftík světa, spokojen je kde kdo; patriarcha, pop i car i kupec, voják, měšťan, já i pánbůh – – do pořádku toho nemá sahati se nerozvážně...“ Dlouho zíral na ztrhané líce. Potom jakby útrpností dojat, 195 pohladil mu bílé dlouhé vlasy, roztah velká netopýří křídla, až svit svíček zasyčel a zhasl, a vzlet oknem nad prostoru světa. 196

„NÁŠ LID“ I.
Lid!... Božstvo veliké, nad všecko světější – oh, jak to slovo zní velebně po národě! Má kněží svojich sbor, jimž dá chléb vezdejší a slávu, úctu, čest, jak údělem v jich rodě. Nám pošetilcům jest útěchou v dobách zlých a cílem našich snah, obsahem každé dumy... – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – A zatím lid ten dlí v tmě ve svých jeskyních, my nepoznali ho, a on nám nerozumí. II.
Jsou květy, které by v svůj nevyspěly plod, kdyby jim v kalichy byl nezanesl maně dělníků čilých houf, drobounkých včelek rod, jenž za svou prací jde na osluněné stráně. O lepší příští všech se stále staraje ten dělník bezjmený jde v tmavé nitro květů, pyl plodný chytá se mu na noh okraje, na bdělá tykadla a sází se kol retů, 197 k těm květům potom jde a vniká k pestíku a střásá plodný prach do tmavé smutné schrány. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Náš lid dlí v jeskyních. Však ruce dělníků, sta černých drahých ruk, vy buďtež požehnány! 198

FRANZ FERDINAND
Měl necitelné, chladné, rybí oči, měl čelo nízké, tvrdé, nemyslící, měl sklony surové, jak mají kočí, již mlátí koně neodmlouvající. Byl tupým šosákem, jak Franz kdys Druhý, jenž nevznesl se klepů nad obzory a bigotní byl, úporný a tuhý jak Ferdinand, ten vítěz Bílé Hory. Rodiny sešlé odnož nedočkavá u trůnu čekal se rty sevřenými – dnů příštích hrůza vála z něho tmavá a plnila nás obavami zlými. A zatím Osud i té jeho touze i našim strachům smál se s ironií – neb znal, že zjev ten bude v posled pouze kamenem mezním dvou dob v historii. 199

V DEN DEVADESÁTÝCH NAROZENIN (V létě 1914)
– – sto osm, řekli, potomků jsem měla, sto osm osudů! Mí zlatí lidé, když hlava má si vzpomínati začne, a oni chodí mi v ní, syni, dcery, se všemi vnuky, pravnuky – jak Eva, ta pramáť naše, připadám já sobě. Co změn a příhod!..... Jaká spletenina životních dějů! Jaké cesty jejich! A všecky v posled k jednomu jdou místu, v klín černé země..... Vidíte, můj tatík, – – tam sedí, pokuřuje ze své dýmky, snad také myslí, jak vše jednou bylo – je stříbrňáček, mdlé má také oči – to umdlely, že viděly jsme mnoho – a tvář má scvrklou jako uschlá hruška: já jediná jen vidívám ho jinak, očima duše – chlapík jako topol, v kloboučku pěkném, jasnomodrém fraku a s šátkem kolem krku otočeným – já na zahradě – šestnáct let mi bylo –, nes kytku – věděla jsem, co chce říci, leč dělala jsem, jakbych nevěděla – jen: Panno Machová – on začal – zavzlyk, a nemoh dále, ale stačilo to. A svatba. Potom lopoty a starost i trochu radosti – vždyť celý život je jako dubnový den: slunce, jasno a déšť a sníh... A potom přišel svátek, to první křtiny. Josef... 200 – Lidé zlatí, a já se dožila, že právě toho, dědečka skorem, šla jsem doprovodit na svaté pole! – Za ním přišlo na svět jich osm ještě – ze všech zůstali mi dva stařečkové támhle a ta babka... A roky letěly a nesly lecos i odnášely – jak to bývá v žití. Když první železnice u nás jela, co slávy bylo – a co strachu v lidech! Já nebála se – hezky jsem se svezla a myslila, že prožila jsem zázrak. Nu, přišly jiné, člověk zvykne všemu, i bez koní už jezdí po ulicích i na umělém ptáku člověk lítá jak čáp až kdesi nad kostelní věží. A děti dorostly a ženili se a dcery vdaly se. A měly děti, a děti ty zas rostly jako z vody a ženili a provdaly se také... Leč kolem nás už nastávalo ticho. My předali už všem, což jejich bylo a s tím i práce, starosti a neklid – my diváky jen života se stali. Bouřlivé doby přišly, chtěly daně a hoši platili je. Tenkrát v Polsku, to v roce třiašedesátém, přišlo 201 k povstání proti Rusům – a můj Josef nám tajně ušel, k povstalcům se přidal a když se vrátil, četníci jej vezli až do Komárna – kolik let a slzí!... A za pár let šli bojovat ti druzí, jak císař pán jim poručil. Tam dole, tam v Italii leží hodný Lojzík, můj nejmladší, Jan, u Králové Hradce, a z vnuků tři nám potom padli v Bosně, dva v Uhrách zemřeli, a jeden, hulán, v Krakově koněm přimáčknut byl ke zdi a v špitále zhas... Moje mladé hlavy a oči poctivé, už nedovedu vás vyjmenovat, ve snu vás jen vídám a věřím, že vás najdu v branách ráje, a vy že poznáte tam bábu svoji! Pak jeden z vnuků přes moře se pustil – štval neklid jej a touha po cizině a sotva rozhlíd se tam, zlákal k sobě pět jiných svojich. Jsou prý zdrávi, šťastni, bůh s nimi! Jiný – vidím toho hocha – měl něco v pohledu, jak mívá ptáček, když sedí z jara na větvi a zpívá – ten psával knížky, pěkná rýmování a brzy umřel. To byl ten, co dostal na domek desku, řeči pánů z Prahy a velkou slávu – však jste byli při tom. A tak se mi to všechno plete v hlavě, až těžko z toho. Osudů těch chumáč 202 se točí jak sloup šedivého prachu, a stará hlava moje marně zkoumá, co s kým je spojeno, kdo k čemu patří. To vnuk byl Josefův, jak postavil se nůž v ruce proti vysokému pánu a zemřel v kriminálu? Myslím, myslím a nevím, nevím... Vím jen, drahé děti, jak visely mně na rtech oči vaše, když vyprávěla jsem vám v podvečeru pohádky o rytířích, pannách, dracích... Jak často náruč rozpřáhnout bych chtěla a svolala vás ze všech krajů světa, ty z hrobů i ty živé, všechny, všechny a přitiskla vás ke starému srdci! Vždyť člověk neví, jak nás hodlá ještě zde znovu zkoušet nevýzpytné nebe! Proč nemohla jsem nicotné své žití dát za předčasně zničené dny vaše!? Proč žiji vůbec? Mohu zkušenostmi, jež sebrala jsem, draze zaplatila, krok jediný vám řídit v žití vašem? Hle, pole stojí v slávě zlatohlavu a k žním jsou zralá... Ale povídají a noviny jak jistotu to tvrdí, že smrt si brousí kosu... žně prý přijdou na mladé hlavy – Všemohoucí bože, proč mladé zase? Děti vnuků mojich – 203 to váš je osud? Nebylo by vhodno ty staré skosit, kterým čas už doběh? Ta jedna zde je... na mém seschlém krku a druhá tam... ta, co si pokuřuje... 204 OBSAH:
Napoleon9 Dva rebelové I.12 Goya16 Liberté – Égalité – Fraternité20 Svatá Alliance21 Lord Byron23 U paní Charlotte von Stein25 Romantika28 Charles X.29 Goethe30 Verš Puškinův31 Lermontov34 Car Nikolaj I.35 Ze vsi37 Kismet39 Život42 Dvě doby římského člověka I.44 Metternich47 Paříž 184849 184850 Balzac51 Herec53 Vandr56 Žurnalismus58 Válka krymská60 Forman61 Metternich 185563 H. Heine64 „Strumenti ciechi“66 Arthur Schopenhauer67 Polská emigrace69 Viktor Hugo70 [205] Carol I., kníže rumunský71 Na bojišti u Sadové72 Maxmilian, císař mexický73 Politikové74 Charles Darwin77 Bůh, císař, čest78 Umučení sv. Petra80 George Sand83 Napoleon III.84 1870-187185 A. Dumas P?re86 Kaiser Wilhelm I.87 Byzanc89 Vojáček90 Pius IX.91 Car Alexander II.95 Car Alexander III.99 Karl Marx101 Dvě doby římského člověka II.102 Bedřich Smetana105 Katolicismus109 Sadi Carnot111 Král Milan112 Kommodore Dewey113 Paul Verlaine118 Řím119 Vagabund120 Evropě122 Tiché drama124 Leo XIII.126 Monolog starého vévody129 Moltke131 Dva rebelové II.134 Pogrom140 [206] Na konci století142 Kriticismus143 Bismarck144 Pastel146 Balada147 Miniatura149 Cikáni151 Fr. Nietzsche152 Věk XIX.153 Ballada z roku 1905154 Bitva u Mukdenu156 Dějiny161 Rusko v lednu 1905163 Ibsen167 Několik akordů ze symfonie života168 Vypravování archivářovo184 Schůze188 Přírodopis byrokratismu190 Dělník191 J. Vrchlický193 Lev Nikolajevič Tolstoj194 Náš lid197 Franz Ferdinand199 V den devadesátých narozenin200
E: tb; 2004 [207]