1848

1848
Zaduly větry v stromů větve nahé dny s mladým sluncem přišly pěkné, vlahé, v zrcadlech vod se modro nebe shlíží – pochyby není, jaro se nám blíží! Jak vlny moře – myšlenka se valí. Ta jedna plna ohně, přišla z dáli, z Paříže bouřně Evropou se lila a duše chvátila a zapálila! Že národ má sám osudy své řídit, že lid se nedá o svá práva šidit, že možno sesadit i krále tady – a rostlo nadšení i barikády. Pár třesklo ran. A tak to s jarem bývá: umrzla stromů zeleň důvěřivá, ožily šibenice, kriminály – a vlna zpět se ku Paříži valí – bez ohně, plna rmutu. Dnů těch mála tesknota lidí chvíli vzpomínala. Pak uvykli si šerým mrazům zase. „Nu, jsou to děti“ – Osud usmívá se. 50