V DEN DEVADESÁTÝCH NAROZENIN

V DEN DEVADESÁTÝCH NAROZENIN (V létě 1914)
– – sto osm, řekli, potomků jsem měla, sto osm osudů! Mí zlatí lidé, když hlava má si vzpomínati začne, a oni chodí mi v ní, syni, dcery, se všemi vnuky, pravnuky – jak Eva, ta pramáť naše, připadám já sobě. Co změn a příhod!..... Jaká spletenina životních dějů! Jaké cesty jejich! A všecky v posled k jednomu jdou místu, v klín černé země..... Vidíte, můj tatík, – – tam sedí, pokuřuje ze své dýmky, snad také myslí, jak vše jednou bylo – je stříbrňáček, mdlé má také oči – to umdlely, že viděly jsme mnoho – a tvář má scvrklou jako uschlá hruška: já jediná jen vidívám ho jinak, očima duše – chlapík jako topol, v kloboučku pěkném, jasnomodrém fraku a s šátkem kolem krku otočeným – já na zahradě – šestnáct let mi bylo –, nes kytku – věděla jsem, co chce říci, leč dělala jsem, jakbych nevěděla – jen: Panno Machová – on začal – zavzlyk, a nemoh dále, ale stačilo to. A svatba. Potom lopoty a starost i trochu radosti – vždyť celý život je jako dubnový den: slunce, jasno a déšť a sníh... A potom přišel svátek, to první křtiny. Josef... 200 – Lidé zlatí, a já se dožila, že právě toho, dědečka skorem, šla jsem doprovodit na svaté pole! – Za ním přišlo na svět jich osm ještě – ze všech zůstali mi dva stařečkové támhle a ta babka... A roky letěly a nesly lecos i odnášely – jak to bývá v žití. Když první železnice u nás jela, co slávy bylo – a co strachu v lidech! Já nebála se – hezky jsem se svezla a myslila, že prožila jsem zázrak. Nu, přišly jiné, člověk zvykne všemu, i bez koní už jezdí po ulicích i na umělém ptáku člověk lítá jak čáp až kdesi nad kostelní věží. A děti dorostly a ženili se a dcery vdaly se. A měly děti, a děti ty zas rostly jako z vody a ženili a provdaly se také... Leč kolem nás už nastávalo ticho. My předali už všem, což jejich bylo a s tím i práce, starosti a neklid – my diváky jen života se stali. Bouřlivé doby přišly, chtěly daně a hoši platili je. Tenkrát v Polsku, to v roce třiašedesátém, přišlo 201 k povstání proti Rusům – a můj Josef nám tajně ušel, k povstalcům se přidal a když se vrátil, četníci jej vezli až do Komárna – kolik let a slzí!... A za pár let šli bojovat ti druzí, jak císař pán jim poručil. Tam dole, tam v Italii leží hodný Lojzík, můj nejmladší, Jan, u Králové Hradce, a z vnuků tři nám potom padli v Bosně, dva v Uhrách zemřeli, a jeden, hulán, v Krakově koněm přimáčknut byl ke zdi a v špitále zhas... Moje mladé hlavy a oči poctivé, už nedovedu vás vyjmenovat, ve snu vás jen vídám a věřím, že vás najdu v branách ráje, a vy že poznáte tam bábu svoji! Pak jeden z vnuků přes moře se pustil – štval neklid jej a touha po cizině a sotva rozhlíd se tam, zlákal k sobě pět jiných svojich. Jsou prý zdrávi, šťastni, bůh s nimi! Jiný – vidím toho hocha – měl něco v pohledu, jak mívá ptáček, když sedí z jara na větvi a zpívá – ten psával knížky, pěkná rýmování a brzy umřel. To byl ten, co dostal na domek desku, řeči pánů z Prahy a velkou slávu – však jste byli při tom. A tak se mi to všechno plete v hlavě, až těžko z toho. Osudů těch chumáč 202 se točí jak sloup šedivého prachu, a stará hlava moje marně zkoumá, co s kým je spojeno, kdo k čemu patří. To vnuk byl Josefův, jak postavil se nůž v ruce proti vysokému pánu a zemřel v kriminálu? Myslím, myslím a nevím, nevím... Vím jen, drahé děti, jak visely mně na rtech oči vaše, když vyprávěla jsem vám v podvečeru pohádky o rytířích, pannách, dracích... Jak často náruč rozpřáhnout bych chtěla a svolala vás ze všech krajů světa, ty z hrobů i ty živé, všechny, všechny a přitiskla vás ke starému srdci! Vždyť člověk neví, jak nás hodlá ještě zde znovu zkoušet nevýzpytné nebe! Proč nemohla jsem nicotné své žití dát za předčasně zničené dny vaše!? Proč žiji vůbec? Mohu zkušenostmi, jež sebrala jsem, draze zaplatila, krok jediný vám řídit v žití vašem? Hle, pole stojí v slávě zlatohlavu a k žním jsou zralá... Ale povídají a noviny jak jistotu to tvrdí, že smrt si brousí kosu... žně prý přijdou na mladé hlavy – Všemohoucí bože, proč mladé zase? Děti vnuků mojich – 203 to váš je osud? Nebylo by vhodno ty staré skosit, kterým čas už doběh? Ta jedna zde je... na mém seschlém krku a druhá tam... ta, co si pokuřuje... 204 OBSAH:
Napoleon9 Dva rebelové I.12 Goya16 Liberté – Égalité – Fraternité20 Svatá Alliance21 Lord Byron23 U paní Charlotte von Stein25 Romantika28 Charles X.29 Goethe30 Verš Puškinův31 Lermontov34 Car Nikolaj I.35 Ze vsi37 Kismet39 Život42 Dvě doby římského člověka I.44 Metternich47 Paříž 184849 184850 Balzac51 Herec53 Vandr56 Žurnalismus58 Válka krymská60 Forman61 Metternich 185563 H. Heine64 „Strumenti ciechi“66 Arthur Schopenhauer67 Polská emigrace69 Viktor Hugo70 [205] Carol I., kníže rumunský71 Na bojišti u Sadové72 Maxmilian, císař mexický73 Politikové74 Charles Darwin77 Bůh, císař, čest78 Umučení sv. Petra80 George Sand83 Napoleon III.84 1870-187185 A. Dumas P?re86 Kaiser Wilhelm I.87 Byzanc89 Vojáček90 Pius IX.91 Car Alexander II.95 Car Alexander III.99 Karl Marx101 Dvě doby římského člověka II.102 Bedřich Smetana105 Katolicismus109 Sadi Carnot111 Král Milan112 Kommodore Dewey113 Paul Verlaine118 Řím119 Vagabund120 Evropě122 Tiché drama124 Leo XIII.126 Monolog starého vévody129 Moltke131 Dva rebelové II.134 Pogrom140 [206] Na konci století142 Kriticismus143 Bismarck144 Pastel146 Balada147 Miniatura149 Cikáni151 Fr. Nietzsche152 Věk XIX.153 Ballada z roku 1905154 Bitva u Mukdenu156 Dějiny161 Rusko v lednu 1905163 Ibsen167 Několik akordů ze symfonie života168 Vypravování archivářovo184 Schůze188 Přírodopis byrokratismu190 Dělník191 J. Vrchlický193 Lev Nikolajevič Tolstoj194 Náš lid197 Franz Ferdinand199 V den devadesátých narozenin200
E: tb; 2004 [207]