DVA REBELOVÉ I.

DVA REBELOVÉ
I. Z KONCE STOLETÍ OSMNÁCTÉHO
Pět neděl bylo takhle den co den: Na vypáleném nebi vzešlo slunce a zvolna lezlo, žáry metajíc na zemi dolů, po modravé poušti. Zem rozpukaná černé rány své nebesům tvrdým ukazovala, luk tráva zhnědla, lány obilí předčasnou spoustou slámy staly se, na návsi v seschlém lůně rybníka leskla se těla leklých rybiček pod hejny pasoucích se modrých much; zpěv ptáků nezněl, bědní zpěváci seděli v zaprášeném větvoví, rozevřenými svými zobáčky zoufale lapajíce žhavý vzduch – nic nehnulo se, jenom drobný prach plul v pruzích výhně. Ani večery chlad nepřinesly. Slunce zapadlo, a nastřádaným horkem začala sálati země. Začli výti psi bolestně táhle, v chlévech bučely zděšené krávy, lidé zmoření od zápraží svých všude zírali na tvářnost nebes. Tiše, zoufale. V neděli pátou těchto suchých dnů Jan Rokos, písmák, vísky filosof, do polí vyšel, k vršku zaměřil, kde z kamene stál obraz božích muk. 12 Zde zadíval se v klenbu nebeskou zpytavým starých lidí pohledem, jak by tu báni proniknouti chtěl, jak by chtěl najít někoho tam za ní, a vyčítavě začal hovořit: „Den co den prosíme Tě v kostele a mimo kostel každým dechnutím o trochu deště; tady byli jsme už desetkrát ve zbožném procesí, bys nad námi se smilovati ráčil, a všecko marno. Kámen hnul by se i člověk změk by. Chod Tvé moudrosti prý nevýzpytný – což to platno nám, když hynou pod ní naše životy? Či trestat chceš? Zač? Pane Bože, zač? Tvé slunce pouští oheň pekelný za živa na nás! Pane Bože, zač? Kde vina naše? Jdeme pokorně po cestách všech, jak přikázal jsi nám, jdem do práce i do kostela jdem, nedáme ani sousta do svých úst, bychom se vděčně nekřižovali, před spaním poroučíme duši svou v Tvé ruce, z rána bereme ji zpět Ti děkujíce, žes nám choval ji a svěřuješ zas – a ne ze strachu, ne pro naději Tvojí odměny, než že jak děti k otci musíme jít k Tobě. Že nám ani nezbývá už nikdo, pouze Ty, Ty jediný, Tvá spravedlnost, Tvoje dobrota. Nuž, čím jsme vini, Pane Bože, čím? Chceš vyhladit nás z tváře země Své? Buď vůle Tvá, jen vyhlaď! Ale netrap! 13 Když dítě trestám, povím já mu, proč, a netrestám je nikdy z rozmaru... A jsme-li vini my před tváří Tvou, my letití (dals tělo slabé nám a ducha, jenž dost lehce umdlévá, a mnoho roků plných pokušení) – proč trpí s námi děti neviné, jimž Syn Tvůj slíbil nebes království? Proč zem ubohá? Zvířat němá tvář? Když chlapec trápí mouchu, už to hřích – Zab, hochu, zvíře, ale netrap ho! Zab, Pane Bože, ale netrap nás!“ Sinavý proužek vyvstal na nebi a dmul se v horu. Vítr zdvihl se, do prachu upad šedé silnice, kde zvířil sloup, vstal, s hukem vítězným jej hnal si v dáli. „Dobrý Bože, dík! Nebeský Bože, ty nás zachráníš! Déšť, Tvůj déšť tady! Ruko všemocná, zahynout nedáš svému stvoření! Ožijí klasy, bude na daně a bude ještě trochu živobytí – však čas byl věru, Pane Bože, čas!“ A hory mračen rostly úžasně, a plápolavé slunce ztratilo svůj lesk a jako oko slepcovo pod bělmem tkvělo. Sadů stromoví se zoufanlivě smýkat začalo. Dunělo v mračnech. Byla teskná tma. Jan Rokos rozrušen spěl k vesnici. 14 Tu žlutý mráček vylet na nebe a zlověstně se v obzor pověsil a žluté světlo padlo na zemi. Cos zaprasklo. Zešedivěl vzduch. Krup spousta jako vejce holubí zem zasypala. Na to spadl liják. – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – K východu potom mraky splynuly v stříbrná horstva. Modří nejčistší se nebe skvělo, slunce smálo se hřejivě mile. Nářek v chalupách. Kde jaké okno – bylo vybito, kde jaký strom – byl hrůzně otlučen nad plody svými trče sraženými, jež válely se v kroupách tajících. A lidé vybíhali k polím svým, by hlouběji si v duše vrazili bolesti ostny. Pole ležela zdupána, mrtva. Kroupy leskly se v ubitých klasech jako démanty. Jan Rokos nešel k lánům polí svých, šel na ten vršek, dneska po druhé, tam k božím mukám. Stanul. Mrazný klid v stařeckých očích, pohled na nebe, na modrá usmívavá nebesa, zřel zpytavě v ně, jak by proniknout chtěl jich klidný úsměv, zaťal ruku v pěst a hroze vzhůru, hučel ledově; – Ty vrahu, vrahu, vrahu ničemný! – 15