BEDŘICH SMETANA

Josef Svatopluk Machar

BEDŘICH SMETANA I.
Žil mezi námi... My jej vídali v určitě době přejít ulicí, byl nevysoký, trochu sehnutý, skla na očích a v ruce vždycky hůl; my setkávali se s ním v kavárně a ťukli loktem svého souseda: – Hle, Smetana! – A soused řekl: – Ah! Toť tedy on? Prý roky neslyší, nu, je to ironie Osudu, když hudebník je sluchu pozbaven. A jeho Prodanou mám dosti rád, i Dalibora chci si poslechnout. A Beethoven prý také tak byl hluch? – Tak mezi námi nes svůj zemský los, litován mnohým pro svou chorobu, málokým ceněn, leckýms přezírán, jenž slynul vlastí jako výtečník – až jedenkrát se městem rozneslo a noviny to potvrdily pak, že jeho choroba se zhoršila, duch jeho šílenství že propadl. A potom umřel. Skvělý pohřeb měl, neb národ pohřby strojit dovede, žurnály jeho slávu zjistily a čestnou paměť přislíbily mu – tak dělá se to. A ten dobrý lid kol jeho jmena chodil uctivě, však s jistou skepsí. Sám jsa zakřiknut 105 a nesmělý a malověrný jsa nevěří citům svým a úsudkům. A to byl jeho u nás zemský los... II.
A se skepsí se díval národ náš, když mrtvý mistr krokem nesmělým se vydal těžkou cestou do světa v říš nesmrtelnou duchů největších. A nemohli jsme ještě věřiti, když přišla první zpráva radostná, že mistr v první cizí stanici byl vítán s uctivostí nadšenou. – Snad zmýlili se... snad to pozornost, již prokazují slušně pouze nám, a kterou bude nutno zaplatit snad těžce dost a v úkor našich práv. – Však z další cesty přišla nová zvěst: jak kníže přijat skromný mistr byl a prokázán mu tak nadšený hold, že věru zná se málo podobných... Tu řekli jsme si: – Možná a proč ne? je správno to tak všecko konečně, vždyť nevšedním byl zjevem mistr náš, jak ostatně jde u nás jeden soud. – A mrtvý mistr šel svou cestou dál. Kam vkročil, rostl hold a nadšení – my spokojeně četli zprávy ty – a chválili jej všichni nesporně – 106 neb národ chudák, světu neznámý, se pyšní každým synem velikým a slávu jeho za svou bere čest... III.
Teď vrací se k nám – snad se ukázat, snad odpočinout doma na chvíli, než k dalším triumfům se rozjede. Čtvrt století my s dechem stajeným sledujem cestu jeho vítěznou, teď vrací se k nám – mistře, vítán buď! IV.
Je On to? Hvězdnou zář má v zraku, temenem sahá do oblaků a svěží jest jak mladý bůh – Je On to? V čele laur má zlatý, má bílé, zlatem tkané šaty a zlatou září chví se vzduch. Na triumfálném voze stojí, tré ořů spřaženo je k voji a Sláva řídí opratě; je divus, imperator skvělý svět podmanil své moci celý, a tak jej zříme v návratě. Je On to! Dech se v prsou tají a slzy zrak nám zalévají tou řídkou pýchou chudáka, 107 jenž vidí, že syn jeho jeden je v počtu slavných knížat veden a slávou sahá v oblaka! A teď jsme šťastni, že jsme zřeli jej mezi sebou, že jsme směli vzduch jeden dýchat kdysi s Ním, a viděli, jak žití prosté nad čas a prostor divem roste a k Věčnosti hřmí letem svým! 108

Básně v knize Krůčky dějin (in Svědomím věků 8, in Macharovy spisy, svazek 21):