Žil mezi námi... My jej vídali
v určitě době přejít ulicí,
byl nevysoký, trochu sehnutý,
skla na očích a v ruce vždycky hůl;
my setkávali se s ním v kavárně
a ťukli loktem svého souseda:
– Hle, Smetana! – A soused řekl: – Ah!
Toť tedy on? Prý roky neslyší,
nu, je to ironie Osudu,
když hudebník je sluchu pozbaven.
A jeho Prodanou mám dosti rád,
i Dalibora chci si poslechnout.
A Beethoven prý také tak byl hluch? –
Tak mezi námi nes svůj zemský los,
litován mnohým pro svou chorobu,
málokým ceněn, leckýms přezírán,
jenž slynul vlastí jako výtečník –
až jedenkrát se městem rozneslo
a noviny to potvrdily pak,
že jeho choroba se zhoršila,
duch jeho šílenství že propadl.
A potom umřel. Skvělý pohřeb měl,
neb národ pohřby strojit dovede,
žurnály jeho slávu zjistily
a čestnou paměť přislíbily mu –
tak dělá se to. A ten dobrý lid
kol jeho jmena chodil uctivě,
však s jistou skepsí. Sám jsa zakřiknut
a nesmělý a malověrný jsa
nevěří citům svým a úsudkům.
A to byl jeho u nás zemský los...
A se skepsí se díval národ náš,
když mrtvý mistr krokem nesmělým
se vydal těžkou cestou do světa
v říš nesmrtelnou duchů největších.
A nemohli jsme ještě věřiti,
když přišla první zpráva radostná,
že mistr v první cizí stanici
byl vítán s uctivostí nadšenou.
– Snad zmýlili se... snad to pozornost,
již prokazují slušně pouze nám,
a kterou bude nutno zaplatit
snad těžce dost a v úkor našich práv. –
Však z další cesty přišla nová zvěst:
jak kníže přijat skromný mistr byl
a prokázán mu tak nadšený hold,
že věru zná se málo podobných...
Tu řekli jsme si: – Možná a proč ne?
je správno to tak všecko konečně,
vždyť nevšedním byl zjevem mistr náš,
jak ostatně jde u nás jeden soud. –
A mrtvý mistr šel svou cestou dál.
Kam vkročil, rostl hold a nadšení –
my spokojeně četli zprávy ty
– a chválili jej všichni nesporně –
neb národ chudák, světu neznámý,
se pyšní každým synem velikým
a slávu jeho za svou bere čest...
Teď vrací se k nám – snad se ukázat,
snad odpočinout doma na chvíli,
než k dalším triumfům se rozjede.
Čtvrt století my s dechem stajeným
sledujem cestu jeho vítěznou,
teď vrací se k nám – mistře, vítán buď!
Je On to? Hvězdnou zář má v zraku,
temenem sahá do oblaků
a svěží jest jak mladý bůh –
Je On to? V čele laur má zlatý,
má bílé, zlatem tkané šaty
a zlatou září chví se vzduch.
Na triumfálném voze stojí,
tré ořů spřaženo je k voji
a Sláva řídí opratě;
je divus, imperator skvělý
svět podmanil své moci celý,
a tak jej zříme v návratě.
Je On to! Dech se v prsou tají
a slzy zrak nám zalévají
tou řídkou pýchou chudáka,
jenž vidí, že syn jeho jeden
je v počtu slavných knížat veden
a slávou sahá v oblaka!
A teď jsme šťastni, že jsme zřeli
jej mezi sebou, že jsme směli
vzduch jeden dýchat kdysi s Ním,
a viděli, jak žití prosté
nad čas a prostor divem roste
a k Věčnosti hřmí letem svým!