ROMANTIKA

Josef Svatopluk Machar

ROMANTIKA
V měsíční světlo bílé to za půlnoční chvíle nad kraj se zvedne hrad, a s cimbuří se sklání ta nejkrásnější z paní a její žalování do tichých padá lad: „Jdu z básně od Uhlanda, mě nazývali Wanda, můj otec králem byl. S té zdi já dívala se, jak pastýř ovce pase, hoch v mladé, luzné kráse, a byl mi nad vše mil. A vzdechy plné bolu, on nahoru, já dolů my vysílali v dál – pak nad spoustou těch vzdechů vzdýchali všichni v spěchu, když četli pro potěchu, co Uhland o nás psal. A královská já panna už jednou rozvzdýchána dál vzdychám se zdí těch –“ V tom vzkříkne kohout kdesi, hrad s princeznou pad v lesy, ta ještě zavzdychne si a krajem chví ten vzdech. 28