ARTHUR SCHOPENHAUER.

Josef Svatopluk Machar

ARTHUR SCHOPENHAUER.
„Je klamem, co vám hlásá náboženství a dvakrát klamem, co vám namlouvají s katheder školometští filosofi! Svět stvořen byl ve chvíli nepříčetnénepříčetné, a proto nese kletbu zatíženýchzatížených, a proto hůř se ani povést nemoh, než povedl se. Žíti – nemá smyslu, leč že by útrapy a strázně byly života smyslem. Lidé – bědní tvoři! My ženeme se stále za přeludy jakéhos štěstí: rozkoš, sláva, pocty – a buď jich dostihnem a poznáváme, že bublinky to z mýdla, jak je pouští do vzduchu hrající si hloupé dítě; neb uniknou nám a zas duše naše se trápí, vzdychá hořem touhy po nich. Toť život. Kletba člověka, dar pekel. Neb šťastni jsou zde ti, kdož nezrodí se a po nich ti, kdož odcházejí dříve, než rozhlednout se mohli po tom světě a pít než začli hořký nápoj jeho. Hlas jediný tu bez falše a klamu – toť ten, jenž z hrobů mluví k vám, těm živým: „Mdlý putovníče, jenž tu chvátáš mimo, buď jist, že dojdeš cíle cesty svojí – leč sebe víc se vzdaluj, přec jen dojdeš sem, kde jsme my.....“ A s tímto jedem v duši, jejž vydali jsme pro vnímavé mozky Evropy naší, dožili jsme klidně v tom městě, jež za nejzdravější máme, let žalmistových. Však jsme také dali 67 si pozor na počasů proměnlivost a střehli zdraví své jak zřítelnici. A věru neradi jsme umírali, neb marno všecko: mocně poutá k zemi nás „sladké zvyknutí si v živobytí“, jak Goethe poznal v šťastné chvíli jedné. 68