DVA REBELOVÉ II.

DVA REBELOVÉ
II. Z KONCE STOLETÍ DEVATENÁCTÉHO
I.
„Oznamuji přátelům a známým, že má žena, Anna Špatenková, po nemoci zlé a tuze trapné na svět onen byla povolána atd.“ se četlo na cedulích s širokými smutečními rámy, které natisknout dal v blízkém městě „Špatenka Jan, zarmoucený manžel, pekař na náměstí, číslo dvacet.“ II.
Vdovec hudbu objednal i hudce, na faru šel... A když vyšel z fary, supě vrazil farář do kuchyně zlostí zrudlý, s planoucími zraky: „Špína člověk! Objedná své ženě poloviční kondukt! Jidáš špatný! Nemoc prý ho strhla, omlouval se. Nemoc – ano, tu je vždycky dosti pro doktory, loupežníky kapes, na briol a letkvar z apatyky, ale na poslední poctu groš dát, chraň nás pánbů, nemá peněz, špína! Poloviční kondukt! Počkej, chlape! 134 Dám ti kondukt! Ode dneška, Fando, ať mi od něho nic nekoupíte! Ani housky už ne, ani chleba! Vánočky též dáte péci jinam! Poloviční kondukt! Když tak jedná držgrešle ta tlustě zazobaná, co má člověk chtít na podruhovi? Nádeníku? Poloviční kondukt!“ takto sluha Hospodinův kázal služce svojí, tlusté hospodyňce. III.
Rozneslo se záhy po dědině, velebný že pán už chléb svůj dení nekupuje z čísla dvacátého na náměstí. Divné myšlenky šly hlavou zbožných ovcí, a z nich záhy divnější se řeči vyvinuly, poznámky a úvahy a soudy, a z těch řečí, poznámek a úvah vyplynula rázem rozhodnutí. Neboť dá-li na pravo se pastýř, v pravo berou se i dobré ovce: kominice přestala brát chleba z čísla dvacátého na náměstí, taktéž Kvítek, šenkýř od „Medvěda“ začal hocha posílat jinam, paní Kydlíčková, žena ševce, Špatenkovi pozdrav nevrátila – nad kterýmiž zjevy vdovec pekař zamyslil se, zadumal se tuze. 135 IV.
Po několik nocí dumal pekař opíraje prořídlou skráň dlaní – až pak jednou vyskočil a vydych, zamnul ruce, potom luskl prsty a leh s klidem v osiřelou postel, po tolika nocích trudu s klidem. Ráno vesel vstal. A odpoledne z almary vzal sváteční svůj oblek, vypravil se a dal se bystře v pochod dlouhou alejí, jež vede k městu. V.
Na cest křižovatce kaple stojí, v kapli visí obraz svaté Anny. Kapli postavil, jak nápis hlásá, soused Schönfeld na zázraku pamět, že zde vyšel tenkrát bez pohromy, když kůň splašil se a vůz mu převrh – což se stalo asi před sto lety. Dnes však tohle se tam přihodilo: zrovna pod obrazem sv. Anny nová lampa byla zavěšena, v lampě olej, v oleji knot ploval a jak žlutá slza v slepém oku třesavě plál v sluneční jas dení. Špatenka Jan přines lampu z města, zavěsil ji večer vlastní rukou „na památku nebožky prý ženy“, jak se rozhlásilo po dědině. 136 Arci, pravdě nutno dáti průchod: ne tak na památku ženy, Anny, jako spíš, že obětí být měla lampa tato hněvu velebníčka. VI.
Ale znovu velebný pán zrudl, když byl zvěděl o plamené žertvě: „Špína! Vida, takhle chce lézt k kříži! Takhle na mě?! Koupí svaté Anně blikaviště za dva desetníky! Počkej, lotře, posvítím ti taky!“ – Řek a klobouk vzal a vyšel v pole, na křižovatky šel, kde je kaple, vlastní rukou strhl blikaviště, o zem lampou mrštil, kopl do ní slova spravedlivých hněvů soptě z útrob nesmiřitelného nitra. VII.
Hrdý vzdor tu procit v Špatenkovi: „Aby věděl! Do kostela nejdu! Ne a nejdu! Mě už neuvidí!“ Beztoho jsou to jen samé kejkle Husa upálila banda římská! Balamutí nás ti černí ptáci komedií na hloupení lidu! Ne a nejdu! Mě už neuvidí! – 137 VIII.
Nešel do kostela. Ale v nitru červ mu vězel, vrtal bez ustání: „Tak. Tys rozhněval se na faráře, ale pánbůh hněv tvůj odnést musí. Do kostela nejdeš. To je pěkné! Co si pomyslí o tobě pánbůh? Co tvá žena Anna nad hvězdami?“ Takto dumal vdovec. A hlas varhan zněl mu smutně v duši, voskovice voněly mu s kadidlovým dýmem jako mlsek, jenž jest zapovězen, z dálky voněly mu luzně teskně jako vůně ztraceného ráje. Pozlacený Petr s Pavlem, kteří od oltáře hledí na věřící, pokývali hlavou ve sny jeho: „Tak, Špatenko, pěkně ty to vedeš!“ Andílkové, kteří nad oltářem řetěz růží drží, mračili se, jazyk plazili a volali mu: „Táhni k čertu, ancikriste špatný!“ IX.
V neděli to bylo. Slavně zněly do jarního vzduchu hlasy zvonů, ve chrám otevřený jako k úlu hrnuly se lidské zbožné včelky. Vdovec pekař chodil po náměstí. A když varhany a zpěvné hlasy 138 slavným kyrie se ozývaly, zvolna přišoural se ke kostelu, ode dveří pohled jeho běžel přes skloněné hlavy zbožných lidí na Petra a Pavla u oltáře, letmo na andílky podíval se, kteří drží věnec nad oltářem, vdychl vůni kadidla a svíček – potom, ruce v kapsách, ledabyle jako procházkou si chodil kolem poslouchaje zpěv a hlasy varhan. X.
A tak chodí do dnes. V obci platí za hrdinu, skoro za kacíře. Neboť často v hospodě se pouští do hovorů zlých a nebezpečných... „Bůh je všude. Kostel tyátr je. Samé hejble, kejkle. Nejdu na to. Kněz má pána boha v monopolu, ale Husa upálili, banda! Ze zásady nejdu do kostela! Hejble, kejkle!“ Do půlnoci bouří, do půlnoci rozhorleně metá kacířství svá... Dobrý český člověk! 139