NAPOLEON

NAPOLEON
Krev rozpálená žárem Revoluce vířila divě v lidstva arteriích, horečka silná schvátila mu duši i jasný kdysi rozum. – Bratrství, rovnost, – řinulo se z hrdla – a volnost! – v blabolení fantastickém a z nejdálnějších koutů zeměkoule ta hesla hřměla echem. To nepříčetné lidstvo, hrůza, hrůza – zrušilo boha, prelaty a svaté, zavřelo nebe, ztroskotalo peklo i svazky s minulostí. A – třikrát hrůza – sťalo s trupu hlavu královskou svatou pomazanou hlavu, a mínilo, že jeho krev je rudá jak krev každého lotra. Však Prozřetelnost, která drží přísně osudy sluncí, hvězd a toho světa v kolejích, řádech věky ustálených, pohnula mračnou brvou. A felčar malý s ocelovým zrakem, třírohý klobouk na antické hlavě, masité ruce v zadu založeny, všel k lidstvu trpícímu. 9 A odhodlaně zajel ostrým nožem do žhavých žil po starodávném zvyku, a nemocná krev vystříkla hned tryskem a zbarvila mu ruce. A chladnokrevný felčar zajel znovu a ještě znovu, znova rozohňoval se při té práci, jak to bývá zvykem u mužů odborníků. Krev stříkala na bílé domky vísek, zelená pole, na pevnostní valy, mechové skály, drsná těla stromů i zasněžené pláně, do proudů řek a zelenavých moří, na rozpálený sluncem písek pouště se řinuly ty purpurové trysky, a lidstvo zmítalo se. A tlustý felčar navrátil je k bohu, k nebi a peklu, prelatům a svatým – a lidstvo pokorně šíj naklonilo – už bylo uzdraveno. Bratrství, volnost, rovnost nahradil mu přeludem slávy, hromovým děl hřměním, tituly, řády – a to milé lidstvo si libovati začlo. A dobrý felčar, když se lidstvu stesklo po králi, sám si korunu vtisk v čelo a pro jistotu stále, stále ještě mu pouštěl čile žilou. 10 Už dílo uzdravení dokonáno. V koleje, řády věky ustálené je navráceno lidstvo. A krev jeho jde moudře, opatrně. Jak mouřenín, jenž vykonal své dílo, pad felčar z neuprosně strašné dlaně Prozřetelnosti. Nepotřebný nástroj byl vržen v dálku, v dálku. Na žluté skále v moři beze hranic sedával v dumách, snil o pacientu, o horké krvi; jednou k podvečeru jak prostý šosák zemřel... I my jsme dosud zdrávi jako otci, jimž pomohl on. K jeho jmenu víže se vděčnost naše. My je vyslovujem i s obdivem i s úctou. Neb cítíme, že nástrojem byl božím, že Prozřetelnost vše to předurčila, zjev jeho hrdě naším sněním kráčí s tragikou svého žití. Se zvědavostí prostoduchých lidí si šeptáme dnes pikantní klep o něm a šťastni jsme, že postřehli jsme na něm slabůstku jakous lidskou. Básníci větší pěli jemu hymny. Já, člověk prostý, suchou prostou odou mu děkuji za naše skalopevné střízlivé dobré zdraví! 11