BŮH, CÍSAŘ, ČEST

BŮH, CÍSAŘ, ČEST
Do hrobky předků v těžké rakvi – erb rozbitý jest na ni dán – poslední prastarého rodu jest spouštěn navždy mladý pán. Pad v souboji. Sok proťal jemu svou šavlí tepnu na hrdle – přáteli byli do té chvíle, kdy srazili se ve při zlé. Zvětralá mamsel ze šantánu zkalila přátelský jim tok, když s jízdním plukem na manevry na venkov přišel přítel – sok. Do chvíle té žil na svém zámku obvyklou svoji selanku, hon, výlet do hlavního města, a řadu krátkých románků. Když studia svá skončil skvěle, zhas otec mu. Byl moudrý muž, jenž do škol poslal syna s knězem a nestaral se o něj už. Bylť přesvědčen, že smysl žití syn nadaný už v krvi měl: tož císaře, čest, boha – tenkrát jen formálně mu připomněl. 78 Půl mládí byla za ním tehdy, půl mládí zvykle ztrávená: psy, lokaj, pony, guvernantka a panská, holka červená. Máť zemřela mu při porodu – leč smutek ten byl plesem smyt, že syn a udržitel rodu se ráčil právě narodit. Jak vidím, romance má stojí na hlavě, vzhůru nohama – já tímhle koncem začíti měl, no, už se stalo. Vina má. Tož skončím, Muso, vzývaje tě, dej, nechť se zpěv ten podaří o zdobě vyší společnosti. Žil bohu, cti a císaři. 79