Do hrobky předků v těžké rakvi
– erb rozbitý jest na ni dán –
poslední prastarého rodu
jest spouštěn navždy mladý pán.
Pad v souboji. Sok proťal jemu
svou šavlí tepnu na hrdle –
přáteli byli do té chvíle,
kdy srazili se ve při zlé.
Zvětralá mamsel ze šantánu
zkalila přátelský jim tok,
když s jízdním plukem na manevry
na venkov přišel přítel – sok.
Do chvíle té žil na svém zámku
obvyklou svoji selanku,
hon, výlet do hlavního města,
a řadu krátkých románků.
Když studia svá skončil skvěle,
zhas otec mu. Byl moudrý muž,
jenž do škol poslal syna s knězem
a nestaral se o něj už.
Bylť přesvědčen, že smysl žití
syn nadaný už v krvi měl:
tož císaře, čest, boha – tenkrát
jen formálně mu připomněl.
Půl mládí byla za ním tehdy,
půl mládí zvykle ztrávená:
psy, lokaj, pony, guvernantka
a panská, holka červená.
Máť zemřela mu při porodu –
leč smutek ten byl plesem smyt,
že syn a udržitel rodu
se ráčil právě narodit.
Jak vidím, romance má stojí
na hlavě, vzhůru nohama –
já tímhle koncem začíti měl,
no, už se stalo. Vina má.
Tož skončím, Muso, vzývaje tě,
dej, nechť se zpěv ten podaří
o zdobě vyšší společnosti.
Žil bohu, cti a císaři.