DĚJINY

Josef Svatopluk Machar

DĚJINY I.
Ach, kdyby bůh tak řídil dějiny a jeho moudrost se v nich zrcadlila! Snad snesly by je nervy dívčiny a škola by z nich lecos vytěžila! Leč my, my lidé, s hříchy, zločiny a podlostmi jsme strůjci toho díla – proud krve je to, výkřik jediný vražděných duší, řev, jímž jásá síla. A nejvíc se v nich bědná Pravda škrtí; má ruce v poutech, oči zavázané a roubík v ústech, v líci barvu smrti. A což? Jsme lidé. Přírodopis praví, že z rodu dravců. Proto, milý pane, je dějepis náš brutální a dravý. II.
Však svědomí přec žije ve člověku i morálky cit. Tolik nutno říci. On ví, jak jest. A od dávných už věků jak být by mělo. Svědomí je bdící. A proto boha stvořil. Dal mu skvící všech cností soubor, hrdou přímost reků, dobrotu vzácnou, lásku vítězící a soudcem zval jej podlostí svých, vzteků. 161 Leč, chytrák... dal jej kamsi v modro nebe za slunce, hvězdy, hezky do daleka – chtěl ošálit tím vlastně trochu sebe? Či bál se, že by mu jej mohla střísnit ta dějin jeho hrozná rudá řeka? Kdo ví? On hrd je, že si jej moh vysnít. 162

Básně v knize Krůčky dějin (in Svědomím věků 8, in Macharovy spisy, svazek 21):