MONOLOG STARÉHO VÉVODY

Josef Svatopluk Machar

MONOLOG STARÉHO VÉVODY (Z dramy: Hora ruit...)
Chtěl spát bych... Položit svou lysou hlavu vedle svých otců v tiché širé hrobce... Spát... klid mít... Ale nejít tam jak syn můj, jak žena má, jak bratr – ne. Jít tiše jak děd, jak otec šel... Byl to vír vodní, jenž mě kdys schvátil, točil mnou a stále mě tiskl ke dnu? Jak se to vše stalo? Proč stále mluví se jen o mé smrti? O dělení mých panství? Jsem čím vinen? Je bůh mým svědkem, svědkem Ježíš Kristus a svatá Panna, že mou snahou bylo dědici svému předat nezkráceně, co po otcích jsem přejal... A syn dědic je v hrobě. O tom pak, jenž podědí mě, víc nevím, než že ždá, bych zavřel oči. Však dědictví se stalo neveselým, jak neveselým je teď hrad můj pustý a ubohý můj život... Jak to přišlo? Jak se to stalo? Přece vůle boží řídila kroky moje, vůle boží vnukla vše, co jsem činil – jak to přišlo tedy?... Jak ve spletitých uvázl bych chodbách, kde není východu a není rady – jak, rady? Komu věřit ještě nyní? Lhou, přetváří se, počítají všichni jen s vlastním cílem, jenom s dědicem mým... 129 Proč opět vstupuje muž s oním jmenem* v můj život? Tenkrát ovšem při východu života mého stál jak drzý rebel a dnes, kdy slunce moje zvolna hasne, syn jeho přišel, přišel s řečí sladkou na poslech mírnou – – ale krev je jedna. On nezapomněl, také ne ti druzí – vždyť také já jsem nemoh zapomenout... Proč nedopřejí v poklidu mi umřít? Hle, všichni druzí ctí mé bědné stáří a všichni vidí ve mně svého pána, jen ti tam ne – proč? Proč to všecko? Je vůlí boží, že má být můj večer tak plný krve, jako bylo ráno? A zase tam... tam v zelených těch stepích... Spát... klid mít... Ale ne jít tak jak syn můj, jak žena má, jak bratr... Mdlo je... bolí skráně... Ó Bože, chtěl bych usnout v ruce Tvojí!... *Košut. 130