HEREC

Josef Svatopluk Machar

HEREC
Prý není pro nás věnců v budoucnosti – co z toho? Vždyť nám přítomný čas stačí. Kdo neví, čím je pro nás potlesk domu, zářící oči, rozpálené tváře a květy, věnce, navoněné lístky a všecky důkazy, jichž dostává se našincům v mlčenlivém pokojíku od nadšených dam – neví, co je sláva. Že budoucnost? – Eh, je-li člověk v hrobě, a hošík ve školách se učit musí s kyselým pocitem, že malovali, že psali jsme, že formovali hlínu – to zvete slávou? Děkujeme pěkně. Když zahraje si člověk jeden večer slavného krále, druhý vojevůdce a třetí ministra – v tu chvíli cítícítí, že je, co hraje. A to cítit dáme i divákům. A naopak my víme, že král, že ministr, že vojevůdce – kým jsou, že toho vždy se snaží hráti. A často bídně, velmi často bídně. Zde vidíte, jak rozdíl jde v náš prospěch, – my snažíme se vždycky dobře hráti. Při hodech světa arci zase oni se mají lépe. Pohár se šampaňským my zdvihnem pouze – oni pít jej mohou a pijí; kdy my nápodobujeme účinky jeho – oni mívají je – – leč pochybuji, že by slušný herec chtěl měnit s nimi: celý den být králem a zítra zas a pozítří a vždycky 53 a nesmět vysvleknout se z toho všeho a jako pagoda tkvít na světu trůně – ne. Pro nás není. Poletat jak ptáci dny pestrými a měnícím se světem a zažít tady to a tamo ono – to značí: žíti. Ostatní je – shnilost a úděl podagristů. Ondy hráli jsme Loupežníky kdesi. My jen vdechnem básnickým dílům duši, pohyb, život – Kleist, Raupach, Birch a Nestroy, Schiller, Goethe – jsou bez nás mlčícími mumiemi, my v koutech světa nejzažších jim dáme promluvit k lidem, k nimž by slovo jejich se nikdy nedostalo – já hrál tedy v těch Loupežnících ondy Franze Moora. A jak jsem hrál! Když potom šel jsem domů, sedláci rozuření vyčkali mě a zbili mě za podlost na jevišti – toť prosím sláva! Takto vládnout lidmi! A není na vlas to jak revoluce, jíž Metternich se útěkem jen vyhnul, sic byl by za svou hru též dostal bití? Zas důkaz, umění že naše není daleko od těch praktik velkých pánů, že v jádru kolegy jsme – hra však naše jen dobré city v lidech probuzuje a povznáší je, šlechtí; také známo, že není proklínána nikým v světě památka herce, což jak vidno z dějin i z našich dnů se nedá stejně říci o králích, ministrech a pánech velkých. 54 Jsem hercem rád. A zrodím-li se znovu po smrti k žití jinému, chci zas býti potulným hercem. Člověkem jsem volným, a nositelem světla, především však mám deně slávu jako dobré pivo vždy čerstvé od čepu – a ne jak pije ji taký básník, malíř nebo sochař tu odstálou svou teplou tekutinu bez chuti, řízu, jež se tak tak hodí k much otravování a hnusných švábů. 55

Básně v knize Krůčky dějin (in Svědomím věků 8, in Macharovy spisy, svazek 21):