VYPRAVOVÁNÍ ARCHIVÁŘOVO

Josef Svatopluk Machar

VYPRAVOVÁNÍ ARCHIVÁŘOVO
Hraběnka psala – gotickým tím písmem, jež vlastní šlechtě je a důstojníkům – bych na měsíc – prý stačí měsíc, myslí – na zámek přijel, spořádati archiv a knihovnu. Já slíbil. Znal jsem rod ten už ovšem dobře: Hlavu prapraděda meč kata Mydláře sťal v exekuci na rynku Staroměstském; v Saském vpádu ji sňali s věže mostecké a nyní prý v zámku chovají ji. Víte, tuším, že osud hlav těch popravených pánů mě zvláště zajímá, že chystám knihu, kde shrnu studie své; tvrdím směle, že mnoho legend bude rozptýleno mým slovem posledním, o věci této. Tož přijal jsem, a srpen, měsíc prázdnin, jsem navrhl – my, knihovničtí moli, žít nemůžeme bez prostředí svého a dají-li nám prázdno v jednom místě, my odletíme tam, kde zahrabat se zas do lejster a foliantů možno. Prvého srpna čekal na nádraží vůz na mě – hraběcí erb na kočáru i na knoflíkách kočího, ten stařík byl od řeči a v několika větách mi maně zjasnil situaci v zámku. Prý Její Milost všechno je, pan hrabě je dobrý člověk, vlídně pohovoří, však o nic nestará se, Její Milost je za každým a všude jako ostříž. Pan hrabě má své psy, své hony, sklenku vína, rád polaškuje s ženským pokolením, 184 a kdyby Jí nebylo, ví sám pámbů, jak by to vyhlíželo v hospodářství... Nu, jeli jsme. A díval jsem se kolem po zralých polích, na háj bílých břízek, na zamodralé hory na obzoru – taková chvíle našinci je svátkem a myslím ostatně že každý člověk, se lepším stává v přírodě té boží. My dojeli. Ten zámek z těch je jedním, jež zbudovány ze starých jsou hradů, jak v Čechách několik jich, Konopiště, a Brandýs, Orlík, Benátky a jiné – kvádrové základy, zdi tlusté, věže, památky zaniklého středověku, jsou přizpůsobeny těm novým časům, jež mluví římsami a teploměry, a záclonami. A ti, kdož v nich žijí, jsou jak ty zámky – lidé dávných tradic a moderní jen v šatech, řeči, zvycích. Hraběnka přijala mě. Dáma milá, leč se studenou jaksi srdečností a mluví-li, máš mimoděk ten pocit, že potřebu má mluvit, že jí jedno, zda nasloucháš, že mluvila by stejně, i kdyby tebe nebylo v té jizbě. Němčina její byla rázná, pádná, jak u všech, kdož jsou zvyklí rozkazovat. Tak seznámila s domácím mě řádem, mluvila o žních, o podzimku příštím, prý do Vídně chce přesídlit, kde hodlá „die Familie wieder bissel heben“, strýc její konexe má, u dvora je persona grata; člověk na venkově prý zkyselí a zhloupne proto nutno, 185 své místo reklamovat „an der Sonne“. Vysoká byla, štíhlá v bocích, vkusná a měla nelítostné modré oči – nu – pěkná paní. V knihovnu mě vedla – a já se zděsil! Jaký vandalismus! Tu folianty starých děl jsou v změti s knihami o koních, disiecta membra německých klasiků jsou proházena se svazky memoirů, jež jsou zdobou století minulého ve Francii, balíky účtů mezi listinami, jichž papír na první mi pohled svědčil o věku šestnáctém a sedmnáctém, Babylon opravdový v každém směru! Na stěnách vedle starých podobizen anglické sceny z dostihů a štvanic, červené fraky, cylindry – nu víte, ty obrázky, jak zdobou jsou všech zámků. Ve středu sálu zaprášený klavír – a všecko bylo vám tak zaprášeno, že svědčilo, jak zřídka noha lidská v ten prostor vejde – u klavíru pultík, na něm noty, maně jen jsem zahled, že repertoir šantánů to z Vídně – a hraběnka tu stála, kol rtů měla lehounký úsměv, jak by bavilo ji to divoké, jí cizí hospodářství! Tu z kouta se mi zabělelo cosi, já přistoup: lebka leží na podstavci, na rudém plyši, pod skleněným zvonem, jak bábovka se jím tak přikrývává, plyš vyrudlý, pln prachu – tak jsem našel tu hlavu mučeníka. 186 Stál jsem tiše a slzy zdržoval, jež tiskly se mi v dojaté oči. Hraběnka jde ke mně a jakby mínila v mém zraku čísti otázku tichou, řekla ledabyle: „Ein Ahne halt’s“. A víte, v této chvilce já cítil, že i vraždit může člověk a surovost, jíž dosud nikdy v žití z úst nevypustil, vmetnouti jí v líce... – No, ňáký předek! – Takhle mluvit může krev zkažená, um zdegenerovaný o nejvzácnější chloubě svého rodu!... Leč archivní mol – zůstane vždy molem a nezradí svou plachou přirozenost, já přikývl. A celý měsíc srpen mi tato lebka společníkem byla a konečně jsem uvykl jí také... 187

Básně v knize Krůčky dějin (in Svědomím věků 8, in Macharovy spisy, svazek 21):