LEO XIII.

Josef Svatopluk Machar

LEO XIII.
To, co kdys bylo duší Voltairovou, těkalo dlouho prostorami Věčna, leč nikde nebylo lze nalézt místa, v němž by se poněkud mu zalíbilo i vrátilo se k zemi. K malé zemi, kde život lidský, nesen sladkým hříchem, jde mimo kamenité cesty ctností, a jeden den při dobrém jídlu, vínu a prozářený leskem krásných očí je cenější než celá mrazná Věčnost – i vrátila se tedy rychle na zem ta duše moudrá, Voltairova kdysi. A v touze vtěliti se, našla sobě podobnou masku, jakou nesla ondy: tvar těla drobný, suchý, vzdorující co nejdél nemocem a tíží roků i baziliščí oči, které nejsou do duše oknem, ale jak dvě jehly k ní přístup brání – vklouzla spokojena do pevné schránky, shledala ji vhodnou, a co kdys Monsieur Arouet, pak Voltaire, to zve se Pecci, potom papa Leo. A Leo spravit chtěl, co Voltaire kdysi tak těžce zkrušil – snad dle řádů Kosmu má v činech člověka být rovnováha a žití druhé spraví, čím ji prvé kdys porušilo – Leo opravoval Petrovu skálu, odloupnuté kusy přibíjel perem k studenému trupu 126 s tím satirickým tichým smíchem v očích, jimž Voltaire smál se, když ji bořívával. Za verše necudné, jež v řeči Gallů psal jedenkráte, básnil ody nyní církevním stilem, pannu Orleanskou s Madonnou změnil – leč ty skoupé Musy laur odepřely jemu teď, jak tenkrát. Že advokátem Voltaire býval kdysi, jenž hrdla neviná bral šibenicím, tož Leo nyní jako vážný soudce spor těžký rovnal svářících se států a s ironickým úsměvem bral díky, jež svět mu platil. Byl si vůbec věren v zálibách dřevních; rád měl slávu světa, tabuli dobrou a ten kov, kov žlutý, jenž silou magickou zná poutat duše jsa jedním z nesmrtelných vládců dějin. Tělesnou schránku dobře zvolil sobě. Sto roků skoro vzdorovala časům a sudbě lidské – když měl odevzdati ji zničení a hrobu, poručil si, by složili ji v chrámu lateranském u hrobu velikého Innocence – vždyť v Pantheonu dáno místo tomu, co pode jmenem Voltaire nosil kdysi. Tam leží nyní. Baziliščí oči jsou uzavřeny, kolem rtů však hrá mu ten ironický úsměv, jímž se Voltaire kdys díval v sladký nesmysl, zde zvaný životem lidským... Jediná věc tady, 127 jež solidní má jádro, Všecko druhé: odplata ctností – nebeská říš skvělá – a radost v sboru svatých – bubliny jsou, jež lidský duch si vytvořuje z mýdla a do paprsků slunečních je pouští na obdiv, na útěchu prostým duším. 128

Básně v knize Krůčky dějin (in Svědomím věků 8, in Macharovy spisy, svazek 21):