VAGABUND.
Byl zdejším rodákem a starší lidé
dovedli o něm leccos vypovědít:
hoch pěkně rostlý, s otevřenou hlavou,
leč nestálý jak duben, všecko začal,
nic nedokončil, sběhl se studií
i s panské služby, ducha dar měl k houslím,
a nechal toho, ke kupci jej dali,
a za čtrnáct dní znechutilo se mu –
jen poli chodit, po lesích se toulat
a pískáním zpěv ptačí napodobit,
to bylo jeho. Potom začal chodit
za zahradníkovic – a v tom byl stálý,
v zámecké zahradě a kolem zámku
od rána do večera. Když ji vdali
– a holka rozumná si dala říci,
neb viděla, že tohle milování
by šlo jen v plano – hoch ten zmizel z města
a zapad někam v široširém světě.
Pak proslechlo se, že byl za vojáka
v papežských vojskách, v Mexiku že sloužil
147
a ve Francii v roce sedmdesát –
a najednou se vrátil. Silný, černý,
s divokým vousem, v cárech uniformy,
na prsou plno medailek a křížků.
Leč dlouho nepobyl. Byl na řeč skoupý
a sklamal všechny, kteří slyšet chtěli
o jeho příhodách a krajích cizích.
V hospodách sedal, do kořalen zašel
a mlčky pil a díval se jak mračno.
A jednou čekal u školy, když děti
šly domů. Dal si ukázati holku
své dávné lásky, cizí zlatý peníz
vtisk v ručičku jí, v oči se jí díval
a potom zmizel. Holčička má oči
po mámě svojí. – Nebyl více spatřen
a víc už o něm nic se neproslechlo.
Krev neklidná a povaha jak vítr,
list utržený, širým světem hnaný.
148