Šel z továrny – ňák nebylo mu volno.
A přišel nenadále: zastih ženu
v horoucím laškování s oním Lojzou,
jenž tulákem je, šidí život, lidi,
čas krade bohu, okouní a slídí,
kde lapit sklenku kořalky či piva
a holku štípnout. Katil se jak zvíře
muž oklamaný – Lojza skočil oknem
a ten tam v prachu – na ženu se vrhl
a bil a mlátil. Stenala jen tiše
a nevykřikla. Padla potom k plotně,
jak mrtva padla. Jemu hlavou táhlo,
jak chodil za ní... jak se při muzikách
vždy k němu tiskla... a jak netýkavkou
bývala vždycky. Zlítostnil se trochu
a šel ji zdvihnout. Otevřela oči
a slzami se na něj podívala –
ten pohled projel, jak by řízl břitvou.
Mozolnou rukou pohladil jí vlasy
a bruče cosi objal ji jak medvěd –
smír slavili. Na svatební noc myslil,
kdy poprvé s ní takto žhavě splynul –
a ona na Lojzu, ach, toho Lojzu,
jenž svižný byl a laskati tak uměl...
Za šera procit... cosi pálilo jej
jak dravý oheň v duši, hlavě, očích, –
ten lump, ten Lojza... na novo zbil ženu.
Šel do továrny. Jako těžký kámen
se válela mu bolest v celém těle,
že konce dne se ani dočkat nemoh –
Když přišel domů – na novo ji ztloukl
A potom smířil se s ní... jako včera.
A ráno – zas ten ostrý oheň pálí
a zase zbil ji. Takto jde den za dnem
a každý s bouřkou za rána i večer
a každý s nocí nalhaného smíru.