DUCHOBOREC.
„Nezabiješ,“ ruce mimovolně spjaté
čítal často v knize vírou otců svaté.
„Milujte i nepřátele,“ čítal zas,
„dobře čiňte těm, kdož nenávidí vás.“ –
– Je-li tomu tak, když Bůh to lidem hlásá,
za tím přikázáním jít je naše spása.
Hříšno zbraň je nosit, tisknouti ji k líci,
vysílati z hlavní střely krvavící
v prsa, lebky lidí neznámých nám jmen,
ukládati o jich žití proto jen,
že nám řekli vůdci našich houfů v čele:
pušky k líci, palte: vaši nepřátelé! –
Sedlák hlavu složil v zmozolené dlaně,
sen jej zanes v širé, nekonečné pláně,
na nichž doznělo děl temné hřímání,
drobný rachot pušek, koňů zaržání,
trubek znění poplašné a povelů,
praskot opožděných, krátkých výstřelů,
řinkot šavlí, steny, nářky, proklínání,
chropot hrdel, dusících se v umírání...
Vítr jenom klátí přelomeným stvolem,
smrt jde unavená padlých širým polem –
Za ní Ježíš Kristus novou mukou ztýraný,
a s ním apoštol kmet z Jasné Polany...
Mladý sedlák zřel to hrozné vidění,
17
setřel s čela pot a povstal od čtení...
A dne druhého, když volali jej k zbrani,
šel, však uzavřel se v tichém odpírání.
Marně pouštěli naň slova hrůzou hřmící
desátníci, setníci a tisícníci.
„Nezabiješ,“ na vše odpověď jen měl,
při žádné se hrozbě bázní nezachvěl;
žalář, pouta nezdály se být mu mukou –
ve snu žehnání zřel probodených rukou...
A když zvěst šla o tom pod vsi rodné věž,
četli slova Páně: „Jdi – a učiň též...“
15. X. 1905.
18