UKOLÉBAVKA R. 1905.
Spi, moje dítě, noc už je blízka: stíny se dlouží, vane chlad, duši se náhle po něčem stýská – slunce již bude zapadat. Spi, moje dítě, soumrak již tuším, brzo zem celou zaplaví, k lidským se tiše připlíží duším, západ až zhasne krvavý. Spi, moje dítě, noc bude tmavá, bouře se blíží z daleka, přinese hrůzu, hněvná a dravá, šťasten, kdo jitra dočeká! Spi, moje dítě, dočekej jitra, po bouři bude svěží vzduch – nás hlava nebude boleti zítra, vás čeká nového žití ruch! 15. VII. 1905.
13

ŽITO SE VLNÍ...
Žito se vlní a lesové šumí, oblaka táhnou nad hlavou – z duše mé zamlklé vylétly dumy, širou se rozlétly dálavou. K oblakům bělostným rozpjaly křídla, neupoutaným v pevný tvar, vznesly se vysoko nad lidská sídla, nad žití bahno i suchopár. Jak je tu volně v oblačné říši! K rozletu prostor bez mezí, hruď zde nic nedusí, svobodně dýši, na zemízemi dole řetězy. Jaké zde mlčení nesmírné vládne nad letem ptáků ve výši! ZádnéŽádné zde písně ni zlozvuky žádné, ba ani šelest nejtišší. Zdola jen od země, zhalené v kouři, ztlumené slyšet hřímání – pánové otroků, chystá se k bouři, od které hromnice nechrání! 10. VII. 1905.
14

HROMOVÉ DUNĚNÍ SLYŠÍM...
Hromové dunění slyším pod zemí; zdá se mi, půda se od něho chvěje, jako když rovinou, stepí, pláněmi v dálku, jež na konci obzoru zeje, tisíce ořů divokých letí, přírody volné poutaných dětí, kteří teď rázem řemení strhali, ve sluch svých hlídačů divoce zaržáli, volni se rozlétli po stepi do dáli! Kdo je teď v divokém rozběhu zadrží, uzdu jim hodí a spoutá jich síly? Bezmocni strážci, člověk jak nad strží, nad horským potokem, proudem když šílí, napojen zimy bílými sněhy divoce řítí se skalními břehy, svaluje balvany v propasti bezedné, kam lidské oko přenikdy neshlédne, ba ani sluneční paprsek v poledne. Pusťte se za nimi, kdož jste je poutali, zadržte bystřinu po zimě v proudu! Kopyta ořů vás roznesou do dáli, voda vás odplaví k božímu soudu! Kopyta tvrdá jsou, člověka zdrtí, boží soud děsný je, hroznější smrti... 15 Kopyta po vašich tělech se rozletí – Bůh, jak jste s kněžími kázali dítěti, odsoudí k věčnému, bez konce prokletí!... 26 VIII. 1905.
16

DUCHOBOREC.
„Nezabiješ,“ ruce mimovolně spjaté čítal často v knize vírou otců svaté. „Milujte i nepřátele,“ čítal zas, „dobře čiňte těm, kdož nenávidí vás.“ – – Je-li tomu tak, když Bůh to lidem hlásá, za tím přikázáním jít je naše spása. Hříšno zbraň je nosit, tisknouti ji k líci, vysílati z hlavní střely krvavící v prsa, lebky lidí neznámých nám jmen, ukládati o jich žití proto jen, že nám řekli vůdci našich houfů v čele: pušky k líci, palte: vaši nepřátelé! – Sedlák hlavu složil v zmozolené dlaně, sen jej zanes v širé, nekonečné pláně, na nichž doznělo děl temné hřímání, drobný rachot pušek, koňů zaržání, trubek znění poplašné a povelů, praskot opožděných, krátkých výstřelů, řinkot šavlí, steny, nářky, proklínání, chropot hrdel, dusících se v umírání... Vítr jenom klátí přelomeným stvolem, smrt jde unavená padlých širým polem – Za ní Ježíš Kristus novou mukou ztýraný, a s ním apoštol kmet z Jasné Polany... Mladý sedlák zřel to hrozné vidění, 17 setřel s čela pot a povstal od čtení... A dne druhého, když volali jej k zbrani, šel, však uzavřel se v tichém odpírání. Marně pouštěli naň slova hrůzou hřmící desátníci, setníci a tisícníci. „Nezabiješ,“ na vše odpověď jen měl, při žádné se hrozbě bázní nezachvěl; žalář, pouta nezdály se být mu mukou – ve snu žehnání zřel probodených rukou... A když zvěst šla o tom pod vsi rodné věž, četli slova Páně: „Jdi – a učiň též...“ 15. X. 1905.
18

SAMSON.
Samson probudil se, strhal okovy, o sloupy se opřel, na nichž palác stojí – marně strážců tisíce se rojí: pěstí jeho řád se řítí světový... Spoutali jej, ostřihali bujný vlas, ve jho spřáhli svalovitou, hrdou šíji – bezmocně se obr v poutech svíjí, bez ozvěny zniká jeho řevu hlas. Zapřáhli jej páni za tahouna v pluh, brázdu oral v tvrdé, kamenité půdě, znaven, hladov padal večer k hrudě, marně vzhlížel k nebi, kde jest jeho Bůh. Pro perly se nořil v mořské hlubiny, země ve útrobách pánům zlato hledal, padal tisíckrát a zas se zvedal pro svých Filištínských úsměv jediný. Palác pánům stavěl tvrdé ze skály, tesal kámen, klad jej jiné na kameny, na krov kácel staré v lese kmeny – se tváří se znoj lil, ruce pukaly. A když s cizí strany přiblížil se vrah, obleh, zničit hrozil skvělý palác bílý – 19 Samsonovi pouta povolili, aby zahnat zlého nepřítele táh. Zahráli mu k boji pochod veselý, v monarchy tvář pohledět mu dali prve – a teď táhni za nás cedit krve, kam ti prst náš ukáže, hlas povelí!... Tak to bylo věky, dlouhá staletí: v hradě střídali se knížata a králi, různé barvy na cimbuří vlály – ale Samson vždy byl stejně v zajetí. Náhle probudil se, strhal okovy, o sloupy se opřel, na nichž palác stojí – marně strážců tisíce se rojí: pěstí jeho řád se řítí světový... 26. VIII. 1905.
20

TO ZA HORAMI BYLO...
To za horami bylo v dálné zemi: tam za carem vlád slavně mocný car, lid bezčetný byl poslušenstvím němý – mělť o něj péči dráb a kyrysar. Když nad vládou se přec kdo pozastavil a odvážil se smělé žádosti – car pérem trhnul, aby kat to spravil, neb on byl carem z boží milosti. Čas míjel, s rosou střídalo se jíní – i množili se smělci proklatí, jimž nechtělo se uznat dobrodiní, když car je ráčil ve prach šlapati. Už v moře vzrostly nepokojné hlasy a bouří útočily v carský sluch – ach, kam se děly dávné, blahé časy, kdy lidem stejně znělo: car či Bůh! Však nebyla teď doba k přemítání, když za hroznou šla v palác horší zvěst: vzal péro císař, čelo přejel dlaní a lidu svému napsal manifest. Že ve starostech těžkých, neustálých, jak štěstí svého národa by zved, 21 chce pro poddané vypít hořký kalich, chce o žádostech jejich – přemýšlet. Však davy hlučně k paláci se řítí a protestem svým plaší carský sen – a ubohý car nemoh pochopiti, že nevděčný lid není spokojen. I starosti pln o lid svůj, své děti, by navrátil své říši mír a klid – svým plukům kázal pušky nabíjeti a střílet ve svůj milovaný lid. Déšť kulí lesklé hlavně vychrlily a mnohý vzbouřenec se kácel bled – však jak by kouzelné tu vládly síly: ty střely ve hrad vracely se zpět! A jako před palácem ve zástupu, tak řádily teď uvnitř v paláci – trup rádců vznešených se kácí k trupu, i carský rod z ran četných krvácí. Zřel na to zdiven císař samovládný, zrak rozšířený žasem široce – když dole bouří dav se ozval zrádný, car zahleděl se na své praotce, jak z rámů dívali se nepohnutě: ó dobře, že je dávno kryje hrob, 22 že netuší, jak osud nyní krutě si s pravnukem jich zahrál pozdních dob! Však nedobře, že z věčnosti dát rady mu otec nemůže, ni praděd, strýc, jak slíbit lidu na upokojenou hrady – a přec nic neztratit a nedat nic. A jak tak myslil, trhl sebou prudce, pot studený mu vyvstal na čele – stín zjevil se mu Velké Revoluce a hrůzovlády děsné ortele. V té chvíli mimovolně k péru sáhl a zas psal svému lidu manifest: že plní, po čem dávno, dávno prahl, že volá k sobě posly z dědin, měst. Ať přijdou leši, vladyky i kmeti, že žádostiv jest moudrých jejich rad – a že on otec jest a oni děti, on sám pak uzná, co má udělat... Čtli slova monarchova po vší zemi, a on chtěl slyšet lidu jásání – však pochmurně se dívá zástup němý a bez slova se blíží po pláni. Je příšerný to pochod ve svém tichu, jak chmury když se šinou nebesy – 23 s úzkostí hospodář zří na svou líchu a čeká, bouř až zařve nad lesy. Jdou zástupy a konce vidět není, a není moci, by je zdržela – jsou jako řeka ve svém rozvodnění, když z vykázaných břehů vzkypěla... A než se císař nadál, v hradní brány se pochmurné ty vody valily – zda poplašné je mohou zdržet rány, jež hřmějí se zdí mocné bastilly? A než se nadál, ze zástupu luzy, dřív slepě jeho předkům poddané, v sluch zazněl pozdrav jemu, plný hrůzy: „Buď zdráv, nám rovný, zdráv buď, občane!“ 29. VIII. 1905.
24

VRÁTILI SE!
Do krajů dálných, nehostiných, mráz kde má vládu dlouhou, krutou, se smutné braly karavany po širých stepích velké Rusi. Kruh kozáků je uzavíral – a uvnitř v smutné této hradbě se zvolna smutný zástup šinul: druh řetězy byl s druhem spoután, jichž ostré chřestění jen znělo v chlad ponurého kolem ticha, v něž nikdo slova nepromluvil. l stráže táhly bez hlesnutí. Jen cestou dobří ruští lidé, když shlédli smutnou karavanu, se za ní teskně zadívali a povzdechli si: Nešťastníci! A karavany dále táhly kol měst a vísek, kolem dvorců, kol žírných polí rodné země, po širých stepích, nekonečných, dál středem hvozdů rozšuměných, kol březin stále zamyšlených, kol cerkví o zelených báních – dál táhly dlouhé dni a noci, po dlouhé týdny, po měsíce, až v neznámé ty, pusté kraje, kde před nimi již na tisíce 25 životů mřelo v zoufalosti, kde před nimi již na tisíce zhynulo bratří, otců, dědů za smělé sny své o svobodě, o vlasti volné, nepoutané, o lidských právech, lidském žití... Šly tisíce tam bezejmenných, jmen slavných šli tam s nimi lidé – a všichni velcí v utrpení šli zmírati tam v mrtvé domy, kde rodilo se naříkání a zlořečení, proklínání... A zdálo se, že všecky slzy tam marně, marně, marně tekly, že zoufalé vše proklínání tam marně, marně, marně znělo v studených kobách zamřížených i v dolech pod bezcitnou zemí... Kdo slzeli a volali tam, ti dávno, dávno zahynuli, a jiných zástupy tam přišly dál tatáž přetrpět tam muka – a doma národ marně toužil po svobodnějším oddechnutí, vše dále šlo jak od pradávna, vše snahy ničím končily se jak věčné, marné pachtění se s balvanem, horším Sisyfova... 26 A náhle země duní bouří, jak v základech svých by se třásla. A chvěním země balvan hrozný se náhle octl o kus dráhy, kam řada pokolení marně se snažila jej odvaliti – žel, cestou zdrtil na tisíce těch, kteří odvalit jej chtěli, i kteří práci překáželi. To od východu orkán zavál z těch končin dálných, nehostiných, kde mrazem, steskem, zoufalostí zástupy mřely nešťastníků – to věkovitá proklínání se náhle vichrem přivalila a sloupy stavby podvrátila, v níž vězni byli národové... Ty všecky kletby přišly zpátky, svou silou balvan odvalily, svou strašnou silou rozdrtily odvěkou hydru tisíc’hlavou, jež hroznou, neodbytnou můrou ležela na otčiny prsou a dusil v nich volný oddech... A nyní celou, velkou Rusí se nese volné oddechnutí... 27 Tak z dálných krajů na východě, kde zhaslo vezdejší jich žití, zpět domů přišli – nešťastníci... 30. VIII. 1905.
28

JAK SE ČASY MĚNÍ!
Velká Revoluce krve žádala, hlavu pomazanou Deo gratiasgratias, pod nůž guillotiny sklonil bouřný čas, vytryskl květ krve, k zemi padala... Za ní jiné spadly jako stromu plod, zem přijala děsná tato semena, marseillaisu pěla luza šílená – smrt stírala s čela studený si pot. Jak se časy mění, jak se mění svět! Svobody květ vzácný z rudé krve vstal, spolek mocných zase v zem jej zašlapal – jiná revoluce přišla za sto let. Stalo se to v chladné zemi severní, kde ni slunce žhavé, ani hroznů kvas krev nebouří v žilách; lid tam zvedl hlas, poddaní list psali králi nevěrní: „Vaše Veličenstvo, píšem Vám ten list, že jste nedodržel, nač jste přisahal, že Vás propouštíme, že náš nejste král... Jinak buďte, prosím, naší úcty jist...“ 8.–9. XI. 1905.
29

ARMÁDA.
Ze dna moří na východě Dálném, z hlíny před nedávném nasypané na Kvantunu, v Korei a Mandžurii šikují se nesčíslné pluky trupů hnijících a polostlelých, živočichy moře ohlodaných, zkrvavených před tím, roztrhaných stroji, které lidé vymyslili – pochodem jdou tichým, strašidelným pláněmi a vrchy sibiřskými, k Evropě se blíží, středem světa která mní se býti, vzdělanosti výslednicí za tisíciletí, lidstva nynějšího srdcem, hlavou. K dědičce té Indů, Babylona, Parsů, Feničanů, Židů, Egypťanů táhnou v chmurném zamyšlení smrti od východu padlých statisíce, povražděných v boji nevolníků, vzatých rodinám svým, práci, lidstvu, aby nasytil se jícen války, hlad by nasytil se lačných moci. Příšerný to pochod, plný hrůzy... Bubny, potažené lidskou koží, hnáty lidskými jsou rozvířeny. Rachot nedoléhá k uchu živých – ale zvukem beze hlasu budí 30 ze sna věků, z celé minulosti všecky nebožáky povražděné, v bitvách padlé, v žití utýrané, všecky, na něž smrt kdy volal člověk, který z nápoje se napil moci... Kam jen prostírá se lidí země, všude oběti z ní povstávají zahynulé před lety a staletími, ba i vody vše jsou rozvířeny oživenou křivdou, která na dně v zapomnění snila léta, věky... Hrozná armáda ta povražděných tlapou krvelačné šelmy války, padlých v hřmění děl a v salvách pušek, bodákem neb kopím, šavlí, mečem, nebo šípem z luku vymrštěným, nebo mlatem primitivní doby – hrozná trupů armáda a stínů ze všech časů, ze všech pokolení, od nešťastných synů bílých rodů do černochů jimi ubíjených, od postatí přísných, rudých tváří, kdysi pánů světa Kolumbova, od Maorů, zvolna zmírajících, do nejasných stínů pradob lidstva, stínů z národů již neznámých nám – armáda ta nemající konce, pokud sahá paměť lidských rodů, ze všech končin země, dob a časů 31 v tichu zlověstícím k Evropě se hrne, k hradu, na němž za bodáků lesem sídlí v zlatě mocní toho světa, za děl jícny černě zejícími, za šibenic kruhem připravených, za hradbami temných ze žalářů... Příšerně se blíží, neodvratně, žádná střela nemůž zadržeti na pochodu její valné pluky – – za ní moře hučí přehluboké, široširé, dálné, nepřehledné, moře krve marně prolévané – – nad ním vichr letí stenající, vichr vzdechů, jež kdy vycházely z lidských prsou v mukách marné smrti... Slyšte neslyšitelný ten pochod, vizte neviditelné ty pluky, kdož jste vládu světa uchvátili, kdož jste vraždili a vyssávali, kdož jste žili jiných krví, duchem od dob, zniklých v mraku minulosti, do večera pozdní doby naší!... Nezachrání zdi vás, příkopové, nezachrání stroje smrtonosné – na stěny již vašich skvělých síní nová doba píše: Mene, tekel... 32 Armáda se blíží nejhroznější: smrt, již ve svou službu zapřáhli jste, proti vám ty pluky shromáždila... Padnou jimi hradby vaší moci za večera naší pozdní doby – probudí se nové doby ráno, v níž nebude žezla ani meče, v níž nebude pánů ani sluhů, v níž jen budou lidé lidských duší naší chmurné doby vzpomínati, jako na sen těžký vzpomínáme... 18.–19. X. 1905.
33

PŘÍBOJE.
Život lidstva jako moře připadá mi: jitrem skvěje se a večer krvácí, plný změn jest obraz zdánlivě tak známý, vlna přichází a zas se navrací. Věk se vzbudil strojů, páry, elektřiny, západ vlnu poslal mladý na východ, aby budila tam opozdilé syny, ducha západu by podala jim plod... Vlna šla a za ní jiných příboj valný trvalo to celé, dlouhé století – vlny tichly, kde se východ ztrácel dálný, jak by mizely kdes v temnu zásvětí... Teď se příboj vrací v stonásobné síle, vlna vlnu stíhá, letí na západ – než se nadějete, převalí se míle, jako šelma může všecko rozsápat... 10. XI. 1905.
34

DVOU SVĚTŮ NA POMEZÍ...
Dvou světů na pomezí z pravěku lid četný v horách, údolích a stepích byl tajem západnímu člověku, jenž v žití chvatném, oděn ve svůj přepych se díval k tajemnému Východu, kde v mlhách nepřístupnosti své schován, hádanka temná v počtu národů žil, trmácel se, toužil, trpěl Slovan. Lid mlhou skrytý v knihách Tacita, sám zástupů svých bratří neznající, ni vlastní síly, jež v něm ukryta, žil tisícletí jako obr spící a vždy jen po věcích, čas od času v své velikosti zdvih se z rodné půdy a veškerý svět přived k úžasu, když slovo zahřmel, k činům vzpřímil údy. Syn toho lidu vzplanul pochodní, zem pod husitským vozem zaduněla – zřel s žasem Západ v záři východní, jež na slovanském nebi zahořela. Z ní Amos vyšel, lidstva učitel, hnán se zástupy bratří do ciziny – 35 a po staletích stařec myslitel z ní ke Kristu zve všecky lidstva syny. A dvacátého věku na prahu zde bouř se rodí, od níž chví se země – kam, v kterou stranu, jakou na dráhu se obrátí a co v ní duní temně? Ó, duše cítí velké doby dech, jež slovanskou se nyní béře zemí – a tuší, odtud dál že dá se v spěch a svět zaplaví svými peřejemi. A vzbudí síly, které dřímaly, a pouta zrezavělá budou padat – proud vody živé tryskne ze skály a budou pít, jimž věčně bylo strádat. Pryč s korunami z trní, ze zlata, meč na kladivo, na pluh budiž zkován – číš překypěla věky proklatá, slyš, k lidstvu volá probuzený Slovan! 13. IX. 1905.
36

ČESKÁ POHÁDKA.
Obilíčkem lán je zlatý, bílá cesta od polí do vsi míří mezi chaty, za vsí řadou topoly. Cvrčků noty jednotvárné pole vše jsou plničká – od vsi zpívá v léto parné švižná dívčí písnička. Nad horami na západě hrozný obr hlavu zved – po děvčeti na zahradě z dálky pátrá lidojed. Chtivě planou oči v hlavě ku děvčeti upjaty – zálibně a nedočkavě mlaskají si tučné rty. 15. VII. 1905.
39

ROZSEVAČ.
Vyšel rozsevač, aby rozséval. Po roli krokem těžkým se ubíral, plnou hrstí bral zrna obilná, štědře házel je v zemi zkypřenou, vlastním již potem hojně pokropil, jakož jest psáno: V potu tváři své chléb budeš jísti této na zemi. Půda rozrytá jarem voněla, v slunci dýchala tuchou klíčení – v mysli člověka osení vzcházelo, jarním větrem se vlnilo zelené, v slunce polibcích vymetalo klas, rostlo, zežloutlo, kose uzrálo, stodole dalo stonásobnou žeň. Kráčel rozsevač, za ním bílý stín s korunou z trní ve skráň vtisknutou, s rukou zvednutou tiše k žehnání, aby se splnil rozsevačův sen. Chmurný opodál stín se rozchechtal, chtivě vyšinul drsnou pravici, vztáh ji nad pole, jak by říci chtěl, jemu tučná že patří z toho daň, čemu stín bílý vlídně požehnal... 10. VIII. 1905.
40

AVE CAESAR!
Jdou vítat satrapu, jenž vše jim vzal, i zem, i svobodu, i lidská práva – teď z boží milosti jest jejich král, i řvou jich hrdla: „Hlava tvá buď zdráva!“ A město v červený se halí háv, jak v pohádkách jsme slýchali to děti – a v brány jeho spěchá pestrý dav, by štěstí měl tvář cara uviděti. Vše zapomenuto, čím zbičoval tu zemi, národ, práva jeho prostá, co daní krvavou si od nich vzal – vše poníženě jde teď vítat hosta. Jak sídlel by zde jenom blahobyt, jak bída by je všecky nesžírala – teď celé město jeden lesk a třpyt a z očí bezstarostný oheň sálá. Jen štěstí míti carskou uzřít tvář, jen moci ve prach skloniti se před ní – dnes vládu lesklé pozlátko má, lhář, ať skryje s životem náš zápas všední!... Již blíží se, slyš z dálky volání! Vše ve prach čela, bláto ve špinavé – 41 ať v nebe zahřmí vaše vítání, ať slyší Caesar otroků svých: ave!... A dobrý pozor, carští biřici, na tvrdé postavy jak duby v hvozdě, na pěsti zaťaté, zrak jiskřící vše zjímejte je, dokud není pozdě! Ať nepobouří carské otroky, jež bičem nyní carská vůle řídí – sic až se vrátí vládce vysoký, zde místo plaché zvěře najde... lidi! 3. IX. 1905.
42

10. ŘÍJEN 1905.
Vidím vás, táhnete v sevřených řadách, jako když v pochod dal by se les, míza jak v krev by se změnila v kládách, trčících na místě včera jak dnes. Rostli jste, obrové svalnatých snětí, o píď jste nemohli s místa se hnout – množily zástupy vašich se dětí, každé však s kletbou se rodilo pout. Deště vás šlehaly, vichry vás rvaly, za bouří hrom bil do vašich čel – ve výhni slunce jste žíznivi stáli, za mrazu kryli se pod sněhu běl. Nemohli hnout jste se, vůle kam chtěla, v zakletí každý jste do půdy vrost – na konec ocel vám vnikala v těla, ach, vždyť jste byli jen neživý hvozd! – Teď náhle po věcích lesy se hnuly, na pochod daly se ku branám měst – zástupy, vlastní svou vedeny vůlí, zabraly délku všech silnic a cest. Plna jich náměstí, ulice plny, v hrozivém mlčení berou se vpřed, 43 valí se černé jich, nesčetné vlny – kde jejich počátek, konec a střed? Zděšeně shlížejí pánové na ně – pluky jim s puškami vyslati vstříc? Neznámo, kam mohou stříleti zbraně, může být k zástupům o zástup víc... V příšerném mlčení valí se davy, zaťaté pěstě, semknutý ret, k jednomu cíli vše směřují hlavy, po něm jen pátrá jich ponurý hled. Přísná jest mluva těch mlčících retů, proniká tak jako mráz až v kost: – Konec jde učinit vašemu světu pod rudým praporem budoucnost! 10. X. 1905.
44

ČASU ZUB.
Času zub je příslovečný, sežírá, co bídné tady: těla tvorů, roucha, hrady – jenom ne, co dech má věčný. Člověk oře, sije, vláčí, míjí duben, doba máje, pyšný mní, že plod mu zraje: budu jíst, co hrdlo ráčí! A Čas zatím klidně čeká, poslouchá, jak země šťávy vystupují v stromy, trávy – žencem bude za člověka. Ten v své pýše hladí vousy, obchází své lány polí, kde se s klasy vlní stvoly – zatím Čas si kosu brousí... Také nyní Čas se směje; v dějích přišla doba zrání – ejhle žence, drazí páni: čas jde kosit privileje! 7. XI. 1905.
45

PO 5. LISTOPADU 1905.
Ne, není možno stranou stát, když krev se lila po náměstí, když za to, že jste chtěli vzplát pro svoje právo – dnešní řád se na vás vrhl s šavlí v pěsti. Zde jsem a volám ze všech sil té moci v tvář, jež lid můj drtí: Kdo nad všecky vás postavil? Kdo dal vám v ruce samostříl a právo nad žitím a smrtí? Že máte roucho nachové a zdobíte se ďábla zlatem – kdo dal vám právo, vrahové, rozkázat v zlobné vůli své, by člověk člověku byl katem?... Však nebudete vítězi a lidu mého nezdoláte: nic nespomohou řetězy, nic vaše zloba bez mezí, nic vražedlné zbraně klaté! Jde od východu vlna blíž, slyš hukot její z širé Rusi – kdos utiskoval, dělej kříž, 46 bodáky příboj nezdržíš – – i zbraně tvé i tebe zdusí! 6. XI. 1905.
47

HRADBY PADNOU!
Na tu hradbu, která tisícletí muže, ženy, děti věznila, nenadálá, přísná pomsta letí – v základech se chvěje bastilla... Kdo byl vězněm, trhá pouto kleté, hlavu vzhůru, ruku svírá v pěst, na stráž přísně volá: „Otevřete, půjdem ze bran v sítě volných cest!“ Jericha jak dobývali Židé za dob Mojžíšova zákona – tak jdou nyní v modrých bluzách lidé... Která moc jich sílu překoná? Žádné zdivo hradeb, příkop žádný, ani pušek hlavně nabité! Ne král – lid je nyní samovládný – marně v jeho řady míříte!... Padly hradby, vešli do Jericha Židé bez boje, než minul den – my zas, na něž vaše shlíží pýcha, volni vyjdem z Jericha zdí ven! 6. XI. 1905.
48

ČECHIE.
Čechie, ty šedá socho kamenná, na město jež shlížíš hmoty tvrdé sněním – jaká se to s tebou stala proměna! Jak tě přioděli v bílém světle denním! Čapku frygickou ti vtiskli na hlavu, V tuhé dlani třímáš rudou zástavu!... Bez života, zdá se, sedíš nehnutě – ale cos v tvém nitru kamenném se budí: po náměstí zrakem pátráš napnutě, cos teď zvlnilo se královskou tvou hrudí – mocný vzdech tvá zvedl ňadra kamenná, ty snad žiješ, paní moje vznešená?... Ach, to šílí rozpálená moje krev, vždyť tys pouze chladný symbol pískovcový, nemůžeš přec slyšet lidu mého hněv, jenž zde ve vzduch tryská plamennými slovy – jsi jen kámen tvrdý, hmota neživá, jíž ret nepřátel se zlobně posmívá... Příšerný teď pokřik náhle zvlnil vzduch, černá spousta lidí v zděšení se rojí, prchá vzhůru – hledím, při sám Bůh: šedá, chladná socha vztyčena tam stojí, štvaným zástupům vstříc mává nad hlavou čapkou revoluční, rudou zástavou! 6. XI. 1905.
49

BLANIČTÍ RYTÍŘI.
Sen zavedl mne k hoře Blaníku, v níž báje spáti dala rytířům, ochráncům země české, nejhorší až rány, bídy na ni přikvačí. Jak divné vojsko! Bez helmic a bez mečů i kopí, bez luků, i bez praporů, štítů se znaky, i bez hejtmanů, knížat, bez krále! Jdou bez bubnů a kotlů víření, ni pištců nemají a trubačů, jdou bez pokřiku válečného vpřed a bojování jich kněz nežehná. Jdou v bluzách dělnických a v halenách jdou lidu selského, i městský šat zříš v řadách mlčelivých, sevřených, jdou muži, ženy jejich po boku. Ten motykou, ten lžicí zednickou, ten kladivem, ten pluhem ozbrojen, ten knihou, onen pérem jen – jdou všichni ruku v ruce v jeden boj. Boj dlouhý jest, by vybojován byl, věk jeden lidský na to nestačí – 50 však nová pokolení vstávají, svou volí zbraň a v řady vstupují. Kam všichni zraky upírají v dál, tam budoucnost je šťastných národů, již starých řádů na zříceninách nás bojovníky přijmou bratrsky. 31. VII. 1905.
51 III. Epilog [53]

LESY ŠUMÍ.
Širé lesy šumí, šumí... Zdá se, z dálky předaleké přichází blíž zkazka temná, od koruny ke koruně valným lesem blíž se blíží, až přeletí nade hlavou – a zas korunami letí v jinou dálku předalekou, přenesmírnou, přetajemnou... Zdá se, letí z šera věků, z temných dálek minulosti, v pralesích kdy nekonečných jiné stromy divných tvarů vějíře své rozkládaly, nad panenskou ještě zemí kývaly se, šumívaly. Tvorové v nich obrovití, přepodivní, nevídaní skrýše měli, boje vedli, rodili se, vymírali. Ubíhala tisícletí, přicházely jiné rody, jiné lesy jiných tvarů šuměly jim nad hlavami, o pralesích dávných věků zkazky sobě vyprávěly, o životě vyhynulém, 55 po němž nezbyla ni báje, ale jehož prvky věčné byly krví nových tvorů, byly mízou nových lesů... Až věčnosti hlavou sivou zatanul sen o člověku. A pralesy nových věků nad lidmi se rozšuměly, nad pralidmi šeré doby, utonulé v minulosti. Z oněch věků předalekých, kdy se v lesích ukrývalo první lidské pokolení, podobné spíš plaché zvěři, přes doby, kdy první větev ulomila lidská ruka proti šelmě na obranu, kámen k větvi připojila, kladivo si urobila, první dřevo porazila, první chatu postavila, první oheň roznítila, první slovo vyslovila – zkazka lesů letí, letí přes věky a tisícletí k chrámům zniklé Atlantidy, ku pagodám pradob Číny, k pyramidám faraonů, ku mramorům starých Athén, 56 k chrámu krále Šalomouna... Letí v čas, kdy příliš záhy Kristus přišel lidi učit o lásce a o bratrství – a kdy za to bratry svými vyzvednut byl v mukách na kříž... Dál, kdy pro Něj vyznavači krváceli, umírali, dál, kdy zatemnělým mythem stal se novým pokolením, která mečem vraždila se ve znamení Jeho kříže – dál, kdy v ohni na hranicích životy své skonávali, kdo se odvážili hledat skrytou pravdu Jezu Krista... Letí dále, v nové věky, kdy z těch hranic světlo vzplálo, které v požár zmohutnělo, v bílý požár očištění, v jasný požár osvícení, učící nás hledat pravdy... Letí dále, šumí, šumí o křivdách a o násilí, které mocní rozsévali, o vzdoru, jenž klíčil skrytě z toho zrní kamenného, o zoufání, proklínání, zubů, pěstí zatínání... 57 Blíží se a blíží, blíží, v mohutný až chorál vzrůstá o zmatcích a utrpení naší rozechvěné doby – a již dále zkazka lesů letí naše na životy, v časy příštích pokolení, zakryté nám budoucností, v nichž tušíme dunět bouři, jak když kácejí se trůny, jako když se stavba řítí věky chybně postavená. Letí v doby jiných lidí, nespoutaných, nevězněných, letí v doby volných duší nikým jiným ovládaných, svobodných, jak duch být může, prozářený světlem pravdy, povznášený křídlem lásky k sluncím dobra, k hvězdám krásy... Letí, letí, slábne, slábne, ve věčnosti kdes se ztrácí, kde jest v mlhách utajena lidských běhů výslednice – která zárodem se stane nových, netušených žití v světů věčném kolotání, proměně a přetváření... 11. VII. 1905.
58

NEMLUVNĚTI. (Jitce Reinerově.)
V čas bouře děl jsi přišlo, v pušek hřmění, ó dive lidské lásky v poupěti, v čas rozpoutaných světoborných dění, kdy lidská smrt a much se stejně cení, v čas pláče, nářků, slzí, prokletí. Kdy otcové a synové a bratří kdes v dáli neznámých nám hor a niv dnem, nocí v ledovou tvář smrti patří, kdy otrok nové doby trpí za tři a zmírá neznám, hlavu nakloniv. Kdy zpustošené země peklem hoří, co jinými se plíží žlutý hlad, kdy tisícům smrt kyne na dně moří, kdy však i trůny chvějí se a boří, jichž zápas věků nemoh rozviklat. V čas bouře, bídy, zoufání a děsu – však také nenadálé naděje, jež jako prvosenka pokraj lesů, jak protěž zkvétá skalním na útesu, kde dosud byly sněhu závěje. Tak zrodila se nám jak ty, ó děcko, když nejméně jsme se jí nadáli, když osud vzal nám, co jsme měli, všecko, 115 když byli jsme jak zotročené Řecko, než Byron k němu vyplul do dáli. Tak milá jest jak Ty, ó dcerko drobná, však stejně nemluvná a tajemná, snům našim rovna a zas nepodobna, jen slibující, radost stonásobná že může vyrůst z ní nám do temna. Ó rosť a zkvétej, poupě nerozvité, naděje naší smavý symbole; ať zaskvějí se krásy tvoje skryté, ať jimi z nevěrců jsou proselyté, ať utěšíš je v zemském pádole! Až rozvineš se vonným června květem a s tebou snad i naše naděje – my, zanechavše tento život dětem, žít budem dále ve vás, vaším vznětem, jenž novým sluncem se vám zaskvěje!... 29. IV. 1917.
116

KROKY ČASU.
Těžké kroky Času do světa dálky duní... Zem se otřásá pod nimi jako bezpočtem kopyt, jak by oř tisícerý divým šílenstvím opit pod mrakem, na výsluní, rovinou, horami, v údolí, cestou i necestou, po poli rozlét se, zvlněném bohatým klasem, po lukách se zlatým květem, po hájích, po lesích šíleným letem, tichými vískami, třídami měst, stínem i jasem, přes květy, plody, mlází i klest, od hory k hoře pohádkovými, stomílovými skoky, od lidu k lidu, od země k zemi, na břehy širého, siného moře, přes jeho dálku, vlny a hlubiny bez konce dále a dále a roky a roky... Kopyta drtí osení, kvítek na lukách nevinný, čistý a němý, hebký po lesích mech i haluze keřů, i větve na stromech, potom i staré stromy lámou a drtí, jako slámu zdupávají staleté hvozdy, plaší a bijí laně i jeleny, doupnáky, drozdy – doškové drtí střechy i paláce, města, kudy jich cesta, 117 naseto zřícenin, země jsou v pouště zničeny–zničeny – úderem kopyt sta, tisíce lidí umírá smrtí, kopyta buší do lebek, hrudí a oudů, tisíce mrtvých množí se v miliony, krev teče v potoků proudu, vzduch plní nářky a stony – kopyta buší do srdcí, duší, zůstavují v nich krvácející rány, smutek a zoufalství, kletbu a hněv... Černý jen havran kráče a vrány, kde se dřív ozýval skřivánčí zpěv... Těžké kroky Času duní do světa dálky, tíhou nesmírnou drtí, hubí a ničí; kamkoli stoupnou, zdvíhá se divoký pokřik války pod kopyt úderem tisíce nářků křičí – ale tím duněním hlubokým, jako je dunění hromu, ale tím pokřikem divokým z tisíce hrdel a hrudí cosi se budí. Co bylo ztraceno jako za mrazů míza stromů, co bylo zapomenuto jak snění zemřelých lidí, co bylo pohřbeno jako pravěké lesy vrstvami hlíny, tvrdého kamení vrstvami, co bylo uspáno, aby se neprobudilo – povstává náhle, aby zas plným životem žilo; co bylo v dálce přešlosti ztraceno kdesi, vrací se v přítomnost, kterou překotné děje řídí... 118 Pod kůrou stromů zas míza stoupá, do listí raší a vyhání v květ; příroda, za zimy předlouhé skoupá, navrací zpět, co byla chladem a za vichrů vzala – pravěké hvozdy, zčernalé v uhlí, které po věky země ukrývala, stlačila ve tvar nehybný, ztuhlý, pojednou žárem se nítí, vzplanuly ohněm a do příštích dálek svítí – a mrtvých praotců sen, který jim zářil jak mudrcům betlémská hvězda, ale zdál s nimi se pokosen, snem se již náhle být nezdá... Hromové dunění kročejů velké Doby jako by zotvíralo i hroby: vstávají velcí minulých časů, vstávají pohřbívaní národové, tisíce hlasů z minula, přítomna volá po době nové... Na polské pláně se navrátil Kościuszkův duch, rozčtvrcená si Polska protírá oči – a v tiché zemi, kol níž se hory do kruhu točí, v níž už jen píseň much do ticha zněla, kde jindy se ozýval lev, povstává z pradávna zjev: hranice tichého proroka svítí, zástupy lidu táhnou, sudlice na ramenou a cepy, zpívají chorál velkolepý, 119 za nimi páni, kteří své složili hlavy nad hrobem pokleslé slávy, a kam oko po vlastech sahá, všude vstávají z hrobu, aby uzřeli žádoucí dobu, velicí, malí, vznešení, prostí, v dlani své knihu, a k nim z dálky šedivé, s půlnoci k jihu duchové vyhnanců míří, které zhltila studená cizina, rozvála jako chmýří, až je teď volá návratu hodina, na kterou marně do smrti čekali; na konci zástupu, s pomezných hor se vzhlížeje do dáli Zaslíbené země, velebný kmet si povzdychá jemně, na zemi svatou postaviv svou nohu: „Živ buď, národe posvěcený Bohu!...“ 29.–30. X. 1917.
120

ČESKÉ SRDCE. (Paní Růženě Svobodové.)
České srdce, zprobodané nespočítanými meči, na křížovou cestu štvané lupiči a povaleči, když se schýlil den, zas a zase po staletí pukající novým žalem, když tvé křižovali děti, když jsi zřelo, Jeruzalém tvůj žeť opuštěn! Kde jsi bralo, srdce, síly k hořké cestě na Golgatu, na níž děti, ženy kvílí, když jsi zřelo, v ruce katů jak byl syn tvůj dán, jak mu řízu rudou strhli, jak jej zprobodali hřeby, jak jej mučil žoldák zvrhlý, a jak v smrti volal k nebi: Opustil mne Pán! Krvácelos, krvácelo, trnovou když pod korunou kleslo zesinalé čelo, mřel, kdož pod sluncem a lunou věčným být se zdál. 121 Když jej ve hrob uložili, vytesaný v tvrdé skále, když naň kámen přivalili, krvácelos neustále, bušilos však dál. Minul den, věk dlouhý celý – ztišilo ses. Mnili kolem, že tvůj sval je zkamenělý – a tys jenom velkým bolem ztichlo v mlčení. Minul druhý – viděl škůdce že ses hnulo v dětí pluku. Třetí zde – ty bušíš prudce, za hřímání děl a hluku čekáš vzkříšení! Krvácíš zas pod ranami, pod halenou tisícerou, s muži cítíš za horami, doma s opuštěnou dcerou, v pláně, v úvaly spěcháš, kde plá slza s brvy, strádající tulíš děti, napájíš je vlastní krví, těšíš: Hle, již anděl letí, kámen odvalí! 21. VI. 1918.
122

DOMŮ.
Domů!... Čarovné to slovo padlo konečně! Ve všech srdcích tkvělo jako jádro v skořepině, na retech se chvělo, v duších táhlo společně, jako v ševelení táhne vítr po sítině – ale jako by je v poutech mělo mocné kouzlo, jádro nevypadlo, slovo se rtů neuklouzlo... Až ráz pěsti zdrtil slupku, že se rozlétla, zlomil kouzlo, jádro vyrval ze tmy do světla, vítr vznesl ze třtin ke korunám stromů – a les hučí a ret každý volá: Domů, domů! Jako z dusna, jímžto úd i duše zemdlívá, jako z mračna, které můrou letí nad krajinou, když se náhle kmitne blesku stuha ohnivá, osvítí vše prudce oslnivou září sinou, hromu třeskem vzbudí všecky ozvěny, jež spaly, vzbudí bouře hlas, jenž letí od hor k horám v dáli, vichry vzbudí, všecky spící hvozdy rozšumí – tak to u nás šlehlo teskné, chmurné do dumy, a již od hor k horám letí burácením hromu, sterou ozvěnou a hlasem bouře: Domů, domů! Co vše zní v tom slově, v jaké sahá hlubiny! Skřivan s písní vzlétá nad osení širé lány, dole s polí dívčí popěvek zní nevinný, s Beskyd fujar tóny zvučí v seker duté rány, od Šumavy z dávna dudy bručí ze hluboka, 123 dumné podtatranské zpěvy slzy loudí z oka, českých bratří píseň steskem srdce probodá, „kdož jste boží bojovníci, jeho národa“národa,“ jako průvod varhan hlučí z dálky věků k tomu – a vše v jedno volání se slévá: Domů, domů! Domů za hradby, jež pravěk země postavil, aby muže chránily i ženy, děti slabé, domů v nivy, vrch i dol, jež předek oslavil, kde se valí Hron i Morava i Labe, domů, kde v stín Sudet, Šumavy i Tater schován od věků žil, oral, trpěl, dumal Čechoslovan, domů z cizích dvorů, cizích od vrat, od dveří za svůj práh, v svou chatu, v svého sadu zášeří, nikde nežebrat již, neotročit pranikomu, všecky hlavy, všecky ruce, všecky síly domů! Těsně k druhu druh a k ruce věrně pravici, zpátky navraťme se k domácího ohně žáru, kdož jsme byli bludní, hledající poutníci, zpátky třeba k chudé hroudě, třeba k suchopáru, zpátky k vlastní duši, která nad spoustou a tříští most nám sklene z velké minulosti v blahé příští: jasnou hvězdu na očích, jež předkům zářila, mlatů, pluhů, štětců, per se chopme, do díla! Velká doba kráčí v zbrani třeskotu a lomu – v pevný šik se srazme, na rtech heslo: Domů domů! 24. X. 1917.
124

VÍTR.
Vítr můj bratr, v haluzích šelestí, koruny kolébá, šumí a šumí, zpívá v nich píseň svobody, o štěstí volných čarovnou pohádku umí. Na křídla vzal mě lehčí než kolibří, silnější, nežli jsou peruti orlí, vznesl mne k světlu, které vše postříbří, letí a hýří, hlučí a horlí. Přes pláně letí, přes pole, zahrady, ve skalních skulinách divoce hvízdá, v doubravě pln zas veselé nálady v haluzích ptačí kolébá hnízda. Od země vzhůru vznáší se k oblaku, pod nebem honí jej, tvar jeho mění – já tu s ním letím zbavený útlaku, není zde úzkosti, bázně ni chvění. Oblak, náš bratr, zhalil mne mlhavý, zakryl mně hory i doliny země – vítr nás oba unášel v dálavy, zdola jen děla k nám duněla temně. Nevím, jak dlouho výškou jsme neseni, není zde času. Teď zdá se, že stojím. 125 Dole je ticho po zemětřesení, vůně sem vznáší se, proniklá chvojím. Vůně tak známá, a milá předrahá – naše jen voní tak domácí lesy. Oblak se zdvihl – pohled kam dosahá, domov můj, nejsem již daleko kdesi. Má je to země, a přece tak jinaká, než ji znám od času, co umím chápat – červánkem východu barví se oblaka, ne jako v tesklivý, krvavý západ. Nebloudí smutek od meze k pomezí, nezírá na Prahu s pustého zámku, neřinčí v každém pohybu řetězy, nenosí na čele pohany známku – chodí zde radost od horstva k pohoří, do hradu přivedla zástupy lidu, volné má ruce, svobodně hovoří, na hrdém čele zář blaha a klidu. Není zde mrtvé, nehybné ovzduší, v němžto se morová nákaza rodí, do mozku vniká, do srdce, do duší, citu a vůle chorobu plodí – volný vzlét vítr přes hory, po pláni, od Sněžky k Boubínu, od něho k Tatře, 126 nákazu otroctví, smetí, prach vyhání, aby tu neznělo „pane“, jen „bratře“. Radost a sílu vane mi do duše, náhle že cítím je za miliony – odevšad slyším fanfáry z Libuše, odevšad velkonoc hlaholí zvony. Nejsme již tedy země své nehodni, Nejsme již bídnými, kleslými raby – jsme tedy přece, konečně svobodni, nikdo z nás není již podlý a slabý!... Vzkřikl jsem – vítr v haluzích šelestí, stojím tu probuzen z kouzelné dumy. Chmurno jest vůkol, vítr jen o štěstí volných čarovnou pohádku šumí... 1. IX. 1918.
127

SMUTNÁ ZEMĚ. (Památce Frant. Hradeckého.)
Smutná země. Kudy zdiven kráčíš po ní, všude tušíš velké minulosti dech; v zadumání skráň svou všude ve dlaň kloní, na vrších i pláních, na omšených zdech. Přítomností chmurnou, z níž se bolest prýští, blesky křižují se, z hloubi duní hrom, přítomností chmurnou blíží se k ní příští, jehož kroky tuší tráva, stvol i strom. Minulost je tuší, duše této země, z dlaní hlavu zdvíhá, kterou pokryl sníh, poslouchá, co blíží se to přetajemně přes pomezní hory, nivou, po pláních. Člověk jenom, který na té zemi oře, zrno v zemi vkládá, sžíná zralý klas, necítí té země bolesti a hoře, netuší, co tajný mluví k němu hlas. Netuší, že kdesi žití u kořene, který v zem tu vrostl, nový vzniká ruch, z hlíny, která voní, z větru, jenž se žene, praotcův že k němu vážný mluví duch. Nepřítel jak v Písmě přišel, v srdce jeho mezi pšenku zlatou vhodil koukole – 128 černá zrnka z rukou nepřítele zlého zdusila, co zasil otec na pole. Co tam kdysi rostly, všecky dávné ctnosti, které praotec tam za praotcem klad, všecky udušeny, všecky v minulosti – místo nich tam bují po mamonu hlad. Královstvím kdys božím slula země tato, božím bojovníkem býval její lid, svatou knihu střehl nad poklady, zlato, z labyrintu světa prchal v srdce klid. Nebylo v něm chudých, býval bohat láskou, nebyl tvrdým kovem, který dutě zněl – nyní o dar země s cizí kupčí cháskou, na soucit i lásku, na vše zapomněl. Zmírající bratr marně chleba prosí, zatvrdil se v srdci člověk země té; cizí bída jeho oka nezarosí, slepotou jej stihlo kouzlo prokleté. Ústa každodenně o chleba se modlí, ale srdce neví, čím ret hlaholí – za chléb od žebračky sukni přijme podlý, jímž mu požehnáno bylo na poli. Jeho děd i praděd po věky pil drahné nápoj úkoje a síly z kalicha – 129 vnuk den po dni více po mamonu prahne, čím víc pije, tím víc hrdlo vysychá. A čas velký kvapí, blíží se a blíží přes moře a pláně, od hor k pohoří, těm, jež přibíjeli k potupnému kříži, o životě novém k duším hovoří. Všem jej slibuje, kdož duchem budou velcí, rukou bez poskvrny, srdcí z úběle – neslyší jen hlasu jeho zatvrzelci se znamením lidské šelmy na čele... Smutná země čeká, spřádá věčné dumy – zda jí porozumí pozdní její vnuk? Pochopí, čím její žitné lány šumí, co se z lesů vznáší, vůní táhne z luk? Oči minulosti v srdce zatvrzelá dívají se vážně, pevně, upřeně – nad nimi se klenou rozbrázděná čela, pod nimi jsou údy v selské haleně. Hledí na potomky, zda se kouzla sprostí, zdali ze svých srdcí koukol vyplení?... Hodina již bije – kroky budoucnosti k zemi té se blíží v bouře dunění... Ona čeká s dechem utajeným v hrudi, v žilách krev jí proudí věky prolitá – 130 čeká, z omámení zda se pravnuk vzbudí, když jí po staletích jitro zasvitá... 20. VIII. 1918.
131

MÉMU LIDU.
Má národ jako člověk svědomí – a jsou-li dbalí jeho hlasu, nic na světě jich nezlomí, ni nejstrašnější bouře času. Tvým svědomím, můj lide, pochodeň je Hus, jest Komenský, nit v labyrintu světa, jest Karel, alpský Prometheus tvůj, jsou božích bojovníků zástupy a pevných trpitelů za svobodu mysli: těch světlo poháněj tvé srdce v klus, nit jejich tebe voď, kde stezek bludiště se splétá, kde oni stáli, neoblomně stůj, dbej, zděděný meč pravdy ať se neztupí, i v utrpení buď jak oni duchem nezávislý – a dojdeš cíle šťastných národů. Nuž, ve vítězství pevnou víru, kam svědomí tě volá, k pochodu dál za hvězdou, jež plá ti ve vesmíru! 16. I. 1918.
132

JSME SVOBODNI! (Duchu Svatopluka Čecha.)
Slyš, duchu básníka, jenž cítil bídu milionů a v jejich povzdechu a stonu se rozezvučel zněním zvonu, jenž v ledví proniká, by vzbudil ponížené raby, jak dávní proroci je burcoval, že nejsme slabí, moc všech že hory zvedala by – slyš hlas náš po noci: již nejsme otroci! Již dozněl řinkot pout, jenž provázel nás v každém kroku ne po deset, ne po sto roků a budil chabou slzu v oku i ochromoval oud – v pout studeném a tvrdém kruhu již ruka nevězí, jenž činíval z nás národ sluhů a tažné síly v cizím pluhu – teď z hranic k pomezí již nezní řetězy! A zní-li jejich chřest, to v pádu rozlomených na zem, to v pádu rozdrcených rázem 135 sil vyšších, vrahům nade srázem jež nesou trest – a zní-li tvrdém na kamení přec ještě jejich zvuk, to volá v bílé světlo denní, že Čech již nevolníkem není, by množil vrahů pluk – žeť konec jeho muk! Co dnes se rozlétá ven z Prahy k Šumavě i v Tatry, je hlas, že nejsme národ chátry, že v radosti jsme všichni bratry, že bída prokletá je z našich zemí na útěku, že v světa povodni a ve vln pěnění a vzteku již nezhynem, že po stech věků v své dlani s pochodní jsme volni, svobodni! Na úsvitě 29. X. 1918.
136

DEN RADOSTI.
Zář slunce na nebi a v každém oku, co procitlo jich českých po zemích – zas ponejprve u nás po stech roků se radost rozešla a zazněl smích. Vše srdce zajásala, všecka ústa, všem volno jako vyšlým z vězení, vše cítí, velkého cos jak nám vzrůstá, co v svobodné nás lidi promění. Dnes mezi námi není stínu smutku, jenž chladil nás jak mlhy podzimní, smích přerýval nám, jak by při zlém skutku nás dopadl, že z úst nám v žalář zní. Dnes radost v širou rodinu nás pojí, jak zemi když byl zvolen Jiří král, že konečně jsme ve své vlasti svoji, že sladký plod nám spad, jenž krví zrál. Tam, kde nám kdysi krále vyvolili, nám prohlásili smavou vládkyni, již tušívali jsme jen, když jsme snili, let sta když věznili ji zlosyni. Tam předvedli ji před tvář všeho lidu: proud vlasů s hlavy bez koruny vlá, 137 jen rudá čapka na nich září vidu a pod ní tvář jak divem omládlá. A tělo nehalí se v zlatohlavu, jen v lehkou řízu bílou, červenou – a jako občanka hned mluví k davu řeč zvukem sladkou, ohněm plamennou. A všecka srdce bouřně vstříc jí bijí a ruce vše se tyčí k přísaze, že budem jejím lidem přímých šíjí, s ní půjdem v radosti i v nesnáze. I usmála se – a my pocítili, že boháči jsme, včera žebráci – pak zavolala Volnost ze vší síly: „Teď radujte se – a pak: ku práci!“ 29. X. 1918.
138

MASARYKOVI OSVOBODITELI.
Duch světa zavolal Tě – a Tys mlčky šel, když orloj ku dvanácté hodině se blížil, když lid Tvůj vyzván, aby znovu krvácel, by za toho mřel, jenž ho jhem a pouty tížil. Duch dějin jasně dráhu Tobě ukázal z Tvé vlasti v dál hor alpských přes hřbety a čela – Tys na pout obraz její jen v své srdce vzal, jak po nové se ráně více odmlčela. Svou družku ještě políbils a děti své, Tvůj zrak jen uvábila Hradčan silhouetta, Tvou mysl velcí minulosti stínové – a pevně vydal jsi se do širého světa. A jak jsi s velikými předky rozprávěl, jak v mysli s nimi znova’s díla jejich prožil, zář rudá jejich ohně, činů jejich běl a síla obého se vlévala Ti do žil. Z niv jihočeských Chelčického, Žižkův duch Tě naplnil a síla táboritských ramen, od alpských údolí byl Havlíček Tvůj druh a z dálné Kostnice Tě Husův prožeh plamen. A čím jsi dál se od své vlasti vzdaloval, tím blíž Ti Amos byl, jenž jako Ty se vydal 139 v pout dalekou, by za vlast prosil, úpěl, zval, až k Tobě se jak Poutník v Labyrintu přidal. Tak síly věků svého národa jsa pln v zem ze země jsi spěl, v díl ze světa šels dílu, ni mořské neděsil ses hlubiny a vln – neb měl jsi milionů vůli, vzlet a sílu. Tvůj lid byl umlčen, Ty byl jsi jeho ret a jazyk, Ty jsi za něj před mocnými mluvil, Tys žaloval, jak ve vlasti byl štván a klet, jak cizí lupič věnec trnový mu uvil. Tys jeho syny, rozptýlené po světě, v dál vyštvané jak vlkem ovce bez pastýře, v šik shledával a volal vzhůru k odvetě, jak prorok sílil jsi je v odvaze a víře. Hlasatel pokoje jim do ruky dals meč, boj poslední by ještě za vlast bojovali, svou za svobodu, za lid, za sladkou svou řeč – a oni rádi za všech život umírali... Cíl Tvůj teď dostižen, vlast zbavena je pout – a Ty se můžeš vrátit, Osvoboditeli! Dík uvítá Tě, že ho nelze vystihnout, jímž naplněn jest národ od hor k horám celý. Dík přítomných i minulých i budoucích, že pouto čtyřstaleté činem Tvým se láme – 140 my, růže na tvářích či na temeni sníh, že hodní chcem být svobody, Ti přisaháme! 30. X. 1918.
141

PRESIDENT MASARYK. (K jeho sedmdesátým narozeninám.)
Duch dějin Velké rodí, jakých světu třeba, by nebyl jako stádo bez pastýře lid: vším odkojí je v život, vším je odkolébá, čím sám je naplněn a z čeho sám je slit. Dal Židům Mojžíše, i Josua jim zrodil, by budili je, posílal jim proroky – až toho poslal, jehož největší byl podíl, v němž vše se slily proudy, řeky, potoky. Nám Husa dal, by pravdy pochodeň nám vznítil, a Žižku, aby za ni národ vedl v boj, dal Jiřího, když dům se nad hlavou nám řítil, by zachytil jej před pádem a řekl: Stoj! A dal nám Amose, když dům nám cizí vzali, když vraždili nás, otročili, hnali v dál – by víry vléval tam, kde síly umdlévaly, že není konec všemu, byť se koncem zdál. A když se plnil čas, jejž vyměřil duch světa nám k putování smutné, zprahlé na poušti, kam neved Mojžíš nás, kam hnala ruka kletá; když vzešla znamení, že Bůh nám odpouští, že přišla hodina, by věštba Amosova se naplnila, jak ji jeho viděl duch – 142 vstal Velký mezi námi, jehož těžká slova nás dávno krušila a ostrý zrýval pluh. Co síly v otců zemi, všecku v cévy vstřebal, co pravdy v duchu světa, všecku z něho vssál – zvuk drsný jejích slov se přímo hlásat nebál a v hluku odporu jak Tatra v bouři stál. Co jiné jímal sen, on pátral bdělým zrakem, neb v dálce blížící se bouře tušil řev – a když ji shlédl rychle černým letět mrakem, vstal, kam jej volal Duch a spravedlivý hněv. Klid hvozdů šumavských a skalných Tater štítů, hloub dálek polabských i hloubka mořských ok, i tvrdost granátů s hrou čistou jejich třpytu – vše bylo v něm a vedlo každý jeho krok. Bouř války zuřila a státy otřásala – on měl svůj klid, ač mocní chvěli se jak list; hloub jeho stačila, když bouř v ní zasahala, on tvrdě v boji stál a vyšel z něho čist. A navrátiv se s ratolestí lauru z boje, v hrad českých králů vešel jako ve svůj dům, jenž temný v českou noc se díval chmurně stoje a bez pomoci hledě k českým osudům. Zde světlo vznítil – okna ve tmu zazářila a svit se linul v Prahu z mlčelivých zdí, 143 by důvěra se v žilách, v srdcích rozproudila, že Velký kdos dnem nocí nade všemi bdí. Že kdos, jenž stal se doby naší výslednicí, v němž věků stesk i touha vzrostly na vrchol, v nějž vtělilo se, co chtěl tisíc po tisíci – jak strážce majáku nám světlo vrhá v dol. Že sídlit bude tam již po vše příští doby, nám světlo ostříhat, by ved nás jeho svit, a tváří starostnou, již úsměv lásky zdobí, i v životě i z dějin shlížet na svůj lid... 22. II. 1920.
144

CHARLIE G. MASARYKOVÁ.
Kdos Velký, Tajemný jí v srdce touhu nasil a z vlasti Svobody ji přes oceán ved až k břehům neznámým, kde neklid rost a kvasil, až k země pomezím, jež Evropy je střed. A syna země té, jejž zvolil pro své cíle, jal pevnou za ruku a k ní jej vedl blíž a dal, že řekli si, když jejich přišla chvíle, že spolu ponesou i horko dne i tíž. I šla s ním v jeho zem, jež zemí lva kdys byla, však také zemí snů a zemí kalicha – ji zřela krvácet, jak uniká lví síla a víno v kalichu jak na dno vysychá. V čas její minulý se ponořila v snění, kdy hlas tu zazníval: Jen pravdu miluj, věř – teď muže jejího zní stejné povelení... I vrostla v tuto zem a byla její dceř. Šla věrně s mužem svým, kam Neznámý jej vodil, vše břímě nesla s ním, jež na bedra mu klad – a tiše přijala i mučednický podíl, když osud přinesl jí trny, bol a chlad. A tiše snášela i bolest rozloučení s tím srdcem hrdinným, s nímž v jedno splynula, 145 i úzkost smrtelnou, že zloba každodenní to srdce číhá sklát v tůň bezdnou minula. A tiše trpěla, když dítě za dítětem jí, matce, nepřítel bral v zpupnosti a hrd, co velký její muž kdes bloudil dálným světem, a tiše nesla bol, když pro dítě šla smrt... Však bouřným bušením, ač samo krvácelo, se srdce hnulo jí, když stará její vlast svou nesla Svobodu, kde střelbou děl vše hřmělo a dávný otrokář chtěl nová pouta klást... A její statný muž tu Svobodu v svou zemi tak přived mladistvou, jak kdysi ji, svou choť – a národ jásotem se ozval, dlouho němý, jej Otcem provolal a děl: Veď naši loď!... Tu stojí na přídě – a vedle hlava její, již bolest zbělila, když los byl přetemný – – výš se lvem prapor vlá, jak větrové kol vějí... Stůj dále při obou ten Velký, Tajemný!... 20. XI. 1920.
146

ALOISU JIRÁSKOVI.
Duch světa že nám velké věci chystá, my nevěděli ve svém spoutání – jen cítili jsme, těžkých roků tři sta jak dobíhá, co dolů po stráni nás ženou. Že již osud jinak velí, my nevěděli. Duch zatím, který kolo dějin řídí, už rozděloval borcům úkoly: těm kázal, po nových ať cestách slídí, těm lámat štěrk, jejž noha nezdrolí, těm meče kout – a jinému, jak ptáci ať zpívá k práci. Ty měl jsi svědomím být svému lidu, by nezapomněl minulých svých cest, by neztratil snad v pachtění svém s vidu svých z dávna ve vysoku hvězd, však ani hříchů, pro něž vrazi podlí nás k smrti zbodli. A byls nám svědomím, jež z věků šera, kam světluška jen kmitne pověsti, až do dnů vedlo nás, jež byly včera; vše ukázalo: štěstí, neštěstí, i stín i jas, i vrcholy i doly, co těší, bolí. 147 Tys praotce a dědy oživoval, dal mluvit jim a žít jak před věky: zas opíral se otec pravdy o val, zřel s jejích věží v obzor daleký, ved o ni boj i o svou drahou zemi, sevřenou všemi. Zas pro ni Hus šel na hranici v plamen, zas pro ni mřeli páni na rynku, zas krve lidu hojný tekl pramen, zas bratří, v srdci svatou vzpomínku, šli pro ni v dál, neb doma s ní se kryli, by nezbloudili. Zas knihu českou tiskly tvrdé dlaně, když temno naše kraje zastřelo – a z knihy zase vzešlo světlo v pláně, kde vládla noc, zas horké nad čelo se povzneslo a vedlo z temna hrobu nás v novou dobu. Když přišla v hřmění děl a v hrůze války, nám Tvoje kniha nesla útěchu, šla s námi v bojů děs i v cizí dálky, a doma místo chleba pod střechu my nesli ji a živili z ní duše v tajemné tuše. A když se přiblížilo vykoupení, co snili jsme, když bylo v dosahu, 148 když svobody jsme zřeli světlo denní – kdo jiný za nás říc měl přísahu než ten, jenž mluvil blýskáním a hromy nám do svědomí? Tys přisahal – i my Ti slibujeme, že duchem tím se naplniti chcem, jenž mocně volá z knih Tvých řady němé, jenž chodil dějinami s praotcem a ožil v těch, kdo z našich vedli rodů boj za svobodu. Buď zdráv, Ty posle dávných našich zoří, Ty syn žehnaného Pádolí, zři šťasten v kraj, jenž novým jasem hoří, viz, jak, co bolelo, snad přebolí a jak Tvůj lid, až naplní se klidem, jest novým lidem! 11. IV. 1921.
149

ARCHA NOEMOVA.
Pýcha králů vzrostla nad štít Himálaje, umínila si, že vzroste do nebes, všecek lid že zotročí a všecky kraje – zvolala, a rozlétl se války běs. Od pluhu bral muže, od knih, od kladiva, ozbrojil si miliony otroků, výš a výš se pjala jeho touha divá, by i Bůh mu sloužil v nebes vysoku. Odvrátil Bůh tvář svou od šílené země. V mracích pohasla zář slunce spanilá, blesky vzhořely, hrom rozduněl se temně, rána za ranou svět celý zděsila. Moře z břehů odevěkých vystoupilo, dál a dále řvaly jeho příboje, zhlcovaly země, vše, co na nich žilo, štvaný člověk neměl nikde pokoje. Jenom národ Noe, za pravdu jenž boží povstal kdys a za ni věky krvácel, pouta na rukou a kolem skráně hloží, nezachvěl se, víry v pravdu neztrácel. Po sto let již budoval si archu pevnou, nebál se, že potopa ji pohltí, 150 mlčky vstoupil v ni, ač s tváří neúsměvnou, v loď svou, jíž chce věren zůstat do smrti. Vlny kolem pěnily se, bouří řvaly, nejvyšší již pohoří v nich zmizela – jenom archu vznesly, jenom koráb malý, vše co pohltila hloubka setmělá. Klid byl v srdci lodi, Noe tiše čekal, Bůh až shlédne zase na zem proradnou – vlny vzdýmaly se, on se nepolekal, trpělivě ždál, až vody opadnou. Všecko zhltly vlny, císaře i krále – on měl ve své arše z vůle boží hrad. Teď se zastavila v plavbě nenadále – na svůj vrchol vlídně vzal ji Ararat! 1. XI. 1918.
151

BÍLÁ HORA. (Věnováno spolku „Český bratr“ k Bělohorskému večeru dne 10. listopadu 1918.)
Věčně chmuřila se silhouetta Hvězdy, co ji hrůzou zděsil osmý listopad. Ať si jara, léta slavila v kraj vjezdy, zde jak vždy by podzim byl a vanul chlad – zdi jak útěk vojů viděly by vezdy, jak tu hlouček malý do jednoho pad. Věčný smutek bloudil bělohorskou plání, i když pode Hvězdou znělo veselí. Výskot zněl tu v dáli jako zavzlykání při vzpomínce na tu dávnou neděli, kdy zde při svou čeští prohrávali páni a kdy nad vlastí se mraky setměly. Smutek usedal tu, v dlaně chýlil čelo, snil, jak rozlétli se odtud rejthaři, k nim jak cizích dravců hejno přiletělo, zlata hlad a žízeň krve ve tváři, jak té země lidu rozsápali tělo, že, co císařovo, patří císaři. Snil, jak pouta kladli na ruce i nohy, měnili té země syny v otroky, snil, jak k upálení knihy kladli v stohy, krví nevinnou jak rudly potoky, 152 boží lid jak byl teď žebrák přeubohý, v cizinu jejž honil žoldák divoký. Snil tak po léta a snil tak po staletí, čím dál mrtvější tu rozkládal se klid, jak by měl ten kraj být věčném ve prokletí... Potom zas sem počal přicházeti lid, nová pokolení, nové doby děti, volali, že chtějí za vlast zápolit. Smutek hlavu zdvih a cos mu stáhlo líci jako po hořkém a trpkém ovoci: ach, to nejsou dávní boží bojovníci, nejsou to ni volní, smělí uskoci; horlí, avšak slyš v jich slova chřestot znící – v řetězích a poutech jsou to otroci... Zadumal se zas, a léta nad ním táhla, až jej ze sna vzbudil nenadálý ruch: pušky rachotí a z děl hřmí kdesi znáhla, v dálce zuří boj kol české země v kruh. Dávný smutek vlní touha neobsáhlá, tuchou cos jej plní, že jest blízko Bůh. Pouta sic kol chřestí, ale co zní z dáli víc vždy ze hluboka a vždy bouřněji, božích bojovníků zpěv jest nenadálý, jehož zvuky celou zemi rozchvějí, kterou staré rány neustále pálí – smutek poslouchá a jihne v naději. 153 Naděj povstává a bystří všecky čivy: tuchou stává se a cítí, kolem kol velcí stínové že vznášejí se živí, pronikají v zemi, v každé trávy stvol, naplňují hory, údolí a nivy vírou, z nížto vstal té země apoštol. A teď ráz – a rabi náhle pouta lámou, v radosti se valí Bílou na horu... Zazpívejte na ní předků píseň známou, která zaznívala ve zdech Táboru, ať se také pouta duší vašich zlámou, jimiž vnuk byl se svým předkem v odporu! Naplňte se duchem Husovým a Bratří, jímž k vám z minulosti mluví Jednota, obroďte se jím – a pak ať směle patří oko do budoucna, kam svět kolotá; volni zapomeňte chmurné věky na tři, s vírou do nového vzhůru života! 1. XI. 1918.
154

NA STAROMĚSTSKÉM RYNKU KONCEM ROKU 1918.
Na rynk staroměstský před radnicí šedou Svobody krev tekla rudá nad růže. Věk jde za stoletím, za ruce se vedou – na rynku jsou stále krve kaluže, kroky potomků v nich nevědomé bředou, žádný příval deště smýt jich nemůže. Týnské dvojvěží k nim hledí v ustrnutí, gotický k nim patří starých domů štít – všecko zamyšleno, všecko beze hnutí, v smutku pro Svobodu, jíž tu bylo mřít, pro divadlo, jímž tu nepřátelé krutí zemi té a lidu počali se mstít. Pro stínané hlavy, pro rdoušená hrdla, pro žen, dětí, matek usedavý pláč, pro dlaň, která v cizím otročení ztvrdla, pro čest panen, kterou bral jim cizí dráč, pro psance, jež hnala z domů cháska zhrdlá, v černé sutaně když pokynul jí štváč. Kalich s Týna svrhli, husitského krále, vítězné tam církve dali znamení, na rynk postavili vprostřed opodále vítězného sloupu, sochy kamení, aby hlásalo i vnukům neustále, že jsou zotročeni, že jsou potřeni... 155 Věky minuly. Jak přelud obrovitý na rynku skráň vztyčil nad potomky Hus, nad minula zjevy, bratry, nad husity, nad symboly síly, velkosti i hrůz, jak by hlásat chtěl, že nepohasly svity jeho hranice ni pravdy jeho kus. Ale proti němu stále sloup se tyčí, zlatá socha na něm, dole andělé meči ozbrojení v davy lidu křičí, co mu bělohorská vzala neděle – a kol mlčky proudí národ holubičí, ruce v poutech, ve jhu šíje nesmělé... Věky přešly. České minulosti duše zapředla se ve sny, v kámen ztrnula, radnicí a Týnem zdvíhala se hluše ve dny přítomnosti nové z minula – v lidu, jenž tu za svou denní prací kluše, jak by bez návratu, navždy usnula... Náhlé zajásání ze statisíc hrudí rozlehlo se Prahou v staré náměstí, že i zšedlý kámen ze snění se budí: slyší, na bývalých místech bolesti lidé včerejška jak ohněm citu rudí blouzní o zítřku a jeho o štěstí. Pouta lámou, která věky tísnila je, zpozorovavše, že rozežral je rez, 156 radost nepoznaná na tvářích jim hraje, shrbené kdys šíje nesou zpříma dnes – bělorudý prapor nad hlavami vlaje, jásot netlumený letí do nebes. A kam Hus se dívá, kde se balkon zdvíhá s místa, na němž hlavy mečem stínali, nad zástupy lidu, s něhož spadla tíha – za výkřiků štěstí, blaha, pochvaly, bez bázně, že kdesi ještě zrada číhá, paní vystoupla a volá do dáli: „Raduj se a plesej, Husův lide boží, Svoboda ti vstala věky pohřbená, místo koruny, již upletli jí z hloží, haluz lipová ji rodná znamená, k prosbám Komenského Bůh jí řekl: Ožij! – deska odvalena s hrobu kamenná!...“ A lid jásal, vítal usměvavou paní, jejíž líce tak mu sladce zářila májové jak slunce z jitra nade strání; byla jako vesna kvítím spanilá, měla řeč jak v lesích ptačí píseň ranní že se v očích rosa štěstí zperlila. Radostí lid plakal, slzy hojně tekly v půdu, mučednickou krev jež pila kdys – objímal druh druha náhle citem změklý, nebyl pánem, sluhou, zmizel robství rys, 157 že jsou bratřími zas, radostně si řekli – a již Svobodu si vedou svoji, viz. Rozvinuli prapor červený a bílý, rozvinuli dávný prapor kalicha, starou zazpívali píseň ze vší síly, při níž žilami krev tryskem pospíchá, branou mosteckou šli, vítr kde jen kvílí, vyšli bělohorské pláně do ticha – aby Svoboda tam k žití probuzená sňala s místa bídy dávné prokletí, aby zvolala tam ubitá kdys žena, ve hrob uložená po tři staletí, že se novým jarem všecko zazelená, nad čím listopadu dáno vzúpěti. A když úsměv její ozářil ta pole, zase v Prahu zpátky na břeh Vltavy! Slunce zapadlo a stíny jsou již dole – Svobodu v svém středu, zástup stohlavý, tisíc’hlavý, s pouty více nezápole, v pochodní svit volá pozdrav hřímavý. Na rynk zpátky proudí... Rána zahřímala – týnské věže budí – srdce žene v klus – – Sloup, jejž vítězova pýcha vznésti dala, roztříštěn tu leží, rozbit v mnohý kus, bleskem sražen bouří, jež se tudy hnala... Z rynku sám se tyčí obrovitý Hus... 158 Sám tu roste k nebi z noci chmur a temna, rozjásaný lid když zmohla spánku tíž – od radnice k Týnu jen jak pára jemná stíny minulosti vznášejí se blíž, které clona smrti skryla přetajemná české na Golgotě, kde jim kynul kříž... A když vzešlo jitro, věže patří v žasu, v udivení patří starých domů štít: co nesmyly deště v chodu dlouhých časů, smyla štěstí slza – krve sled je smyt, kaluž zmizela a slunce vzešlo v jasu na svobodný, volný, husitský zas lid... Krev, jež tady tekla, usmířena, smyta, na rynk stíny chmur se stále nekladou, zmizel sloup, v němž pýcha vítězova skryta, v radosti sem volní zástupové jdou – nad nimi se tyčí postať obrovitá: Hus jim ukazuje cestu za pravdou... 8. XII. 1918.
159

BRATRSKÉ MLÁDEŽI.
Mládeži milá jiskrných očí a zardělých, hebkých tváří, mládeži drahá májových srdcí a duší jak bílé květy, očí a tváří, srdcí a duší, jež nemohou býti lháři – s plesáním tebe zdravím a hřeji se jarními tvými vzněty! Plakaly děti v pradávnu nad tělem umírající Matky, do všech se končin rozprchly, hněvivou vichřicí hnány z domu, nechavše tady všecko, svou vlast i prach otců i vše své statky, nevzavše nic než Kralickou bibli a Labyrint světa k tomu. Rozptýlil vítr Jednoty bratrské děti jak spadalé listí, aby kdes marně tlelo a hynulo v neznámém, cizím kraji – s listy i zrnka zanesl, by tam z nich kvítkové rostli čistí, zatím co doma trní a bodláčí roste a blíny zrají. Naplnil však se čas a již vítr se obrátil k české zemi, zanesl zpátky símě, by vzklíčilo, vzrostlo a dalo květy, 160 z domácí hroudy živeno, českými vlaženo ručejemi v čas, kdy se vposled splnily slavné a prorocké Kšaftu věty. Vidím, jak roste přede mnou májové, bělostné, mladé kvítí, vidím, jak zevšad úsměvné korunky po slunci božím točí – vidím, jak jasně, radostně, v touze a naději zevšad svítí mládeže nové Jednoty důvěrné, zářivé, čisté oči! Žehnám vás, květy, naplněn radostí vaší vás pozdravuji! Kveťte a zrajte, na nové květy zas vydejte símě boží, všude ať místo blínu a bodláčí bílé jen květy bují, Jednota bratří, sester ať v kalicha zemi se znova zmnoží. Ať je zas boží zemí, lid její ať lidem je zase Páně! Duchem se předků naplňte, vůně jak plny jsou květů číše – jako květ vůni, ducha tak Bratrství v širé s hor šiřte pláně, aby zas vedl národ můj za velkým posláním dál a výše! 23. V. 1920.
161

PO ROCE.
Žalář zbořen. Jásal všecek lid, písně Svobody si v zříceninách zpíval – a když nejvýše se vzedmul cit, nadšení když vzrostlo v mocný jarní příval, Svobody šli chrám si postavit. Heslo letí od hor ku horám, ruce horečnatě odstraňují rumy, základ kopou, teší kámen, trám, zdí a sloupy vztyčují, jak nejlíp umí – a již Svobody tu září chrám. Vzrušen díval jsem se k oltáři, před nímž rozradostněný se národ modlí k té, již držívali v žaláři, jejíž údy na kříž rozpjali a zbodli. Odešel jsem, radost na tváři. A když přišel jsem v ta místa zas, na prahu mi žasem zkameněla noha: lid tu byl, však svatý žár mu zhas, chrámem vlní se, však ne by hledal Boha, písně nezněly, jen kletby hlas. Nad stolky se měnců kloní líc, chtivě po penězích vztahují se dlaně, kupčík chválí zboží z plných plic; 162 tržnici si učinili z domu Páně, klenbou rozléhá se: Kdo dá víc! Na oltáři kdosi jak by štkal: Svoboda tam krvácí z ran starých znova. Cháska však jest jako kámen skal, cit jí zhasl, kupčí, rouhavá má slova... Kde je Kristus, by ji vymrskal! 25. IX. 1919.
163

ŠTEFÁNIK.
Letí vítr od východu ze slovenské země, nade hnízdy ptačích rodů šumí přetajemně: píseň šumí o rekovi, který jako Ikar nový vzlétl na peruti, z cizích zemí k dálné vlasti přes hory a přes propasti letěl v touhy hnutí... Jako v báji o Tátoši vzlétal ve svět širý, druhům velel: „Vzhůru, hoši, plni svaté víry! Vzhůru, hoši, na lupiče, který doma splétá biče na otce a matky, pod naše se krovy dere, co tam najde, vše nám bere, i náš jazyk sladký! Hubí nás již po staletí, učinil z nás raby – z nás však, nové doby děti, nikdo nebuď chabý. Ve svých srdcích pevnou víru napněme zde v světa šíru 164 odplaty své luky – věřte, že i z dálky světa najdou cestu v prsa kletá, v lupičovy pluky!“ Sílu vléval bratrům do žil, které v srdci nosil, pilnou prací pole množil, které láskou osil. K výšinám, kde slunce hoří, denně vzlétal na svém oři s obrovskými křídly – rostl jeho oheň mladý, rostly jeho druhů řady, nepřátelské řídly. A když poslední byl střelou sražen lupič němý, ucítil i krev svou vřelou z rány kanout k zemi. Druzi jeho zajásali, doma ozvaly se skály tisícerým echem – on jen chvíli v dálku zíral, touhou neúkojnou zmíral dýchat vlasti dechem. Vidět nad Váhem i Hronem, pode štítem Tatry, na polích i v háji vonném 165 nespoutané bratry. Rodnou píseň uslyšeti, radostně jak Nitrou letí, volně, beze stesku – kde dřív jenom žalovala, jak teď v rozjásání cválá v bujném očí lesku. „Ještě jednou na Tátoši do výše se vznesu, vzletím ke Kriváni, hoši, ke Štrbskému plesu.“ Bratři oblétli jej rojem: „Zůstaň, oř tvůj sláb je bojem, mdlá jsou jeho křídla, nedoletí!“ – „Nezůstanu, poletím, by rodnou stranu duše aspoň zhlídla!“ Vzletěl křídly svého oře nad vysoké hory, přes ledovců, sněhů moře – kůň však slábne chorý. Pobodl jej: „Napni svaly, tam již Dunaj proudy valí – za něj, umřít doma!“ Skok – a s koněm jezdec němý v pádu líbá rodnou zemi krvavýma rtoma. 27. IX. 1919.
166

DÁL! DÁL!
(Dr. Edvard Beneš.) Kvapí se schodů a přes dvůr na ulici – s jedné strany Seina, s druhé Saint Germain. Ještě ohlédl se, stín mu přelét líci, v ústech náhle hořkost, jakou chová rmen; ale za okamžik setřel chmuru dlaní, hořkost rychle spolkl, v tváři jak by vzplál, oko zahořelo, ústa v pousmání za pokynu ruky povelela: Dál! A již vůz jak vítr letí po Paříži – ale duch se vznáší do minula zpět: v dobu uplynulou vzpomínkou se hříží, kdy svrh pouta rabská, aby dal se v svět. Ještě zjev mu vyvstal zlatovlasé ženy, který beze slova prosit se jej zdál, ještě cítil v duši pohled zarosený – on však pěst jen zaťal a šel v temnu dál. Zmizel otrokářům, na svobodné zemi vypověděl válku vrahům svobody; v horku dne i parnu, sněhu závějemi vodil svoje druhy v nové pochody, neúnavný za dne, v noci bez oddechu vždy byl v prvních řadách, nikdy opodál, nikdy nezaváhal, v chvatu jen a spěchu za svým cílem mířil přes překážky dál. 167 Neměl jiné zbraně nežli pravdy ocel, kterou vůlí pevnou zkoval v mlat a meč – s pevnou vírou však a minulosti pocel maje na čele se v práci dal a v seč. Stínal hlavy lži a v bašty její bušil, za nimiž se netvor českou krví hřál – časem obraz ženy, jejíž hoře tušil, kmitl se mu... on však útok vedl dál. Kámen za kamenem drolí se a řítí, ve zdech pevnosti již zejí trhliny, jimi do zajetí národů je zříti, lež kde se svými se kryje zločiny. Světu odhalena hněvem jeho hyne... v zříceninách žalář – skutkem, čeho ždál. On však neodpočal, dílo chopil jiné: bořil dřív, teď stavět! Plnou silou dál! Stavěl, kámen svážel za dne, za večera, by měl dům lid jeho jako praotci – úsilím byl život jeho dnes jak včera, pochybnosti neznal, znal jen pevné: chci! Stojí dům; vnitř teplo, ruce neozebou – na cimbuří prapor, jako v dávnu vlál. Tam si odpočine... Prudce pohnul sebou, oko blesklo, ruku vztáh a volá: Dál! Dále jako dosud k předu, bez oddechu, domů sic, však ne tam složit rukou v klín, mech by z pohodlí nám nezarostl střechu, 168 dole u zdi by se neusadil blín! Dále jako děd, jenž pilně pravdy hledal, oči odvrátiti od pluhu se bál, stále k předu mířil, zdržeti se nedal – tak i teď a příště bez oddechu dál! 24.–27. IX. 1919.
169

NÁVRAT LEGIÍ.
V svět vyhnali nás do čtyř stran, my krváceli za tyrany a stávali se hodem vran, co domov zůstal bez obrany... Však náhle slyšeli jsme hlas, jenž volal z uplynulých věků tak ze hlubin, jak v dávný čas když mluvíval Bůh ke člověku. Hněv husitů v něm z dálky hřměl, jak bouř když táhne nade střechy – pláč Jednoty v něm tiše zněl a vyháněných Bratří vzdechy. I šli jsme hned, kam volání nás vyzývalo zašlých rodů – hor do cizích a do plání v boj velký šli jsme za svobodu. A cítili jsme, našich řad že počet dávné stíny množí, nás vítězit i umírat že učí bojovníci boží... My s nimi v boj šli – po boji teď s nimi vracíme se domů. 170 Vlast naše rány zahojí a přitulí nás v stínu stromů. Kdys otroci, teď vítězi se vracíme v kraj sladce známý – duch Bratří z dálných pomezí se po staletích vrací s námi. 14. X. 1919.
171

POUTA.
Pouta nosili jsme dlouhá po staletí, od kolébky k hrobu, z jitra do noci, nosili je muži, ženy, starci, děti – od železných kruhů nikde pomoci. V nohy zarůstaly, poutaly je v kroku, aby chodily jen plaše, nesměle, volný rozmach rukou strhovaly k boku, i těch zmozolených, i těch z úběle. Náhle přišla bouře, burácely hromy, křížily se blesky se všech světa stran; ten se mrtev kácel, ten se vracel chromý – v posled pouta pukla od hromových ran. S rukou, nohou spadla, když se končil říjen, kdy již stromy stály holé, bez plodu – lid, jenž byl vždy týrán, křivděn, opomíjen, provolal v své zemi volnost, svobodu. Jak jest volno rukám bez železných kruhů, jak jest nohám volno bez železných pout! V tanci radostném se družka vine k druhu, všem jest lehko náhle, jenom povzlétnout. Ale síla jakás přec je táhne k zemi, jako když je pouta ještě tížila – 172 marně ve vzduch bijí ducha perutěmi, marně oko pohled k ptáku vysílá. Nelze povzlétnouti. Bloudi, nevidíte, na vašich že duších pouta utkvěla, věky ukovaná? S nimi nevzletíte k výšinám, kde vzniká záře přeskvělá! Strhněte ta pouta, jež jsou hanbou vaší: od těch jsou, kdož bili vaše proroky. Strhněte je v městech, po vsích, na salaši, ať ni duše vaše nejsou otroky! Ať jsou jako ptáci, kteří nebe brázdí, ať jsou jako světlo, které šíří den – ať již nejsme jako ve vězení za zdí, ať jest národ zcela, vpravdě svoboden! 25. IX. 1919.
173

SÝČKŮM.
Houkáním svým, kulichové, neberte nám víru – my věříme v slunce nové, ne v noc netopýrů! Vyšli jsme již z noční hluše, jitro se nám směje – nevolejte v slabé duše červa beznaděje. Nechceme, by děsily je nářky noční sovy – chcem, ať každá radost pije z písně skřivanovy. Svobodná zem budoucnosti před námi tu leží v jitřní záři – noční hosti, zpátky do svých věží! 27. IX. 1919.
174

VĚŘÍM!
Jsme tu na ostrově, vůkol moře hučí, ku břehu se valí v sterém příboji, jako dravá šelma vyje, řve a skučí, bouří prudkou hrozí, že nás rozdvojí, rozčtvrtí a stopí hlubin ve náruči – a já přece doufám, že je veslem zčeřím, až se vysíleno vůkol spokojí, že náš ostrov bídně neutone, věřím! Draví ptáci nad ním krouží ostrých zraků, slídí po kořisti, než se naděje, by se na ni vrhli s nepřátelských mraků – a můj duch se přece bázní nechvěje. Máme šípů hroty, máme kámen praku, srazíme ty ptáky dravé s cizím peřím, místo nich se skřivan s výšin rozpěje, až i mraky prchnou. Nebojím se, věřím! Otrokáře tělo mrtvé kdes tu leží, moru nákazu zde šíří hnilobou, krev nám otravuje, která v žilách běží, jak nás za života trávil porobou, když nás ještě držel za žaláře mřeží – a já zoufale přec v skráň se neudeřím: rychle každý z nás rýč rukou do obou, pohřbít, co je mrtvo! Zdrávi budem, věřím! 175 Potom v ruce pluhy, hluboko vše zrýti, dobrým zrnem osít v době pohody, k cestám štěpy sázet, kolem domů kvítí, nad vše milovat svůj ostrov svobody, ať si malý je, ať příboj se naň řítí – a zřít můžem klidně k budoucnosti dveřím: ještě budem šťastni mezi národy, ještě velcí budem, děj se co děj, věřím! 27. IX. 1919.
176

POŽEHNÁNÍ STARCOVO. (Adolfu Heydukovi.)
Nechci věřit zraku, osláblému věkem, citu vetchých rukou, jenž mi praví to, že mi pouta spadla, jimiž jsem bil vztekem, dokud sílu měl jsem v mládí předalekém, že až rámě bylo krví podlito. A přec pravda je to, na vrcholu stojím, jenž se hochu, muži nedostižným zdál – volný vzduch tu vane, prosycený chvojím, a co vůkol zřím, až vyslovit se bojím: země zaslíbená všude v šíř i v dál! Šťastnější než Mojžíš vidím zemi svatou, stoje na vrcholu hory prostřed ní, dříve v okovech, teď posléz volnou patou, šťasten po bolestech, jimiž vrchovatou měrou dařili mne dnové nesčetní. Stár jsem, bratří, návěj sněhu nade skrání, ruce mé jsou těžké jako z kamene – podepřete mi je, ať se v požehnání vztáhnou nad vrcholem, údolím i plání, nad zemí, jíž slunce vzešlo plamenné! Slunce svobody nám budiž požehnáno, žes nám zasvitlo, když mně se blíží noc! Požehnáno budiž nové doby ráno, 177 kdy, co poutalo nás, náhle zpřetrháno, a nám zazvučely zvony velkonoc! Požehnáním velkým, větším MojžíšovaMojžíšova, budiž na vše časy požehnán ten den, kdy jak z rozkázání všemocného slova vyšla ze žaláře vlast má, sirá vdova, kdy i její syn zas vyšel svoboden! Požehnáni buďte, kdož jste zrodili se v tuto velkou chvíli, v tento velký čas, rosťte nepodobni v tváří každém ryse těm, kdož v poutech rostli, jejichž hlavy lysé ku pokoře skláněl otrokářův hlas! Požehnány buďte všecky příští rody, které na té zemi láska rozmnoží: za dnů slunečních i za dnů nepohody, ať si sladké jim či hořké zrají plody, jen když volni budou, nikdy v podnoží! Požehnána budiž práce všechněch rukou, které na té zemi budou pracovat, ať si rádlo řídí, ať si kámen tlukou, ať si tvoří, co jim svitlo srdce mukou, ať je pod zem žene věčné práce chvat! Požehnána budiž tato jejich země, do níž budou házet hrsti zlatých zrn, která pod tesáky zníti bude temně, 178 k srdcím myslitelů mluvit přetajemně, rodit bor i klas i květy bez poskvrn! Požehnány buďte všecky příští časy, které nad zemí tou v dál se pošinou: co tu zbylo zla a bídy, vše ať spasí, vše ať rozezvučí v chorál jednohlasý, v radosti a štěstí píseň jedinou! Až mé mrtvé tělo zemi tuto zmrví, nad níž ruce mé jste vztáhli, v jejíž lán přejde, co kdys bylo rudou mojí krví – ještě prvky moje šumět budou drvy: Kraji, národe můj, budiž požehnán! 11. X. 1919.
179 POZNÁMKA.
Původní znění sbírek zachovávám i v sebraných spisech. Opravuji toliko tiskové chyby, které zůstaly v prvním vydání (v Písních osvobozeného otroka dokonce vypadla na jednom místě sloka), a sjednocuji pravopis všech textů podle nejnovějšího ustálení. Jen výjimkou zlepšuji rytmus, kde není třeba slovní změny – a jen zcela ojediněle měním vyjádření (v tomto svazku na př. jen na dvou místech). Zdánlivě nesprávný rytmus mnohdy se objeví správným, čte-li se jednoslabičné slovo s důrazem, který má ve větě.
[180] OBSAH:
HRADBY PADAJÍ!
I.
Ukolébavka r. 190513 Žito se vlní14 Hromové dunění slyším15 Duchoborec17 Samson19 To za horami bylo21 Vrátili se!25 Jak se časy mění!29 Armáda30 Příboje34 Dvou světů na pomezí35
II.
Česká pohádka39 Rozsevač40 Ave Caesar!41 10. říjen 190543 Času zub45 Po 5. listopadu 190546 Hradby padnou!48 Čechie49 Blaničtí rytíři50
III. Epilog.
Lesy šumí55
VÁLKA.
Válka61 Po válce64
[181] BALKÁNSKÉ ZPĚVY.
Půl tisícletí (Máj XI. č. 8.–9.)69 Matka Jugovićů (Besedy Času XVII. č. 51.)71 Probuzená síla74 Orlové (Besedy Času XVII. č. 49.)76 Peruštice (Besedy Času XVII. č. 48.)78 Šumí Marica (Zvon XIII. č. 11.)80 Makedonie (Zvon XIII. č. 12.)82 Cařihrad (Besedy Času XVII. č. 49.)84 Balkánská setba (Besedy Času XVII. č. 48.)86 Zvony (Besedy Času XVII. č. 51.)88 My čekali jsme (Besedy Času XVIII. č. 5.)90 Žaloba (Besedy Času XVII. č. 47.)92 Dva zjevy (Zvon XIII. č. 15.–16.)94 Stará píseň (Besedy Času XVIII. č. 4.)97 Mluva Balkánu (Zlatá Praha XXX. č. 14.)99 Matce Jihoslavii (Zlatá Praha XXX. č. 14.)101 Pohádka o draku (Besedy Času XVIII. č. 5.)103 Nová doba106 Když osud tomu chtěl109
PÍSNĚ OSVOBOZENÉHO OTROKA. I. Na prahu země zaslíbené.
Nemluvněti115 Kroky času117 České srdce121 Domů!123 Vítr125 Smutná země128 Mému lidu132
[182] II. V zemi zaslíbené.
Jsme svobodni135 Den radosti137 Masarykovi Osvoboditeli139 President Masaryk142 Charlie Masaryková145 Aloisu Jiráskovi147 Archa Noemova150 Bílá Hora152 Na staroměstském rynku koncem roku 1918155 Bratrské mládeži160 Po roce162 Štefánik164 Dál!167 Návrat legií170 Pouta172 Sýčkům174 Věřím175 Požehnání starcovo177
[183] JAN ROKYTA (ADOLF ČERNÝ) SEBRANÉ SPISY BÁSNICKÉ SVAZEK IV. REVOLUCE obsahující sbírky HRADBY PADAJÍ! VÁLKA BALKÁNSKÉ ZPĚVY PÍSNĚ OSVOBOZENÉHO OTROKA Připojena podobiznu autorova z r 1919 od Maxe Švabinského Kresba na titulu od Emila Holárka Vytiskla Česka grafická Unie a. s. v Praze pro nakladatele Karla Reichla v Praze Vydáno k 10. výročí obnovené státní samostatnosti ve 2050 výtiscích, z nichž 50 na domácím japanu je číslovaných a autorem podepsaných
E: tb; 2006 [185]