NEMLUVNĚTI.

NEMLUVNĚTI. (Jitce Reinerově.)
V čas bouře děl jsi přišlo, v pušek hřmění, ó dive lidské lásky v poupěti, v čas rozpoutaných světoborných dění, kdy lidská smrt a much se stejně cení, v čas pláče, nářků, slzí, prokletí. Kdy otcové a synové a bratří kdes v dáli neznámých nám hor a niv dnem, nocí v ledovou tvář smrti patří, kdy otrok nové doby trpí za tři a zmírá neznám, hlavu nakloniv. Kdy zpustošené země peklem hoří, co jinými se plíží žlutý hlad, kdy tisícům smrt kyne na dně moří, kdy však i trůny chvějí se a boří, jichž zápas věků nemoh rozviklat. V čas bouře, bídy, zoufání a děsu – však také nenadálé naděje, jež jako prvosenka pokraj lesů, jak protěž zkvétá skalním na útesu, kde dosud byly sněhu závěje. Tak zrodila se nám jak ty, ó děcko, když nejméně jsme se jí nadáli, když osud vzal nám, co jsme měli, všecko, 115 když byli jsme jak zotročené Řecko, než Byron k němu vyplul do dáli. Tak milá jest jak Ty, ó dcerko drobná, však stejně nemluvná a tajemná, snům našim rovna a zas nepodobna, jen slibující, radost stonásobná že může vyrůst z ní nám do temna. Ó rosť a zkvétej, poupě nerozvité, naděje naší smavý symbole; ať zaskvějí se krásy tvoje skryté, ať jimi z nevěrců jsou proselyté, ať utěšíš je v zemském pádole! Až rozvineš se vonným června květem a s tebou snad i naše naděje – my, zanechavše tento život dětem, žít budem dále ve vás, vaším vznětem, jenž novým sluncem se vám zaskvěje!... 29. IV. 1917.
116