SAMSON.

SAMSON.
Samson probudil se, strhal okovy, o sloupy se opřel, na nichž palác stojí – marně strážců tisíce se rojí: pěstí jeho řád se řítí světový... Spoutali jej, ostřihali bujný vlas, ve jho spřáhli svalovitou, hrdou šíji – bezmocně se obr v poutech svíjí, bez ozvěny zniká jeho řevu hlas. Zapřáhli jej páni za tahouna v pluh, brázdu oral v tvrdé, kamenité půdě, znaven, hladov padal večer k hrudě, marně vzhlížel k nebi, kde jest jeho Bůh. Pro perly se nořil v mořské hlubiny, země ve útrobách pánům zlato hledal, padal tisíckrát a zas se zvedal pro svých Filištínských úsměv jediný. Palác pánům stavěl tvrdé ze skály, tesal kámen, klad jej jiné na kameny, na krov kácel staré v lese kmeny – se tváří se znoj lil, ruce pukaly. A když s cizí strany přiblížil se vrah, obleh, zničit hrozil skvělý palác bílý – 19 Samsonovi pouta povolili, aby zahnat zlého nepřítele táh. Zahráli mu k boji pochod veselý, v monarchy tvář pohledět mu dali prve – a teď táhni za nás cedit krve, kam ti prst náš ukáže, hlas povelí!... Tak to bylo věky, dlouhá staletí: v hradě střídali se knížata a králi, různé barvy na cimbuří vlály – ale Samson vždy byl stejně v zajetí. Náhle probudil se, strhal okovy, o sloupy se opřel, na nichž palác stojí – marně strážců tisíce se rojí: pěstí jeho řád se řítí světový... 26. VIII. 1905.
20