ORLOVÉ.

ORLOVÉ.
Z orlího hnízda na Černé Hoře slyšeti tepot mohutných křídel – oblétla Lovčen, v dálku se dala rodina orlí ze skalních sídel... Junáci mladí, mohutní muži, v čele jich starci šedivých knírů, – všecko jde v řadách sevřených k boji, v staré své zbraně starou svou víru. Tak jak je kreslil kouzelník Čermák: obočí mocná, pochmurné zraky, sevřené rety, dlaň svírá pušku – stoupají stezkou strmou až v mraky. Jako pták orel v soutěsky hledí, nemluví mnoho, netratí slova – časem jen zazní skalami píseň: Onam onamo, za brda ova! A zatím doma chudoba zbyla, tak jak ji črtal Zvěřina kdysi: rozbitá chata, skrčená, skrovná orlí jak hnízdo na skále visí, v kamení koza zeleň si hledá, zcuchaná sosna k chatě se kloní, 76 stařena pod ní, vtělená bída – nade vším divá bóra se honí... Z orlího hnízda na Černé Hoře slyšeti tepot mohutných křídel – oblétla Lovčen, v dálku se dala rodina orlí ze skalních sídel... Zahoukly pušky, zahřměla děla – doma kdes mnohá zapláče vdova; ale zde v poli v boj volá píseň: Onam onamo, za brda ova! 25. XI. 1912.
77