CHARLIE G. MASARYKOVÁ.

CHARLIE G. MASARYKOVÁ.
Kdos Velký, Tajemný jí v srdce touhu nasil a z vlasti Svobody ji přes oceán ved až k břehům neznámým, kde neklid rost a kvasil, až k země pomezím, jež Evropy je střed. A syna země té, jejž zvolil pro své cíle, jal pevnou za ruku a k ní jej vedl blíž a dal, že řekli si, když jejich přišla chvíle, že spolu ponesou i horko dne i tíž. I šla s ním v jeho zem, jež zemí lva kdys byla, však také zemí snů a zemí kalicha – ji zřela krvácet, jak uniká lví síla a víno v kalichu jak na dno vysychá. V čas její minulý se ponořila v snění, kdy hlas tu zazníval: Jen pravdu miluj, věř – teď muže jejího zní stejné povelení... I vrostla v tuto zem a byla její dceř. Šla věrně s mužem svým, kam Neznámý jej vodil, vše břímě nesla s ním, jež na bedra mu klad – a tiše přijala i mučednický podíl, když osud přinesl jí trny, bol a chlad. A tiše snášela i bolest rozloučení s tím srdcem hrdinným, s nímž v jedno splynula, 145 i úzkost smrtelnou, že zloba každodenní to srdce číhá sklát v tůň bezdnou minula. A tiše trpěla, když dítě za dítětem jí, matce, nepřítel bral v zpupnosti a hrd, co velký její muž kdes bloudil dálným světem, a tiše nesla bol, když pro dítě šla smrt... Však bouřným bušením, ač samo krvácelo, se srdce hnulo jí, když stará její vlast svou nesla Svobodu, kde střelbou děl vše hřmělo a dávný otrokář chtěl nová pouta klást... A její statný muž tu Svobodu v svou zemi tak přived mladistvou, jak kdysi ji, svou choť – a národ jásotem se ozval, dlouho němý, jej Otcem provolal a děl: Veď naši loď!... Tu stojí na přídě – a vedle hlava její, již bolest zbělila, když los byl přetemný – – výš se lvem prapor vlá, jak větrové kol vějí... Stůj dále při obou ten Velký, Tajemný!... 20. XI. 1920.
146