ARMÁDA.

ARMÁDA.
Ze dna moří na východě Dálném, z hlíny před nedávném nasypané na Kvantunu, v Korei a Mandžurii šikují se nesčíslné pluky trupů hnijících a polostlelých, živočichy moře ohlodaných, zkrvavených před tím, roztrhaných stroji, které lidé vymyslili – pochodem jdou tichým, strašidelným pláněmi a vrchy sibiřskými, k Evropě se blíží, středem světa která mní se býti, vzdělanosti výslednicí za tisíciletí, lidstva nynějšího srdcem, hlavou. K dědičce té Indů, Babylona, Parsů, Feničanů, Židů, Egypťanů táhnou v chmurném zamyšlení smrti od východu padlých statisíce, povražděných v boji nevolníků, vzatých rodinám svým, práci, lidstvu, aby nasytil se jícen války, hlad by nasytil se lačných moci. Příšerný to pochod, plný hrůzy... Bubny, potažené lidskou koží, hnáty lidskými jsou rozvířeny. Rachot nedoléhá k uchu živých – ale zvukem beze hlasu budí 30 ze sna věků, z celé minulosti všecky nebožáky povražděné, v bitvách padlé, v žití utýrané, všecky, na něž smrt kdy volal člověk, který z nápoje se napil moci... Kam jen prostírá se lidí země, všude oběti z ní povstávají zahynulé před lety a staletími, ba i vody vše jsou rozvířeny oživenou křivdou, která na dně v zapomnění snila léta, věky... Hrozná armáda ta povražděných tlapou krvelačné šelmy války, padlých v hřmění děl a v salvách pušek, bodákem neb kopím, šavlí, mečem, nebo šípem z luku vymrštěným, nebo mlatem primitivní doby – hrozná trupů armáda a stínů ze všech časů, ze všech pokolení, od nešťastných synů bílých rodů do černochů jimi ubíjených, od postatí přísných, rudých tváří, kdysi pánů světa Kolumbova, od Maorů, zvolna zmírajících, do nejasných stínů pradob lidstva, stínů z národů již neznámých nám – armáda ta nemající konce, pokud sahá paměť lidských rodů, ze všech končin země, dob a časů 31 v tichu zlověstícím k Evropě se hrne, k hradu, na němž za bodáků lesem sídlí v zlatě mocní toho světa, za děl jícny černě zejícími, za šibenic kruhem připravených, za hradbami temných ze žalářů... Příšerně se blíží, neodvratně, žádná střela nemůž zadržeti na pochodu její valné pluky – – za ní moře hučí přehluboké, široširé, dálné, nepřehledné, moře krve marně prolévané – – nad ním vichr letí stenající, vichr vzdechů, jež kdy vycházely z lidských prsou v mukách marné smrti... Slyšte neslyšitelný ten pochod, vizte neviditelné ty pluky, kdož jste vládu světa uchvátili, kdož jste vraždili a vyssávali, kdož jste žili jiných krví, duchem od dob, zniklých v mraku minulosti, do večera pozdní doby naší!... Nezachrání zdi vás, příkopové, nezachrání stroje smrtonosné – na stěny již vašich skvělých síní nová doba píše: Mene, tekel... 32 Armáda se blíží nejhroznější: smrt, již ve svou službu zapřáhli jste, proti vám ty pluky shromáždila... Padnou jimi hradby vaší moci za večera naší pozdní doby – probudí se nové doby ráno, v níž nebude žezla ani meče, v níž nebude pánů ani sluhů, v níž jen budou lidé lidských duší naší chmurné doby vzpomínati, jako na sen těžký vzpomínáme... 18.–19. X. 1905.
33