MLUVA BALKÁNU.

MLUVA BALKÁNU.
Salvy děl a pušek, řinkot zbraní, krev, jež ráda teče z bílých skrání, pochod od pohoří k pohoří, děs a útěk vraha před mstiteli, kteří dřív jen v bezmoci se chvěli – vše to divnou řečí hovoří. Rozléhá se do evropských lánů, k břehům Baltu až i okeánu jako neodbytné svědomí – na hrady a na paláce buší, mocným násilníkům hřímá v duši, že se každé pouto rozlomí. Že není té moci ani slávy, jež by mohla držet lidstva davy v okovech a bídě na věky – že i upoutaná po staletí peruť konečně přec jednou vzletí ve volnosti prostor daleký... Řeč ta také k nám zalétá věru: Hoj, vy bratří dálném na severu, slyšte od Balkánu volných zpěv! Také vy své Kosovo jste měli, jako my svůj západ zkrvavělý, když byl zraněn vaší země lev. 99 Také jeho v cizí pouta jali, také vaše rody umíraly v otroctví a cizích na nivách – také vy jste vzbudili se ze sna, také v luhy vaše přišla vesna, po níž děd i praděd marně práh. Ale jako naše – plná chladu, že v ní mrznou bílé květy v sadu, že v ní houstnou mlhy v krůpěje, že i duši mraky zaléhají, za nimiž se slunce věčně tají, nikdy v jasný kraj se nesměje. Ale neklesejte, vzhůru skráně, za dnů chmurných kujte vhodné zbraně, buďte stále k boji hotovi. Dnes neb zítra bouře přižene se, jarní příval na nivy se snese, uvolní svit slunce duhový! 24. XI. 1912.
100