VRÁTILI SE!

VRÁTILI SE!
Do krajů dálných, nehostiných, mráz kde má vládu dlouhou, krutou, se smutné braly karavany po širých stepích velké Rusi. Kruh kozáků je uzavíral – a uvnitř v smutné této hradbě se zvolna smutný zástup šinul: druh řetězy byl s druhem spoután, jichž ostré chřestění jen znělo v chlad ponurého kolem ticha, v něž nikdo slova nepromluvil. l stráže táhly bez hlesnutí. Jen cestou dobří ruští lidé, když shlédli smutnou karavanu, se za ní teskně zadívali a povzdechli si: Nešťastníci! A karavany dále táhly kol měst a vísek, kolem dvorců, kol žírných polí rodné země, po širých stepích, nekonečných, dál středem hvozdů rozšuměných, kol březin stále zamyšlených, kol cerkví o zelených báních – dál táhly dlouhé dni a noci, po dlouhé týdny, po měsíce, až v neznámé ty, pusté kraje, kde před nimi již na tisíce 25 životů mřelo v zoufalosti, kde před nimi již na tisíce zhynulo bratří, otců, dědů za smělé sny své o svobodě, o vlasti volné, nepoutané, o lidských právech, lidském žití... Šly tisíce tam bezejmenných, jmen slavných šli tam s nimi lidé – a všichni velcí v utrpení šli zmírati tam v mrtvé domy, kde rodilo se naříkání a zlořečení, proklínání... A zdálo se, že všecky slzy tam marně, marně, marně tekly, že zoufalé vše proklínání tam marně, marně, marně znělo v studených kobách zamřížených i v dolech pod bezcitnou zemí... Kdo slzeli a volali tam, ti dávno, dávno zahynuli, a jiných zástupy tam přišly dál tatáž přetrpět tam muka – a doma národ marně toužil po svobodnějším oddechnutí, vše dále šlo jak od pradávna, vše snahy ničím končily se jak věčné, marné pachtění se s balvanem, horším Sisyfova... 26 A náhle země duní bouří, jak v základech svých by se třásla. A chvěním země balvan hrozný se náhle octl o kus dráhy, kam řada pokolení marně se snažila jej odvaliti – žel, cestou zdrtil na tisíce těch, kteří odvalit jej chtěli, i kteří práci překáželi. To od východu orkán zavál z těch končin dálných, nehostiných, kde mrazem, steskem, zoufalostí zástupy mřely nešťastníků – to věkovitá proklínání se náhle vichrem přivalila a sloupy stavby podvrátila, v níž vězni byli národové... Ty všecky kletby přišly zpátky, svou silou balvan odvalily, svou strašnou silou rozdrtily odvěkou hydru tisíc’hlavou, jež hroznou, neodbytnou můrou ležela na otčiny prsou a dusil v nich volný oddech... A nyní celou, velkou Rusí se nese volné oddechnutí... 27 Tak z dálných krajů na východě, kde zhaslo vezdejší jich žití, zpět domů přišli – nešťastníci... 30. VIII. 1905.
28