KDYŽ OSUD TOMU CHTĚL...

Jan Rokyta

KDYŽ OSUD TOMU CHTĚL...
Když osud tomu chtěl a moci nečisté, by v proudech vaše krev se za svobodu lila, ač tolik ze svých žil již pro ni dali jste – kéž poslední to byla již oběť krvavá, kéž květy zlatisté vám z polí vykvetou, kde reků padla síla! Kéž pro vše příští dny byl poslední to boj, v němž Slovan přinucen byl rozdávati rány, smrt nejen přijímat, však nést i v cizí voj – on, jemuž pluh a brány jsou milejší než meč, mír nežli nepokoj, jenž nikdy nevraždil pro cizí země lány! Kéž klidně dál by moh svůj polem řídit pluh a vůní opájet se rozrývané hlíny, a zrní rozsévat, jím nový házet vzruch do kypré oraniny, by vůně života zas naplnila vzduch, kde nyní vláčejí se temné smrti stíny! Kéž z bojišť krvavých by věčný vyrost mír, strom, zlatá jablka jenž v koruně své rodí, by ptáci zpívali, kde chmurný netopýr teď strach a hrůzu plodí, by z oživených měst zněl souzvuk zlatých lyr a píseň lodníků na moři s plných lodí! 109 By místo požáru, jenž zhoubu šíří teď, vzplanula hranice, jež svítila by v noci a měnila ji v den – zářivá odpověď té černé pekla moci, jež lidstva svobodě žalářní staví zeď, by k slunci nemohla, jasnému svému otci..otci... 9. II. 1913.
110