POUTA.

POUTA.
Pouta nosili jsme dlouhá po staletí, od kolébky k hrobu, z jitra do noci, nosili je muži, ženy, starci, děti – od železných kruhů nikde pomoci. V nohy zarůstaly, poutaly je v kroku, aby chodily jen plaše, nesměle, volný rozmach rukou strhovaly k boku, i těch zmozolených, i těch z úběle. Náhle přišla bouře, burácely hromy, křížily se blesky se všech světa stran; ten se mrtev kácel, ten se vracel chromý – v posled pouta pukla od hromových ran. S rukou, nohou spadla, když se končil říjen, kdy již stromy stály holé, bez plodu – lid, jenž byl vždy týrán, křivděn, opomíjen, provolal v své zemi volnost, svobodu. Jak jest volno rukám bez železných kruhů, jak jest nohám volno bez železných pout! V tanci radostném se družka vine k druhu, všem jest lehko náhle, jenom povzlétnout. Ale síla jakás přec je táhne k zemi, jako když je pouta ještě tížila – 172 marně ve vzduch bijí ducha perutěmi, marně oko pohled k ptáku vysílá. Nelze povzlétnouti. Bloudi, nevidíte, na vašich že duších pouta utkvěla, věky ukovaná? S nimi nevzletíte k výšinám, kde vzniká záře přeskvělá! Strhněte ta pouta, jež jsou hanbou vaší: od těch jsou, kdož bili vaše proroky. Strhněte je v městech, po vsích, na salaši, ať ni duše vaše nejsou otroky! Ať jsou jako ptáci, kteří nebe brázdí, ať jsou jako světlo, které šíří den – ať již nejsme jako ve vězení za zdí, ať jest národ zcela, vpravdě svoboden! 25. IX. 1919.
173