ZVONY.

ZVONY.
Padlo carstvo srbské, padlo na Kosovu, příkrov smrti nad ním v šíř se rozestřel – zvony zazněly mu naposledy k rovu, když je zahubilo tisíc ostrých střel. Naposled se zvony ještě rozhučely, lkaly nade hrobem, bily k poplachu – kde dřív zníval slavně, teď zněl hlas jich ztmělý, než je uchvatitel strhl do prachu... Smutně stály věže, smutně stály báně, tiše pohlížely v zardousený kraj – lid se tiše scházel, kde byl stánek Páně, o bývalém carstvu vyprávěl si báj. V poutech celé rody marně krvácely, nad ubohou zemí černý mrak se tměl, k zemi lid se shýbal pod břemenem čely – guslar však mu dále starou báji pěl: Stará srbská síla Marka Králevice že jen v sestry Víly dříme náruči, že se od Kosova Srbstva na hranice zase jednou zvony slavně rozzvučí. A ta síla vstala, zem že zachvěla se od dupotu koní, od hřímání děl – 88 kde Srb pánem býval, bude pánem zase, jako starý guslar stokrát pověděl. Až boj skončen bude, až se duha sklene, na radlici bude palaš překován – živé zrno padne v pole zkrvavené, novým osením se zazelená lán. Děla, která pomstou za Kosovo hřměla, na kov rozlijí se, v zvony promění – a zem, která věky tiše snila, celá rozzvučí se zněním zvonů Vzkříšení!... 8. XII. 1912.
89