DOMŮ.

DOMŮ.
Domů!... Čarovné to slovo padlo konečně! Ve všech srdcích tkvělo jako jádro v skořepině, na retech se chvělo, v duších táhlo společně, jako v ševelení táhne vítr po sítině – ale jako by je v poutech mělo mocné kouzlo, jádro nevypadlo, slovo se rtů neuklouzlo... Až ráz pěsti zdrtil slupku, že se rozlétla, zlomil kouzlo, jádro vyrval ze tmy do světla, vítr vznesl ze třtin ke korunám stromů – a les hučí a ret každý volá: Domů, domů! Jako z dusna, jímžto úd i duše zemdlívá, jako z mračna, které můrou letí nad krajinou, když se náhle kmitne blesku stuha ohnivá, osvítí vše prudce oslnivou září sinou, hromu třeskem vzbudí všecky ozvěny, jež spaly, vzbudí bouře hlas, jenž letí od hor k horám v dáli, vichry vzbudí, všecky spící hvozdy rozšumí – tak to u nás šlehlo teskné, chmurné do dumy, a již od hor k horám letí burácením hromu, sterou ozvěnou a hlasem bouře: Domů, domů! Co vše zní v tom slově, v jaké sahá hlubiny! Skřivan s písní vzlétá nad osení širé lány, dole s polí dívčí popěvek zní nevinný, s Beskyd fujar tóny zvučí v seker duté rány, od Šumavy z dávna dudy bručí ze hluboka, 123 dumné podtatranské zpěvy slzy loudí z oka, českých bratří píseň steskem srdce probodá, „kdož jste boží bojovníci, jeho národa“národa,“ jako průvod varhan hlučí z dálky věků k tomu – a vše v jedno volání se slévá: Domů, domů! Domů za hradby, jež pravěk země postavil, aby muže chránily i ženy, děti slabé, domů v nivy, vrch i dol, jež předek oslavil, kde se valí Hron i Morava i Labe, domů, kde v stín Sudet, Šumavy i Tater schován od věků žil, oral, trpěl, dumal Čechoslovan, domů z cizích dvorů, cizích od vrat, od dveří za svůj práh, v svou chatu, v svého sadu zášeří, nikde nežebrat již, neotročit pranikomu, všecky hlavy, všecky ruce, všecky síly domů! Těsně k druhu druh a k ruce věrně pravici, zpátky navraťme se k domácího ohně žáru, kdož jsme byli bludní, hledající poutníci, zpátky třeba k chudé hroudě, třeba k suchopáru, zpátky k vlastní duši, která nad spoustou a tříští most nám sklene z velké minulosti v blahé příští: jasnou hvězdu na očích, jež předkům zářila, mlatů, pluhů, štětců, per se chopme, do díla! Velká doba kráčí v zbrani třeskotu a lomu – v pevný šik se srazme, na rtech heslo: Domů domů! 24. X. 1917.
124