PRESIDENT MASARYK.

PRESIDENT MASARYK. (K jeho sedmdesátým narozeninám.)
Duch dějin Velké rodí, jakých světu třeba, by nebyl jako stádo bez pastýře lid: vším odkojí je v život, vším je odkolébá, čím sám je naplněn a z čeho sám je slit. Dal Židům Mojžíše, i Josua jim zrodil, by budili je, posílal jim proroky – až toho poslal, jehož největší byl podíl, v němž vše se slily proudy, řeky, potoky. Nám Husa dal, by pravdy pochodeň nám vznítil, a Žižku, aby za ni národ vedl v boj, dal Jiřího, když dům se nad hlavou nám řítil, by zachytil jej před pádem a řekl: Stoj! A dal nám Amose, když dům nám cizí vzali, když vraždili nás, otročili, hnali v dál – by víry vléval tam, kde síly umdlévaly, že není konec všemu, byť se koncem zdál. A když se plnil čas, jejž vyměřil duch světa nám k putování smutné, zprahlé na poušti, kam neved Mojžíš nás, kam hnala ruka kletá; když vzešla znamení, že Bůh nám odpouští, že přišla hodina, by věštba Amosova se naplnila, jak ji jeho viděl duch – 142 vstal Velký mezi námi, jehož těžká slova nás dávno krušila a ostrý zrýval pluh. Co síly v otců zemi, všecku v cévy vstřebal, co pravdy v duchu světa, všecku z něho vssál – zvuk drsný jejích slov se přímo hlásat nebál a v hluku odporu jak Tatra v bouři stál. Co jiné jímal sen, on pátral bdělým zrakem, neb v dálce blížící se bouře tušil řev – a když ji shlédl rychle černým letět mrakem, vstal, kam jej volal Duch a spravedlivý hněv. Klid hvozdů šumavských a skalných Tater štítů, hloub dálek polabských i hloubka mořských ok, i tvrdost granátů s hrou čistou jejich třpytu – vše bylo v něm a vedlo každý jeho krok. Bouř války zuřila a státy otřásala – on měl svůj klid, ač mocní chvěli se jak list; hloub jeho stačila, když bouř v ní zasahala, on tvrdě v boji stál a vyšel z něho čist. A navrátiv se s ratolestí lauru z boje, v hrad českých králů vešel jako ve svůj dům, jenž temný v českou noc se díval chmurně stoje a bez pomoci hledě k českým osudům. Zde světlo vznítil – okna ve tmu zazářila a svit se linul v Prahu z mlčelivých zdí, 143 by důvěra se v žilách, v srdcích rozproudila, že Velký kdos dnem nocí nade všemi bdí. Že kdos, jenž stal se doby naší výslednicí, v němž věků stesk i touha vzrostly na vrchol, v nějž vtělilo se, co chtěl tisíc po tisíci – jak strážce majáku nám světlo vrhá v dol. Že sídlit bude tam již po vše příští doby, nám světlo ostříhat, by ved nás jeho svit, a tváří starostnou, již úsměv lásky zdobí, i v životě i z dějin shlížet na svůj lid... 22. II. 1920.
144