ROZSEVAČ.

ROZSEVAČ.
Vyšel rozsevač, aby rozséval. Po roli krokem těžkým se ubíral, plnou hrstí bral zrna obilná, štědře házel je v zemi zkypřenou, vlastním již potem hojně pokropil, jakož jest psáno: V potu tváři své chléb budeš jísti této na zemi. Půda rozrytá jarem voněla, v slunci dýchala tuchou klíčení – v mysli člověka osení vzcházelo, jarním větrem se vlnilo zelené, v slunce polibcích vymetalo klas, rostlo, zežloutlo, kose uzrálo, stodole dalo stonásobnou žeň. Kráčel rozsevač, za ním bílý stín s korunou z trní ve skráň vtisknutou, s rukou zvednutou tiše k žehnání, aby se splnil rozsevačův sen. Chmurný opodál stín se rozchechtal, chtivě vyšinul drsnou pravici, vztáh ji nad pole, jak by říci chtěl, jemu tučná že patří z toho daň, čemu stín bílý vlídně požehnal... 10. VIII. 1905.
40