ŠUMÍ MARICA...

ŠUMÍ MARICA...
Šumí Marica okrvavená, Balkánem války ozvěna stená – vůz její letí v údolí s hor, vichrem jej žene Bulharů sbor. Spřežení divné před vozem letí: zástupy starců, dívek a dětí, junáků, mužů, stařen i žen, zsinalý každý a okrvaven. Mrtví to vstali z nesčetných hrobů, volali k pomstě za divou zlobu neslyšným hlasem, však ostrým jak meč, jdoucím až k srdci a zvoucím je v seč. Byl to hlas pěti minulých věků, byl to hlas krve, plnící řeku, byl to hlas smutku, jenž oblakem skryl černavým Balkán i Rodop i Ryl. Dítěti zníval z mateřské písně, do snění lásky zapadal přísně, do práce Bulharu ponuře zněl a ještě do hrobu za ním se chvěl. Před vozem zní teď, v boj jenž se řítí, na němž se lesklé bodáky svítí – 80 za ním jdou, ve zracích posvátný hněv, junáci, na retech válečný zpěv. Jdou, kam jim zjevy před vozem kynou; na sta jich padá, tisíce hynou – v čele však stínů, zjevů těch král, Christo jim Botjov kyne: Jen dál!... Šumí Marica okrvavená, Balkánem války ozvěna stená – heslo z hor vrací se na tisíckrát živých i mrtvých: Na Cařihrad! 21. XI. 1912.
Poznámka: Christo Botjov (Botev), bulharský básník revolucionář, padlý v povstání r. 1876. 81