ALOISU JIRÁSKOVI.

ALOISU JIRÁSKOVI.
Duch světa že nám velké věci chystá, my nevěděli ve svém spoutání – jen cítili jsme, těžkých roků tři sta jak dobíhá, co dolů po stráni nás ženou. Že již osud jinak velí, my nevěděli. Duch zatím, který kolo dějin řídí, už rozděloval borcům úkoly: těm kázal, po nových ať cestách slídí, těm lámat štěrk, jejž noha nezdrolí, těm meče kout – a jinému, jak ptáci ať zpívá k práci. Ty měl jsi svědomím být svému lidu, by nezapomněl minulých svých cest, by neztratil snad v pachtění svém s vidu svých z dávna ve vysoku hvězd, však ani hříchů, pro něž vrazi podlí nás k smrti zbodli. A byls nám svědomím, jež z věků šera, kam světluška jen kmitne pověsti, až do dnů vedlo nás, jež byly včera; vše ukázalo: štěstí, neštěstí, i stín i jas, i vrcholy i doly, co těší, bolí. 147 Tys praotce a dědy oživoval, dal mluvit jim a žít jak před věky: zas opíral se otec pravdy o val, zřel s jejích věží v obzor daleký, ved o ni boj i o svou drahou zemi, sevřenou všemi. Zas pro ni Hus šel na hranici v plamen, zas pro ni mřeli páni na rynku, zas krve lidu hojný tekl pramen, zas bratří, v srdci svatou vzpomínku, šli pro ni v dál, neb doma s ní se kryli, by nezbloudili. Zas knihu českou tiskly tvrdé dlaně, když temno naše kraje zastřelo – a z knihy zase vzešlo světlo v pláně, kde vládla noc, zas horké nad čelo se povzneslo a vedlo z temna hrobu nás v novou dobu. Když přišla v hřmění děl a v hrůze války, nám Tvoje kniha nesla útěchu, šla s námi v bojů děs i v cizí dálky, a doma místo chleba pod střechu my nesli ji a živili z ní duše v tajemné tuše. A když se přiblížilo vykoupení, co snili jsme, když bylo v dosahu, 148 když svobody jsme zřeli světlo denní – kdo jiný za nás říc měl přísahu než ten, jenž mluvil blýskáním a hromy nám do svědomí? Tys přisahal – i my Ti slibujeme, že duchem tím se naplniti chcem, jenž mocně volá z knih Tvých řady němé, jenž chodil dějinami s praotcem a ožil v těch, kdo z našich vedli rodů boj za svobodu. Buď zdráv, Ty posle dávných našich zoří, Ty syn žehnaného Pádolí, zři šťasten v kraj, jenž novým jasem hoří, viz, jak, co bolelo, snad přebolí a jak Tvůj lid, až naplní se klidem, jest novým lidem! 11. IV. 1921.
149