SMUTNÁ ZEMĚ.

SMUTNÁ ZEMĚ. (Památce Frant. Hradeckého.)
Smutná země. Kudy zdiven kráčíš po ní, všude tušíš velké minulosti dech; v zadumání skráň svou všude ve dlaň kloní, na vrších i pláních, na omšených zdech. Přítomností chmurnou, z níž se bolest prýští, blesky křižují se, z hloubi duní hrom, přítomností chmurnou blíží se k ní příští, jehož kroky tuší tráva, stvol i strom. Minulost je tuší, duše této země, z dlaní hlavu zdvíhá, kterou pokryl sníh, poslouchá, co blíží se to přetajemně přes pomezní hory, nivou, po pláních. Člověk jenom, který na té zemi oře, zrno v zemi vkládá, sžíná zralý klas, necítí té země bolesti a hoře, netuší, co tajný mluví k němu hlas. Netuší, že kdesi žití u kořene, který v zem tu vrostl, nový vzniká ruch, z hlíny, která voní, z větru, jenž se žene, praotcův že k němu vážný mluví duch. Nepřítel jak v Písmě přišel, v srdce jeho mezi pšenku zlatou vhodil koukole – 128 černá zrnka z rukou nepřítele zlého zdusila, co zasil otec na pole. Co tam kdysi rostly, všecky dávné ctnosti, které praotec tam za praotcem klad, všecky udušeny, všecky v minulosti – místo nich tam bují po mamonu hlad. Královstvím kdys božím slula země tato, božím bojovníkem býval její lid, svatou knihu střehl nad poklady, zlato, z labyrintu světa prchal v srdce klid. Nebylo v něm chudých, býval bohat láskou, nebyl tvrdým kovem, který dutě zněl – nyní o dar země s cizí kupčí cháskou, na soucit i lásku, na vše zapomněl. Zmírající bratr marně chleba prosí, zatvrdil se v srdci člověk země té; cizí bída jeho oka nezarosí, slepotou jej stihlo kouzlo prokleté. Ústa každodenně o chleba se modlí, ale srdce neví, čím ret hlaholí – za chléb od žebračky sukni přijme podlý, jímž mu požehnáno bylo na poli. Jeho děd i praděd po věky pil drahné nápoj úkoje a síly z kalicha – 129 vnuk den po dni více po mamonu prahne, čím víc pije, tím víc hrdlo vysychá. A čas velký kvapí, blíží se a blíží přes moře a pláně, od hor k pohoří, těm, jež přibíjeli k potupnému kříži, o životě novém k duším hovoří. Všem jej slibuje, kdož duchem budou velcí, rukou bez poskvrny, srdcí z úběle – neslyší jen hlasu jeho zatvrzelci se znamením lidské šelmy na čele... Smutná země čeká, spřádá věčné dumy – zda jí porozumí pozdní její vnuk? Pochopí, čím její žitné lány šumí, co se z lesů vznáší, vůní táhne z luk? Oči minulosti v srdce zatvrzelá dívají se vážně, pevně, upřeně – nad nimi se klenou rozbrázděná čela, pod nimi jsou údy v selské haleně. Hledí na potomky, zda se kouzla sprostí, zdali ze svých srdcí koukol vyplení?... Hodina již bije – kroky budoucnosti k zemi té se blíží v bouře dunění... Ona čeká s dechem utajeným v hrudi, v žilách krev jí proudí věky prolitá – 130 čeká, z omámení zda se pravnuk vzbudí, když jí po staletích jitro zasvitá... 20. VIII. 1918.
131