HROMOVÉ DUNĚNÍ SLYŠÍM...

HROMOVÉ DUNĚNÍ SLYŠÍM...
Hromové dunění slyším pod zemí; zdá se mi, půda se od něho chvěje, jako když rovinou, stepí, pláněmi v dálku, jež na konci obzoru zeje, tisíce ořů divokých letí, přírody volné poutaných dětí, kteří teď rázem řemení strhali, ve sluch svých hlídačů divoce zaržáli, volni se rozlétli po stepi do dáli! Kdo je teď v divokém rozběhu zadrží, uzdu jim hodí a spoutá jich síly? Bezmocni strážci, člověk jak nad strží, nad horským potokem, proudem když šílí, napojen zimy bílými sněhy divoce řítí se skalními břehy, svaluje balvany v propasti bezedné, kam lidské oko přenikdy neshlédne, ba ani sluneční paprsek v poledne. Pusťte se za nimi, kdož jste je poutali, zadržte bystřinu po zimě v proudu! Kopyta ořů vás roznesou do dáli, voda vás odplaví k božímu soudu! Kopyta tvrdá jsou, člověka zdrtí, boží soud děsný je, hroznější smrti... 15 Kopyta po vašich tělech se rozletí – Bůh, jak jste s kněžími kázali dítěti, odsoudí k věčnému, bez konce prokletí!... 26 VIII. 1905.
16