AVE CAESAR!

AVE CAESAR!
Jdou vítat satrapu, jenž vše jim vzal, i zem, i svobodu, i lidská práva – teď z boží milosti jest jejich král, i řvou jich hrdla: „Hlava tvá buď zdráva!“ A město v červený se halí háv, jak v pohádkách jsme slýchali to děti – a v brány jeho spěchá pestrý dav, by štěstí měl tvář cara uviděti. Vše zapomenuto, čím zbičoval tu zemi, národ, práva jeho prostá, co daní krvavou si od nich vzal – vše poníženě jde teď vítat hosta. Jak sídlel by zde jenom blahobyt, jak bída by je všecky nesžírala – teď celé město jeden lesk a třpyt a z očí bezstarostný oheň sálá. Jen štěstí míti carskou uzřít tvář, jen moci ve prach skloniti se před ní – dnes vládu lesklé pozlátko má, lhář, ať skryje s životem náš zápas všední!... Již blíží se, slyš z dálky volání! Vše ve prach čela, bláto ve špinavé – 41 ať v nebe zahřmí vaše vítání, ať slyší Caesar otroků svých: ave!... A dobrý pozor, carští biřici, na tvrdé postavy jak duby v hvozdě, na pěsti zaťaté, zrak jiskřící vše zjímejte je, dokud není pozdě! Ať nepobouří carské otroky, jež bičem nyní carská vůle řídí – sic až se vrátí vládce vysoký, zde místo plaché zvěře najde... lidi! 3. IX. 1905.
42