PROBUZENÁ SÍLA.

PROBUZENÁ SÍLA.
Zřel jsem Dalmatince: jonák jako hora, trpaslíček pansky řídil jeho ruch; pidimužík káže, obr klidně orá – Síla upoutaná, jíž je Bída druh... Vždycky jsem si myslel: kdy se tato Síla spánkem upoutaná, kdy se probudí? Kdy k ní z báje přijde posestrima Víla, by ji navrátila obří do hrudi?... A již přiletěla jako bouře jarní, obra probudila ve tvář pocelem – co dřív byly v čele jenom snové marní, to chce jonák míti živým údělem. Ruka jedna sice ještě beze vlády, jedno oko ještě mdlobou přivřeno – ale to, co vstalo, dobývá již hrady, sahá po tom, co mu dávno souzeno. Co mu dávno bylo násilníkem vzato, když mu na Kosovu vypad meč i štít, co mu bylo krví dávných otců svato, chce teď probuzený zase zpátky mít! Zpola probuzená Síla Prizren vzala, staré Skoplje se jí vzdalo v pokoře – 74 půda, na níž spala, těsná jest jí, malá, jako vichr volá: Vzhůru na moře!... Slyším toto heslo v dálce na severu, myšlenka mi maně hlavou proletí: což až věčný Osud pošle Vílu dceru probudit, co ještě dříme v zakletí! 17. XI. 1912.
75