LESY ŠUMÍ.

LESY ŠUMÍ.
Širé lesy šumí, šumí... Zdá se, z dálky předaleké přichází blíž zkazka temná, od koruny ke koruně valným lesem blíž se blíží, až přeletí nade hlavou – a zas korunami letí v jinou dálku předalekou, přenesmírnou, přetajemnou... Zdá se, letí z šera věků, z temných dálek minulosti, v pralesích kdy nekonečných jiné stromy divných tvarů vějíře své rozkládaly, nad panenskou ještě zemí kývaly se, šumívaly. Tvorové v nich obrovití, přepodivní, nevídaní skrýše měli, boje vedli, rodili se, vymírali. Ubíhala tisícletí, přicházely jiné rody, jiné lesy jiných tvarů šuměly jim nad hlavami, o pralesích dávných věků zkazky sobě vyprávěly, o životě vyhynulém, 55 po němž nezbyla ni báje, ale jehož prvky věčné byly krví nových tvorů, byly mízou nových lesů... Až věčnosti hlavou sivou zatanul sen o člověku. A pralesy nových věků nad lidmi se rozšuměly, nad pralidmi šeré doby, utonulé v minulosti. Z oněch věků předalekých, kdy se v lesích ukrývalo první lidské pokolení, podobné spíš plaché zvěři, přes doby, kdy první větev ulomila lidská ruka proti šelmě na obranu, kámen k větvi připojila, kladivo si urobila, první dřevo porazila, první chatu postavila, první oheň roznítila, první slovo vyslovila – zkazka lesů letí, letí přes věky a tisícletí k chrámům zniklé Atlantidy, ku pagodám pradob Číny, k pyramidám faraonů, ku mramorům starých Athén, 56 k chrámu krále Šalomouna... Letí v čas, kdy příliš záhy Kristus přišel lidi učit o lásce a o bratrství – a kdy za to bratry svými vyzvednut byl v mukách na kříž... Dál, kdy pro Něj vyznavači krváceli, umírali, dál, kdy zatemnělým mythem stal se novým pokolením, která mečem vraždila se ve znamení Jeho kříže – dál, kdy v ohni na hranicích životy své skonávali, kdo se odvážili hledat skrytou pravdu Jezu Krista... Letí dále, v nové věky, kdy z těch hranic světlo vzplálo, které v požár zmohutnělo, v bílý požár očištění, v jasný požár osvícení, učící nás hledat pravdy... Letí dále, šumí, šumí o křivdách a o násilí, které mocní rozsévali, o vzdoru, jenž klíčil skrytě z toho zrní kamenného, o zoufání, proklínání, zubů, pěstí zatínání... 57 Blíží se a blíží, blíží, v mohutný až chorál vzrůstá o zmatcích a utrpení naší rozechvěné doby – a již dále zkazka lesů letí naše na životy, v časy příštích pokolení, zakryté nám budoucností, v nichž tušíme dunět bouři, jak když kácejí se trůny, jako když se stavba řítí věky chybně postavená. Letí v doby jiných lidí, nespoutaných, nevězněných, letí v doby volných duší nikým jiným ovládaných, svobodných, jak duch být může, prozářený světlem pravdy, povznášený křídlem lásky k sluncím dobra, k hvězdám krásy... Letí, letí, slábne, slábne, ve věčnosti kdes se ztrácí, kde jest v mlhách utajena lidských běhů výslednice – která zárodem se stane nových, netušených žití v světů věčném kolotání, proměně a přetváření... 11. VII. 1905.
58