PO VÁLCE.

PO VÁLCE.
Děl bouře dohřměla a střelba hlavní, i řinkot šavlí, polnic hlaholy – ti, vůdcové jež dovedli sem slavní, zde rozmetáni leží po poli. Jich bledé, zkrvácené tváře straší a k nebi trčí pěsti zaťaté – druž krkavců se k děsným hodům snáší k té pláni, statisíci proklaté. A mezi trupy tisíce se svíjí těl poraněných v muce největší – sten z hrudi sevřenou se dere šíjí, ret osudu i králi zlořečí... A v mlhách, jež se za večera zvedly z brázd, čerstvou lidskou krví napitých, stín za stínem se plíží němý, zbledlý – zděšené, smutné duše zabitých... A mezi nimi duše bloudí živých, jež hrozná úzkost z těla vyhnala, z žen mladých srdcí, z ňader matek sivých, jež bolest sedmi meči proklála... V svém stanu vůdce vítězů list píše, s nímž zvláštní kurýr k vládci pospíší: 64 „Hold králi nerozborné, mocné říše, buď pochválena moudrost Nejvyšší! Ty vítězem jsi, milostivý králi, nepřítel v zmatku divém utíká, Tví vojáci zdí pevnou v ohni stáli – a ztráta lidu též je veliká. Však tisícové v štěstí umírali, když smrt je brala v střelby dunění – vždyť životy své v oběť nesli králi, krev jejich v slávu se mu promění! A ranění, jichž plny lazarety, už zpola bolestí svých necítí, když Boha chválí zbledlé jejich rety, že pro Tebe krev směli cediti... A tak Tvá Milost, králi, k lidu štěstí, jen k blahu poddaných vše obrací: Tys válku zavolal, by Mír moh zkvésti – ó šťastní mrtví, šťastní mrzáci!...“ 21. X. 1905.
65