PŮL TISÍCLETÍ...

PŮL TISÍCLETÍ...
Půl tisícletí bídy, muk a stonů – když na Kosově poslední pad rek, byl uchvatitel pánem milionů a syn té země rab a pouta vlek. Půl tisícletí nářku, slzí, štkání v těch skalinách a polích, kde stál Srb, Bůh mlčel na modlitby: Smilování – a tyran odpověď měl krátkou: Trp! Půl tisícletí krev se v proudech lila, kde zřítilo se carství Bulharů – květ junáků, jichž upoutána síla, teď proměněn byl v stáda soumarů. Půl tisícletí mřela pokolení, věk krve plodil bídy století – a zdálo se, že bídy konce není, že nad Balkánem věčné prokletí. A náhle vzbudila se síla lidu, vstal, o němž pěli, Marko Králevic – lid, jenž měl poslušně nést věčnou bídu, teď proměnil se v národ lvů a lvic. Kdo v otroctví byl, hrdě zvedl čelo, jde pánem, kdo měl rabem umírat, 69 zpěv jeho zní, kde úpění jen znělo, a hrdé heslo: Soluň! Cařihrad!... Slyšíte volání to vítězovo, kdož jímali jste národ v okovy, kdo poutali jste svědomí i slovo a chystali jim smrti příkrovy? Slyšíte, kdož jste těmi pouty spjati, kdo marně snažíte se z prachu vstát, jak na východě tyrana děs chvátí, že otroci mu připravili pád?... Půl tisícletí běd a krvácení, otrocký osud, mučednický rys – a náhle otrok kácí vše a mění... a tyran chví se: Přec je Nemesis! – – 8. XI. 1912.
70