MATCE JIHOSLAVII.

MATCE JIHOSLAVII.
Osud dějin rozptýlil tvé děti jako ovce v pustých skalách Krasu: ty zde váznou v trní husté změti, marně volání zní žalných hlasů, ty tam zabloudily v holé skalí, jiné neprohledné mlhy halí. A ty, matko, sama spoutána jsi, řízu královskou zřím roztrhánu, jíž se odívali v dávné časy vládci Charvátů a Korutanu, Bulhar, Srbů, Dalmacie, Bosny, než vše zvrátil osud neúprosný. Roucho tvé si jiní rozdělili, širé tvé si rozdělili země, tvoji krev i dětí tvojich pili – a ty na vše hledět musíš němě, zřít, jak nepřátelé vše ti vzali, čím tvé dávné časy oplývaly. Dvojí však ti nebyli s to vzíti: srdce tvé a dětí tvojich lásku. První dětem po vše věky svítí, druhá za tebe dá všecko v sázku, byť jsi byla v poutech, ochuzena, královna kdys, nyní chudá žena. 101 Ale nebudeš jí, matko, vždycky, není ještě pozemských dní konec, vrtkavý se mění osud lidský: na Východě, hle, tvých dětí honec, který krve jejich prolil řeku, před mstiteli divém na útěku! Vstaly tvoje děti na Balkáně, volné ruce k boji podaly si, pozdvihly je na své zhoubce k ráně za tvé, matko, přebolestné rysy, za tvé slzy, které věky tekly, za pouta, jež ruce tvoje vlekly. Koruny ti vrátí dávných carů, rouchem jejich zase ozdobí tě, spojeni teď, ne již děti zmaru, vyhledají každé tvoje dítě, na klín tvůj je vrátí, matko milá, bys je k svému srdci přitulila! 24. XI. 1912.
102